Kde vzali teroristé z Islámského státu tolik zbraní? A jak to, že se jim tak daří? Odpovídá příslušník národa, který to od nich teď schytává nejvíc

03.02.2015 17:14

ROZHOVOR Z takzvaných teroristů se stali hlavní pomocníci boje proti opravdovým teroristům. Řeč je o Kurdech, kteří do současné doby nemají svoji vlastní zemi, byť jsou jich desítky milionů. O válce, vztahu k Turecku, Iráku, ale i o začlenění možných uprchlíků v naší společnosti promluvil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz syrský Kurd, žijící mnoho let v České republice – Rachid Khalil.

Kde vzali teroristé z Islámského státu tolik zbraní? A jak to, že se jim tak daří? Odpovídá příslušník národa, který to od nich teď schytává nejvíc
Foto: Archiv R. Khalila
Popisek: Rachid Khalil
reklama

Otázka Kurdů se až donedávna hlavně řešila z turecké oblasti. Vy jste nyní zaujali Evropu tím, co jste udělali v Sýrii. Postavení Kurdů v Sýrii a v Iráku bylo i dříve odlišné, že?

Kurdové zhruba sto let hodně strádali, hodně jim bylo ubližováno a byla jim upírána práva na sebeurčení. V rámci těch států, kde byl rozdělen Kurdistán mezi čtyři státy, tedy Turecko, Írán, Irák a Sýrie, tak chtěli narušit jednotu tohoto národa a asimilovat Kurdy, aby se ani nestali menšinou, ale aby se z nich stali Turci, Arabové nebo Íránci. Naštěstí Kurdové byli odolní, celou dobu bojovali a bylo několik povstání a samozřejmě byli velmi tvrdě potlačováni do doby, než byl v Iráku svržen Saddám Husajn. Od té doby se začalo pro Kurdy blýskat na lepší časy. Podotýkám, že jedno z největších povstání bylo v roce 1991, kdy irácký Kurdistán dostal status autonomní samosprávy. To bylo a stále je jádrem pro vznik případného kurdského velkého státu. Situace se ale dramaticky změnila.

Před několika málo lety byla přece kurdská autonomní oblast v Iráku jedna z nejbezpečnějších v zemi, říkalo se, že i vzhledem k případnému turistickému ruchu a také hospodářsky nejvíce prosperující.

Ano, a vlastně v posledních letech se zdejší rozvoj zdvoj i ztrojnásobil, ekonomický růst je vidět a je znát, že irácký Kurdistán se stal velkým ekonomickým centrem, velice zajímavým s ohledem na to, že v Bagdádu a v sunnitských městech byla špatná bezpečnostní situace. Na severu Iráku jsou tři kraje pod správou kurdské vlády. A v ústavě irácké federativní republiky byl článek 140, který řeší status města Kirkúk a dalších oblastí, o kterých mělo být rozhodnuto v referendu. Byly spory, protože centrální vláda v Bagdádu nechtěla nic dělat na přípravu toho referenda, a proto, když se Kirkúk stal místem útoků teroristů z takzvaného Islámského státu, byl obsazen Kurdy. Takže Kirkúk byl obsazen pešmergy a měla by se v nejbližších letech řešit otázka, zda bude mít status kurdského města, nebo bude patřit pod bagdádskou vládu. Ta autonomie by měla být poměrně široká, a jestli centrální vláda překoná tuto krizi s kurdskou vládou v Irbílu, tak si myslím, že ta spolupráce by se mohla rozvíjet.

Dnes ta situace je úplně jiná, protože nebýt Kurdů, kteří se postavili proti těm teroristům, tak by Irák neexistoval.

A jak to bylo s Kurdy v Sýrii, za bývalého otce Bašára Asada a v současnosti?

