Od rozsudku Městského soudu v Praze, který zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví, se během noci změnilo mnoho. Vláda zrušila mimo jiné zákaz volného pohybu. Jak vnímáte postup vlády a o čem, podle vás, rozsudek vypovídá?
Pokud jde o postup vlády, tak musím říct, že vláda se zachovala jako jedna z mála vlád v Evropě i na světě správně, a proto je v boji s koronavirem celkem úspěšná. Jestliže se podařilo snížit počet nakažených, tak situaci zvládla. Teď vypadá velice dobře a mohou přicházet opatření, která povedou k uvolnění. Pokud jde o postup vlády, která zrušila původní rozhodnutí přijatá ve stavu nouze, a byla přijata Ministerstvem zdravotnictví, já důvod tohoto počínání neznám. Myslím, že ten krok byl zbytečný a dal prostor ke spekulacím, zda se tím vláda nechtěla vyhnout náhradám škody.
K náhradám škody se dostaneme. O čem tedy vypovídají ty rychlé změny po rozhodnutí soudu?
Rozhodnutí je konečné a pravomocné, nicméně vláda podala kasační stížnost a já jsem rád, že vláda této možnosti využije, protože nikde není dáno, že kasační soud – Nejvyšší správní soud – může mít na věc jiný názor než pražský městský soud. Říkám to, protože v tomto směru neexistuje žádná judikatura, jak soud, tak i vláda jednala bez jakýchkoliv podkladů, které by jim dávaly určité indicie, co je nebo není správné. Není to vyzkoušené. Názor městského soudu je jeho názor a musíme ho respektovat. Vláda na něj reagovala, že vše vrátila do stavu nouze, takže rozhodnutí nepatří pod Ministerstvo zdravotnictví. A my si počkáme, zda ten rozsudek zůstane stejný i po kasační stížnosti.
Domníváte se, že nešlo o formální pochybení vlády, ale že je to způsobeno tím, že žádná taková situace dosud nebyla?
Kdybychom všichni věděli, co bude a jak bude, rozhodovalo by se jinak. Myslím, že si vláda zbytečně nadrobila tím, že přešla do režimu ministerstva zdravotnictví v řadě opatření. Kdyby to bývala nechala, žádný poprask by nebyl. Teď musela jednat, uvidíme, jak rozhodne Nejvyšší správní soud. Nikdo z nás v podobné situaci nebyl a podívejte, jak rozhodl Ústavní soud. Ústavní soud řekl, že mu vůbec nepřísluší rozhodovat o tom, zda je nouzový stav právně v pořádku, či nikoliv, protože jde o rozhodnutí, která přísluší pouze vládě a Parlamentu, nikoliv soudu. To je další krok, takže teď budeme čekat, co bude říkat Nejvyšší správní soud.
Neexistoval správný zákonný návod, pod jakými kritérii vláda opatření může vydávat? Když soud rozhodl, že postup vlády nebyl správný podle zákona, muselo se jednat o problémy se zněním zákonů, nebo ne?
Jestliže by po kasačním projednání zůstal rozsudek Městského soudu v Praze, tak by platilo, že vláda se dopustila chyby, a bylo to její pochybení, když změnila režim. Ještě neznáme ale výroky kasačního soudu. Nechtěl bych dělat před večerem mudrlanta, jak to všechno nakonec dopadne.
Poslanci budou jednat o úpravě zákona, podle něhož by podobná opatření spadala pouze pod Ministerstvo zdravotnictví. Proti tomu se ohradila spousta odborníků i opozice s tím, že takové rozhodování nemůže být svěřeno jednomu ministerstvu, jednomu ministrovi. Co vy na to jako právník?
Já se na to dívám tak, že jde o další pokus vlády, jak se dostat ze šlamastyky v případě, že nebude prodloužen stav nouze a bude třeba přijmout opatření, která spadají do resortu Ministerstva zdravotnictví. Být na straně vlády, byl bych opatrný a nemyslím si, že by návrh zákona, který by měl být přijat v rychlém řízení, byl správný. Už teď ministr zdravotnictví může podle platných předpisů řadu věcí dělat a není potřeba přijímat něco nového.
