Karel Schwarzenberg pro PL: Máme tu slabost, že se sentimentálně vracíme k minulosti, ale vyhýbáme se boji, který je před námi. Pozor na to, koho volíme

19. 8. 2016 9:55

VÝROČÍ SRPNA 1968 Boj o svobodu nikdy nepřestává, říká bývalý ministr zahraničí, exsenátor a poslanec Karel Schwarzenberg při vzpomínce na tragické události 21. srpna 1968 i na jiné pohnuté chvíle naší historie. „Obávám se, jestli – když nás potká podobná výzva – se osvědčíme, nebo budeme také kapitulovat. A ta výzva vždycky přichází z nečekané strany,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Karel Schwarzenberg pro PL: Máme tu slabost, že se sentimentálně vracíme k minulosti, ale vyhýbáme se boji, který je před námi. Pozor na to, koho volíme
Foto: Hans Štembera
Popisek: Karel Schwarzenberg

V těchto dnech si připomínáme smutné výročí okupace Československa. Pamatujete si na den 21. srpna 1968?

Každý Čech si na to vzpomene. Ten den jsem byl v Rakousku, ale měsíc před tím – během konference v Čierné – jsem byl poprvé doma. To bylo strašně dojemné. Ale když přišla zpráva, že vojska Varšavské smlouvy vpochodovala na území Československa, byl jsem ve Vídni.

Pro mě tahle událost znamenala několik zajímavých věcí. Jednou z nich bylo to, že v té době bylo v Rakousku mnoho Čechů, kteří se vraceli z dovolené a nevěděli, co bude, co mají dělat. Spousta jich přišla do Schwarzenberského paláce požádat o pomoc. A stalo se něco zajímavého: potvrdilo se, že když je opravdu zle, tak se lidé chovají opravdu slušně a čestně.

Přišli k nám totiž lidé, kteří třeba tvrdili „já jsem syn hajného Novotného z Protivína“ nebo „můj otec byl na Modravě na Šumavě“. Ale my jsme měli seznam všech schwarzenberských zaměstnanců do konfiskace našeho majetku. A starý pan Gril, to byl správce paláce, pocházel z Horšovského Týna, se k seznamům posadil, a když někdo přišel a prohlásil, že je syn našeho bývalého zaměstnance, ptal se ho, jak se jmenoval, kde sloužil atd. A když dotyčný odpověděl správně, dostal poukaz na penzion. Já jsem totiž kvůli tomu najal několik penzionů v okolí. U jednoho vchodu do paláce byla docela slušná hospoda, takže k ubytování dostali ještě poukázky na jídlo.

Zajímavé bylo, že pan Grill, který byl z Horšovského Týna, sudeťák – mluvil sice česky, ale nebyl vyslovený čechofil – říkal, že k jeho úžasu nebyl mezi lidmi, kteří se na nás obrátili se žádostí o pomoc, žádný hochštapler, žádný podvodník, všichni byli opravdu potomci našich bývalých zaměstnanců, rodiče některých jsem dokonce osobně znal. Potom se někteří z lidí, které jsme ubytovali, pozvolna vraceli domů, jiní už v Rakousku zůstali.

To všechno byly děti zaměstnanců vašeho otce?

Ne. To byli většinou zaměstnanci mého strýce Adolfa z Hluboké, to bylo mnohem větší panství, kde bylo hodně zaměstnanců. Já jsem tehdy považoval za samozřejmost se o ně postarat, vždyť to byly děti našich zaměstnanců. Tím jsem strávil týden po 21. srpnu.

Takže to smutné období máte vlastně spojeno i s hezkými vzpomínkami, když se na vás obrátili lidé z rodin, které jste zaměstnávali v Československu, téměř dvacet let poté, co vám byl majetek zkonfiskován. To vás muselo potěšit?

To byla jedna hezká historka. A druhou hezkou jsem zažil o pár týdnů předtím, když v tyrolském Alpbachu probíhaly jako každý rok vysokoškolské týdny. Tam byla spousta Čechů, jak z Československa, tak z emigrace, mohli se setkat s Pavlem Tigridem a dalšími osobnostmi, které žily v emigraci. Jeden přední činitel, nakladatel Fritz Molden – můj velmi dobrý přítel a kamarád, jeden z hrdinů rakouského odboje proti nacistům, velmi zajímavý člověk, kterého jsem měl rád – se mne zeptal, jestli mám v paláci ještě nějaké volné pokoje. Prý je u něj skupina Čechů, spisovatelů a pracovníků nakladatelství, a on už je nemá kam dát. Hodinu nato k nám přijel menší autobus, vyhrnula se z něj spousta lidí, také jsme je ubytovali. A díky tomu jsem se seznámil s různými emigranty, kteří potom zůstali ve Vídni.