Kurdové si to sami trochu zkomplikovali. Část politické reprezentace se postavila za revoluci a část, která je spřízněná se stranou PKK, to viděla trochu jinak – řekli, že musíme hájit Kurdy, a jestliže naše zájmy bude kterákoliv strana akceptovat, tak půjdeme s touto stranou. Můj osobní názor je, že není namístě se spojit s nějakým režimem, který způsobil obrovské neštěstí, který může za veškeré krveprolití za poslední čtyři roky v Sýrii. Takže můžeme říci, že část území je pod kontrolou Kurdů a například v jednom městě část kontrolují Kurdové a druhou kontroluje režim. Režim je samozřejmě velmi oslabený, nemůže jako dřív zakazovat projevy kurdské kultury. Tohle je naštěstí za námi, doufám, že přes to všechno ošklivé a špatné, že pro Kurdy nastává nová doba. Velká naděje vzniku nového směru. To vidíme v případě pomoci, která přišla velmi rychle ze strany koalice, hlavně Západu, Spojených států i od České republiky – zbraně, vojáci na výcvik…Nešlo jen o části území Sýrie nebo Iráku, ale šlo vůbec o existenci svobodného smýšlení a demokratických principů.

Přesto všechno ale ta pomoc mohla být ještě rychlejší. Nevidíte v tom určitou snahu Turecka,  které jakoby zpočátku nepůsobilo příliš pozitivně?

Každý stát hájí své zájmy, a Turci, myslím, v tomto případě selhali, protože takové teroristy, jací jsou z Islámského státu, jen tak něco nezastaví. Turecko možná z toho těžilo a snad i skrytě jim pomáhalo, ale musí počítat s tím, že se to může obrátit proti němu. Jako v případě Bašára Asada. To je výrobek těch diktatur, toho režimu, aby ukázal světu, že bojuje proti terorismu, a přitom všichni víme, že lidé v prvních šesti měsících demonstrovali mírovým způsobem a on do nich dal střílet. A přesto se udržel mírový charakter těch protestů. Jenomže režim šel tak daleko, že začal zabíjet děti, znásilňovat ženy, a tak se lidé museli nějak bránit. A je z toho nyní takový guláš, že ani sami Syřani se v tom nevyznají. Už je tam mnoho skupin a zájmů a nikdo se v tom jen tak nevyzná.

My Kurdové neuznáváme ty hranice, protože Kurdistán je jeden celek, jeden jazyk. Já jsem doma v Iráku, Sýrii, Íránu, Turecku. I když jsem v Istanbulu, tureckém městě, tak tam jsem také jakoby doma. I tam žije pět až šest milionů Kurdů. Ne, že bychom chtěli za každou cenu svůj stát, ale chceme žít svobodně jako občané těchto států. Ty národy jsou tak promíchané, že Kurdové by byli sami proti sobě, kdyby vyhlásili samostatnost.

Ale taková větší autonomie po vzoru Iráku by podle vás v Turecku pro Kurdy mohla být?

Já si myslím, že to je cíl politické strany v Turecku, tlačit to tímto směrem, protože si nedovedu představit, že by se Kurdové v tureckých městech necítili dobře a zase Turci v kurdských městech nebyli spokojeni. Ideální je tedy svoboda projevu, aby Kurdové mohli sami o sobě rozhodovat, aby se dal prostor pro vznik nových politických stran. Aby to bylo po vzoru západních zemí. Kurdština je hodně starý indoevropský jazyk. V Iráku je kurdština druhým oficiální jazykem a všude, jak na pasech, tak na úřadech, se píše jak arabsky, tak kurdsky.

Ještě jsme se podrobněji nezmínili o čtvrté zemi. Jaký vztah má ke Kurdům Írán?

V Íránu vládne něco podobného jako v Sýrii, ale s ideologií náboženskou. Jakékoliv snahy o kurdskou autonomii byly tvrdě potlačeny a Írán nikdy nedovolil, aby Kurdové měli svá práva. Jeden z největších a nejvlivnějších vůdců Kurdské demokratické strany v Íránu, Abdul Rahmán Tasemlo, byl zavražděn na konci osmdesátých let ve Vídni íránským režimem. Oni neradi slyší o tom, že Kurdové tvoří dvacet procent obyvatelstva. V Turecku také. Je čtyřicet milionů Kurdů, kteří nemají svůj stát. Íránci, Turci, Irák a Sýrie se vždycky domluvili, vždycky měli nějaký pakt, i když měli mezi sebou problémy, tak v případě kurdské otázky byly vždycky zajedno. Protože nesmíme dovolit, aby Kurdové snili o tom, že by měli mít svůj stát. Protože jak je známo, je to jedno z nejbohatších území, ať jde o vodu, zemědělství nebo o ropu, o nerostné bohatství. Je to vlastně ráj na zemi. Hornatá země, kde pramení Tigris a Eufrat, na rozloze pěti set tisíc kilometrů čtverečních téměř nenajdete poušť. Všude je velmi úrodná půda.

