V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Možná by bylo užitečné pro další odpovědi hned na začátku zopakovat pět kritérií, jimiž národ definuje moderní věda: 1) společné jméno, 2) obecně přijímaný mýtus o společném původu, 3) sdílené vědomí společně prožité historické zkušenosti, 4) společné území, a konečně za 5) společnou svéráznou osobitou a jinde se nevyskytující kulturu.

Nejčastěji si tyto podvědomě sdílené hodnoty uvědomujeme při konfrontaci s cizím vlivem, který považujeme za nebezpečný. Migrace ze zaostalých zemí Asie a Afriky toto kritérium splňuje na sto procent. Podstatou vlastenectví je obrana vlastního teritoria a svých vlastních lidí. Jde o základní lidský instinkt – uvědomujeme si, že svou zem jsme zdědili po předcích a chceme ji předat svým potomkům. Nikoliv někomu zcela cizímu, kdo své nároky opírá o své náboženství a o to, že si chce vzít něco, co mu nepatří.

Takže moje odpověď na vaši otázku zní – ano, smysl pro vlastenectví se vrátil a bude hrát v budoucnu důležitou roli.