A asi týden předtím jsem zažil ještě něco krásného. V horách ve Štýrsku, kde jsem bydlel v hájovně v revíru v Tulachu, byla zrovna sezóna na srnce, jsem seděl v hájovně na snídani po šoulačce, když přišel hajný a říká: Objevil se tady nějaký Čech a chce s vámi mluvit. Řekl jsem, ať ho přivede. Přišel pán, pozdravil a já jsem se ho zeptal, co pro něj mohu udělat. A on odpověděl, že mi přišel něco předat. A vyprávěl příběh, že jeho otec byl hajným v Českých Žlebech na Šumavě a v roce 1940, když byl strýc Adolf v emigraci v Itálii, jeho bratranec, strýc Jindřich Schwarzenberg, který jeho majetek spravoval, měl pro něho připraveného kapitálního srnce. Jel za strýcem Adolfem, aby mu o tom referoval, ale pak už také zůstal v Itálii, protože věděl, že by ho Němci zavřeli. A skutečně, když Němci přišli do Itálie, chytli ho a dali do Buchenwaldu, naštěstí to přežil. Ale pár dní po konfiskaci majetku Hitlerem se už na panství přihlásil nějaký nacistický papaláš, že má střelit toho kapitálního srnce. Hajný ho provázel ve dne v noci několik dní, pár srnců střelili, ale ten kapitální kus se neobjevil. A když tenhle hajný v padesátých letech umíral, přivolal svého syna a řekl mu, aby šel na půdu, že za jedním trámem nad vchodem je srnčí paroží. On tam šel a vytáhl opravdu kapitální paroží. Načež mu otec přiznal, že když dostal rozkaz toho nácka doprovázet na srnce, ráno předtím sám vyšel do lesa, srnce střelil a jeho paroží schoval pro mého strýce Jindřicha. A svému synovi řekl, že umírá, takže na něj přechází povinnost předat paroží strýci Jindřichovi, aby prý viděl, že na něho nezapomněli. Ale protože strýc dva nebo tři roky předtím zemřel, mohl syn hajného paroží předat jen mně. Dodnes je to paroží pověšené v hájovně. Tehdy ještě byla sounáležitost mezi lidmi, kteří byli na Hluboké, na Protivínsku, v Chejnově, na Krumlovsku nebo kdekoli jinde velice silná. Ti lidé věděli, že k té velké schwarzenberské rodině patří.

Takže to byly moje zážitky z té tragické doby roku 1968.

Ale vy jste věřil, že to není na věky. Jeden z vašich vzdálenějších příbuznýchTomáš Czernin, který vyrůstal v socialistickém Československu, prozradil, že nezůstal u svého dědečka v Rakousku i díky vaší radě, aby tady vydržel, že se situace změní. To jste byl takový optimista?

Věděl jsem, že to nemůže vydržet. Ale přiznávám, že nejsem prorok, jako u radioaktivity jsem počítal s větším poločasem rozpadu. Ale s tím, že dojde k náhlé implozi, jsem opravdu nepočítal. Samozřejmě jsem celá léta pořád sledoval rakouskou televizi, která přinášela všechny zprávy, ale bylo pro mne dobré, že do Rakouska přicházela nová vlna různých lidí z domova, protože jsem měl častěji možnost mluvit česky. Předtím jsem vždycky mluvil jen s otcem, což bylo trochu málo. Ale po roce 1977, když přišli Landovský, Pavel Kohout a další, to bylo něco jiného, to už něco znamenalo.

Co bychom si měli při příležitosti tohoto výročí, které tak tragicky poznamenalo naši historii, připomínat? Mladí lidé to berou za součást dějin, o které se příliš nezajímají

Samozřejmě, vždyť už je to strašně dlouho, za dva roky to bude padesát let. Je třeba si prostě uvědomit, že boj o svobodu nikdy nepřestává. A my máme tu slabost, že se sentimentálně a s krásnými projevy vracíme k minulosti, ale vyhýbáme se boji, který je před námi. Po celou první republiku jsme vzpomínali na bratříky, na legionáře, oslavovali jsme je, jak přinesli Československu svobodu, ale sotva přišla nová výzva, která byla mnohem horší než ve starém Rakousko-Uhersku, když přišel Hitler, tak jsme kapitulovali.

Pak jsme oslavovali po válce hrdiny, antifašisty, kteří bojovali proti nacistům, partyzány, parašutisty, a v roce 1948 jsme kapitulovali před bolševiky. Takže se obávám, jestli – když nás potká podobná výzva – se osvědčíme, nebo jestli budeme také kapitulovat. A ta výzva vždycky přichází z nečekané strany.

Záleží hodně na politicích, protože v minulosti český národ byl ochoten jít do nějaké přímé konfrontace, ale zklamali politici. v roce 1938, 1948 nebo v roce 1968.

Ano, souhlasím, tudíž máme dávat pozor na to, koho volíme. Opravdu pozor.

I když do Československa v srpnu 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy, rozhodnutí přišlo z vedení tehdejšího Sovětského svazu. Když teď vidíme události na Ukrajině, anexi Krymu, myslíte si, že se politika současného Ruska od doby nějak zásadně změnila? Nebo pro nás Rusko pořád znamená hrozbu?

Znamená, ale není tak veliká jako tehdy. Podívejte se, jeden přední ruský politolog Sergej Karaganov (byl poradcem prezidentů Jelcina i Putina – pozn. red.) řekl v rozhovoru v německém Spieglu: Rusko musí být velmocí, to patří k našemu dědictví, k naší podstatě, nemůžeme existovat, aniž bychom byli velmoc. Tohle myšlení jim zůstalo od cara, přes Lenina, Stalina, který pochodoval do Maďarska, přes Brežněva, který pochodoval do Československa a Afghánistánu, až po Putina, který napochodoval zase na Krym a na východní Ukrajinu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Rakouské mocnářství  bylo demokratičtější než celá ČSR, o dnešku ani nemluvě. Základní problém tu jsou nevzdělaní voliči. Sto let samostatnosti očima spisovatele Krystlíka

4:43 Rakouské mocnářství bylo demokratičtější než celá ČSR, o dnešku ani nemluvě. Základní problém tu jsou nevzdělaní voliči. Sto let samostatnosti očima spisovatele Krystlíka

STO LET REPUBLIKY „K. u. k. Monarchie byla demokratičtějším státem než ČSR. Rakouské mocnářství jako…