V tom tedy bylo asi nejmilitantnější Turecko, které vůči skupinám PKK třeba i na iráckém území potlačovalo vojensky právě Kurdy…

Reakce režimů byla úměrná míře boje Kurdů. Takže v Turecku bylo několik povstání, která byla velmi tvrdě potlačena. Když vznikla strana PKK, tak Turecko od začátku ji považuje za teroristy. A přitom oni protestují za práva svého národa na sebeurčení. Vlastně jinou řeč ani v té době Turci nechápali. Proto vyhlásili stranu za teroristickou, což není pravda, protože PKK nikdy neútočilo na civilisty, vždy bojovali proti regulérní armádě či policii. A dnes vidíte, jak se věci změnily, že Západ už podporoval ty včerejší "kurdské teroristy“, aby bojovali proti islámskému státu. Myslím, že ta nálepka byla falešná a neměla být, a Kurdové dokázali, že umějí vést dialog. V posledních dvou letech probíhá mírový proces mezi Turky a Kurdy. Věřím, že si najdou cestu, aby mohli žít vedle sebe v klidu.

Dostali jsme se k Islámskému státu, který se najednou objevil… Ale ten přece jen tak najednou sám o sobě nevznikl?

Bez podpory okolních států, obzvlášť bez podpory Bašára Asada, který je nikdy nebombardoval, by nevznikl. On bombarduje civilisty, ale území, kde vládne Islámský stát, se nestala terčem jeho náletů. To je velký otazník proč. A stejně jako Západ pochopil myšlenku Asada, že chtěl za každou cenu dokázat, že bojuje proti teroristům. A koalice mu to neuvěřila. A řekla, že nikdy nepůjdeme do spojenectví s takovým režimem, který způsobil takové neštěstí. Půlka syrského národa je na útěku, jsou to uprchlíci v okolních státech, a spousta lidí se přemístila v rámci země. Stát je zničen. Západ mu ukázal, že není věrohodným člověkem, že není legitimním prezidentem. Navíc kontroluje 25 procent území.

Někdo ale může namítnout, že třeba nad starými křesťanskými komunitami například v Aleppu držel ochrannou ruku?

Zajímavé je, že my v Sýrii, po vzniku toho arabského jara, my jsme neřešili, kdo kam patří. Kdo je křesťan, muslim. Jsem na to hrdý, že v jedné ulici žil Armén s Kurdem, s jezídem, sunnitou a nikdo to neřešil. Kostel vedle mešity, to je běžné v Sýrii. Jestli někdo říká, pojďte menšiny, křesťané, jezídi, Kurdové, já vás ochráním, tak to nezní důvěryhodně. Protože nebyli jsme k tomu vychováváni, abychom se starali jen o sebe. Sýrie byla země pro všechny. Takhle my to vnímáme a chceme, aby to zůstalo. To škatulkování, to je výmysl tohoto režimu, on nás chtěl oslabit a škatulkovat. Ale syrská revoluce, když přišla, tak nebyla o chlebu, ale o lidské důstojnosti. O jednotě, že Syřané jsou jeden národ. A to dělení – možná to takto z dálky vypadá, ale Aleppo je multikulturní město, ekonomické centrum  Sýrie, tam všichni spolu obchodují a nikdo se neptá, jsi takový nebo jinaký. Možná nejvíc bylo ubližováno Kurdům, protože velkým skupinám bylo upíráno právo na státní občanství. Tisíce Kurdů nemohly chodit do školy, ale strádali všichni. Když není svoboda, tak se špatně dýchá a žije. Ne že to bylo o hladu. Syřané jsou známi svou pracovitostí a kultivovaností.

Zmínil jste arabské jaro. Je to, co se děje v Sýrii, začátek dění, jež odstartovalo v Tunisku?

Ano, dá se to tak říci. Určité náznaky byly již předtím. Pár demonstrací proběhlo, ale to bylo v menší míře. Jakmile se ale podařilo svrhnout režim v Tunisku, následně v Libyi a Egyptě, tak si lidé začali více věřit a mysleli si, že to půjde lehce, ale Rusko a Írán stály za režimem. A aktivně se zapojily do boje. Materiálně, morálně i politicky.