Lze to vykládat tak, že se vláda snaží obejít nutnost vyhlášení nouzového stavu v případě, že jí prodloužení demokraticky zvolená většina v Poslanecké sněmovně neschválí?
Já bych neřekl, že se vláda snaží obejít. Snaží se najít všechny možné prostředky, aby nedošlo k dalšímu vyhrocení stavu a nemusel se prodlužovat nouzový stav podruhé, nebo potřetí, nebo nedej bože počtvrté v prosinci tohoto roku. Nevidím za tím nekalé úmysly, vidím snahu najít řešení, a je zbytečná příliš velká opatrnost. Být na straně vlády, tak bych to vyzkoušel.
Ozývají se obavy o omezení svobody a práv dlouhodobě. Například bývalý prezident Václav Klaus upozornil, že kromě oslabování volného trhu přijde omezení svobody a práv jednotlivce. Může pandemie poškodit práva a svobody našich občanů? Nebo jsou tyto obavy zbytečné?
Svoboda vyznání, cestování a shromažďování nemá význam, pokud nebude právo na život. Pokud nebude vláda bránit právo na život, tak jsou všechna ostatní práva k ničemu. K čemu je vám možnost, že můžete vycestovat, když budete mrtví? Vláda jako první hájí právo na život, protože to je nadřazeno všem ostatním právům. Jen živí lidé mohou mít práva. Z toho pohledu beru všechny výtky k omezování svobod cestování jako úplný nesmysl.
Dobře, to se týká současných opatření. Václav Klaus však narážel na budoucnost. Tedy, že bude například přijat nějaký zákon, který kousek svobody ubere. Například jde právě o resort zdravotnictví a přesun pravomocí. Změnou zákona by se rozhodování o opatřeních dostalo z rukou demokratických volených zákonodárců do rukou jednoho ministra.
K této změně zákona jsem se už vyjádřil. Ani si nejsem jist, že to vede k omezení práv a svobod. A za druhé, nejsem si vědom, že by nějaké další podobné zákony byly. Pokud existuje panika, že vláda snad chce udělat režim stejný jako v Maďarsku, tak já pro takové úvahy nevidím žádné argumenty ani žádné ukazatele.
Prodloužení nouzového stavu se rozhodnutím poslanců zkrátilo z 25. května na 17. května. Souhlasíte s tím?
Čekal jsem, že bude do 25. května. Datum 17. květen je prostě dán KSČM, kde se po dlouhé době – snad poprvé – stalo, že nebyla strana jednotná jako vždy v jednotném šiku. Část chtěla podporovat stanovisko vlády a část chtěla datum 17. května s tím, že se k tomu poslanci mohou v budoucnu vrátit. Vidím v tom jistý boj uvnitř KSČM a už to, že stanovisko klubu nepřednášel předseda klubu, ani předseda strany, ale poslanec Ondráček, svědčí o tom, že čelní představitelé KSČM s tímto návrhem nechtějí mít nic společného, to je jasné.
Premiér Andrej Babiš řekl, že se obává, že po 17. květnu nebudou chtít lidé opatření tolik dodržovat, že už nebudou tolik zodpovědní. Tedy druhé vlny nákazy. Obáváte se, že by ten týden mohl mít takový vliv?
Já vám řeknu, že ve svém okolí v malém městě slyším téměř unisono, že by opatření nepouštěli dříve. Já bych opatření držel co nejdéle. To vám řeknou lidé. Samozřejmě, že dvacetiletý kluk, třicetiletý sportovec bude jiného názoru, ale jak se zvedá věk, tak je odpor proti tomu, aby se rozvolňovalo co nejrychleji, protože nikdo nechce, aby se pandemie rozšířila. Názor velké části obyvatel vnímáme tak, aby se opatření držela v nějakých mezích co nejdéle s tím, že se budou rozvolňovat obchody, to je jasné.