V Sýrii je ruská vojenská základna, která tam asi zůstane…

Samozřejmě nejde jen o základnu, ale Rusko vede teď studenou válku i s Amerikou i se Západem. Ukrajina je toho důkazem. Každý chce mít co největší vliv. A proto ten fyzický konflikt se nám Syřanům praktiky vymknul z rukou, že už je to taková mezinárodní záležitost, kde si mocnosti rozdělují své role. Na půdě OSN bylo několikrát vetováno rozhodnutí rezoluce, které odsuzuje režim, a proto Syřané se musí spoléhat sami na sebe. Západ sliboval mnoho, a moc se toho nesplnilo.

Nebýt pešmergů, to je oficiální kurdská armáda, která má přes 150 000 vojáků, bez nich bychom nemohli vůbec mluvit o nějakém Iráku. Islámský stát by se dostal až k íránským a tureckým hranicím a bylo by velmi obtížné je z toho těžkého terénu vytlačit. Takže první zásluha je pešmergů, oni se první chvíli bránili, ale potřebovali útočné zbraně. Říkám, raději přijít později než nepřijít vůbec. Ta pomoc, i když nebyla nějak extra velká, tak pomohla. A hlavně pomohla morálně, Kurdové cítili, že za nimi někdo stojí a že je důvod, proč ještě víc bojovat a angažovat se. Protože Kurdové tím chránili i jiné národnosti.

Největší neštěstí způsobila irácká armáda. 60 000 vojáků odevzdalo svoji výzbroj Islámskému státu. Odevzdalo mu těžké zbraně, některé nové, ještě zabalené. IS je ukořistil a dnes už i irácký premiér to přiznává a zahájil velkou čistku. A těmi zbraněmi zaútočili na Kurdistán a byli 25 kilometrů od hlavního města Erbílu. Nebýt spojeneckých náletů – to bylo velmi rychlé, za 48 hodin o nich bylo rozhodnuto. To pomohlo pešmergům, aby se připravili a Islámský stát mohli zastavit.

Jak to vidíte dál? On Islámský stát nepůjde jen tak rychle zcela porazit. Kam se nasměruje?

ISIL je přechodná záležitost. Jen záleží na míře podpory civilizovaného demokratického světa. Nejvíc bolesti odnáší místní lidé. Jestli tyto teroristické skupiny, které se hlásí k sunnitům, chtějí zabít všechny ostatní, buď převezmou víru, nebo zemřou, jestli místní lidé umírají, protože musí bojovat, nebo s nimi musí souhlasit. To je případ města Mosul. Převážná část lidí musela zůstat, většina přece nemůže utéci. Musí trpět jejich tvrdé metody. To není vládnutí, to je prostě banda zločinců, která používá náboženství jako nástroj, aby mohli ubližovat. Nejvíc těch následků odnáší místní lidé. Denně tam umírají stovky nevinných lidí. Všechna náboženství přece říkají: Nezabíjej! A jestli někdo zabije, tak on je prostě úchyl, nemůže být normální. Jako ten Breivik, který chtěl udělat něco pro křesťany, ale ublížil jim úplně nejvíc. Myslím, že ti nejvyšší z židů, křesťanů, muslimů si musí spolu sednout  a vést dialog a říci, že náboženství je věc každého člověka. Když národy žijí stovky let vedle sebe bez problémů. Arab nemá problém s Kurdem, ani Turek s Kurdem, ani Peršan s Kurdem. Normální lidi, sousedi, žijí vedle sebe, obchodují spolu. Problémem je politika a způsob vládnutí.

Hodně se hovoří o utečencích a uprchlících, o kvótách… Co si o tom myslíte, není to jen nějaký výkřik někomu pomoci? A neměli bychom být aktivnější spíše v těch oblastech, kde se dějí taková zvěrstva a pomáhat tam, kde ti lidé bydlí, kde jsou doma?

Náš postoj je takový, že je zbabělé vidět lidi v neštěstí a nepomáhat. Je potřeba lidem vysvětlit a rozlišit teroristu od Syřana a muslima. Nemůžeme říci, že uprchlík ze Sýrie je bezpečnostní riziko. To je blbost. Nebo že každý muslim je ISIL. To je dezinformace a možná cílená. Například pan Okamura. Tohle je extrém. Stejný jako ten Breivik nebo ti teroristé, kteří zabili ty redaktory ve francouzském satirickém časopise. To je úplně stejné, jakýkoliv extremismus, ať je to náboženský, ideologický, nebo jakýkoliv jiný, je špatný a vyvolává nenávist. A my tohle potřebujeme co nejméně. My potřebujeme vysvětlovat, že tihle lidé se ocitli v neštěstí a je třeba jim pomoci. Tihle lidi v mnoha případech nebudou zatěžovat sociální systém České republiky. Je známo o Syřanech, že se dobře začleňují do společnosti, že se dobře integrují. Mohu jmenovat spoustu lékařů, inženýrů a kolegů, kteří podnikají, pracují, odvádějí daně a dělají nám dobré jméno. Žije tady přes 70 000 vietnamských spoluobčanů a nevidím v tom žádný problém. Ať se všichni chovají v mezích zákona, a kdo páchá něco špatného, ať je za to potrestán. Říkat, že to je Arab a to je zas někdo jiný, to už nepatří do jednadvacátého století. Je jiná doba, kdy co se děje na jednom konci světa, tak hned ovlivňuje i nás. To je vše tak propojené. Pod záštitou, že se musíme chránit a že nemáme co jíst, to je laciný argument.

Není ale problém v tom, že vidíme, jak mladí, mnohdy frustrovaní lidé odcházejí z Evropy a "zkoušejí štěstí“ třeba právě v Islámském státě?

Francouzský prezident nyní třeba uznal, že byla nějaká systémová chyba v přijímání cizinců, v jejich integraci. A protože se tomu dostatečně nevěnovali, vznikala ghetta, v Paříži hořela na předměstích auta a stále eskalovalo nějaké napětí. Prostě někdo, nějaká skupina, zůstala na okraji společnosti. V případě Česka je to u Romů. Dnes se o nich hovoří v hospodách tak, že je to na zavření, ale i děti ve škole to slyší – o černých hubách, cikánech… Jestli je vládní garnitura k tomu shovívavá a toleruje takové věci, tak se nedivme tomu, že vznikají strany, které si svůj program na tom postaví –- jako je Úsvit nebo DSSS. Já se považuji za Syřana i Čecha. Je to třeba brát v širším kontextu. Ne tak, že mi někdo bere práci.

Já jsem sem přijel jako devatenáctiletý kluk. Mám stejné citové pouto, jak ke Kurdistánu, tak k Sýrii a Česku. Nemohu to rozdělit. Tahle země mi dala mnoho a já jí to vracím a záleží mi na tom, aby tato země prosperovala, a nedovolím, aby někdo přišel a řekl, co tu děláme. My sem patříme, respektujeme kulturu evropskou i českou a můžeme od sebe se naučit spoustu věcí. Ta barevnost je k prospěchu věci. Doporučuji svým spoluobčanům, aby vyhledávali nějaký kontakt s muslimem, Syřanem nebo Ukrajincem, aby sami od něj slyšeli, co je zač, co v něm je, a za chvíli zjistí, že to je obyčejný smrtelník, který má svoji rodinu, problémy, zájmy. Lidé jsou všude stejní…

Rachid Khalil (45 let) – Přijel do republiky ještě za socialismu v roce 1988 za účelem studia, studoval na elektrofakultě ČVUT v Brně, v r. 1994 vystudoval obor biomedicínského inženýrství. Překladatel a tlumočník, od r. 1994 podnikal a podniká dodnes. Navázal na práci Svazu kurdských studentů, kteří už v šedesátých letech přicestovali do Československa a založili kurdské občanské sdružení, které sdružuje jak lidi z Kurdistánu, tak i Čechy. Je Kurd ze Sýrie.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Diplomat Cyril Svoboda: Projev Joe Bidena? Hezká slova, ale téměř 80 milionům voličů Trumpa nenabídl nic

22:19 Diplomat Cyril Svoboda: Projev Joe Bidena? Hezká slova, ale téměř 80 milionům voličů Trumpa nenabídl nic

ROZHOVOR Odkaz bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa paradoxně záleží na jeho nástupci. Podl…