Se vším prodlužováním a s rozhodováním soudů souvisejí náhrady škod. Co říkáte kritice, že se vláda chtěla přesunem pod Ministerstvo zdravotnictví vyhnout nárokům na odškodnění?
Pokud vás zajímá, proč vůbec došlo k té změně, že opatření přešla na Ministerstvo zdravotnictví, tak ten pravý důvod neznám. Jsou tu nejrůznější spekulace, že tím vláda chtěla utéct od možnosti odškodnění a snížit odpovědnost. Ale to nikdo nikdy nedoložil. Ani to nikdo z vlády neřekl. Já tvrdím, že ten krok byl zbytečný, protože se režim vrátil zpět do nouzového stavu – a jestli bude platit rozsudek pražského městského soudu po kasační stížnosti, to uvidíme.
Pokud je nouzový stav, tak odpovědnost za škodu se řídí podle zákona o nouzovém stavu. Pokud je vše v režimu vyhlášek ministra zdravotnictví, tak tam odpovědnost za škodu není taková, jako u nouzového stavu. V podstatě by se z toho dalo nějakým způsobem vybruslit. To je reálný stav zákonů.
Na rovinu řeknu jednu věc. Tady se stále mluví o odškodnění, odškodnění, odškodnění. Samozřejmě se k tomu mohou hlásit ti, kdo zaplatí soudní poplatky nebo jejich advokáti, kteří budou ochotni odškodnění po státu vymáhat. A já sám za sebe nepřijmu ani jeden případ, který by zastupoval podnikatele, který by žádal náhradu škody po státu. To je moje svobodné rozhodnutí a já to prostě neudělám.
Proč?
Protože každý z občanů států je nějakým způsobem postižen, a pokud všichni podnikatelé uplatní nárok na náhradu škody, tak si ty peníze mohou nacpat do slamníku, protože budou znehodnoceny nejen o následnou inflaci, ale možná dojde i k debetu státu. Všechno má své meze. Vidím, že lidé šijí roušky, omezili se, nejezdíme do zahraničí, nosíme na ústech návleky... Nevím, proč bych měl pomáhat někomu, kdo chce náhradu škody.
Dalo by se tím říci, že se jedná o sobectví, když se pandemie nějak dotkla téměř všech?
To si musí každý spočítat sám, co chce, nebo nechce. Každý má svoji hrdost a každý s hrdostí za něco platí, to je přeci jasné. Když docházelo ke stavu válečnému, víme, co se dělo po roce 1939, co se stalo v roce 1968. Ať si každý srovná se svým svědomím, jestli bude žádat o nějaké odškodnění. To je jeho věc. Ať si dělá, co chce.
Využívá vláda všeho, co může v nouzovém stavu pandemie zákonně uplatnit? Máte nějaké osobní tipy, co by se dalo udělat lépe? Využívá vláda svoji moc, jak může?
Vláda toho využívá maximálně a v případě, že udělá krok, který jde trochu dál, než by mohla – viz například rozhodnutí soudu v Praze – tak je za to pokárána. Myslím, že vláda dělá skutečně, co může, a mě ani nenapadá, co by měla dělat víc. Přiznám se, že přijímané restrikce jsou poměrně razantní, ale když jsem viděl Anglii, Francii, Španělsko, Itálii, kde se uzavírají celá města a oblasti, uvědomil jsem si, že je dobře, že jsme se do těchto stavů nedostali.
Pokud by došlo k takové pandemii jako na úrovni zmíněných zemí, tak ti, kdo dnes obviňují vládu, že by mohla porušovat lidská práva, by volali: Proč jste vše neomezili ještě víc, my chceme žít a nemluvte nám o lidských právech. Kritika vždy byla, je a bude trochu slepá, tak jako spravedlnost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
