Jak hodnotíte český politický rok 2017 ze svého pohledu? Co z událostí považujete za podstatné?

Když budu mluvit jen o svém pohledu – a nikoli o spoustě věcí, které se děly mimo mne – tak ten rok začal krátce po krajských a senátních volbách, které z politické scény vyzmizíkovaly nejrůznější malá opoziční uskupení a ukázaly, že hegemonem patriotické scény se stala Okamurova SPD. Následovalo všelijaké hemžení ve světě neparlamentních stran, kdy se rozdávaly karty na velké, to je sněmovní volby. Během těch zimních a jarních měsíců jsem zvažoval, zda se do volebního klání v nějakém dresu zapojit a současně si dělal jasno v zákulisních špinavostech, jež provázely rozpad, či spíše rozhádání bloku Islám v České republice nechceme, vzniku Bloku proti islámu, jeho zánik, krátký život Alternativy pro Českou republiku a podobně.

Zbyla mi pochroumaná pověst toho, kdo se spojil s nesprávnými lidmi, ale i neocenitelná zkušenost, čemu se napříště v politice vyhnout. Zajímavé bylo, že během předvolební horečky mi několik nepříliš seriózních uskupení nabídlo hezká místa na kandidátkách, což jsem odmítal a naopak několik uskupení nadějných moje návrhy odmítlo. Nakonec jsem se rozhodl ve volebním klání nefigurovat, zachovat si svobodu komentovat dění z ofsajdu a věnovat se – v rámci sdružení 7Republika, což není strana ani hnutí, ale řekněme klub – úvahám, jak by se naše republika měla vyvíjet do budoucna, až překonáme současnou fázi přešlapování na místě.

Prakticky celý rok se nesl ve znamení rostoucí agresivity eurohujerského establišmentu proti nespokojencům všeho druhu. Dlouhodobé blokace facebookových účtů, mazání blogů, sprosté útoky proti prezidentu Zemanovi, dokonce vyhazování z hospod nebo vandalismus vůči plakátům a billboardům během voleb, se staly normou. Vedle toho však čím dál víc takzvaně standardních politiků, snad ve snaze zachránit se na poslední chvíli, přicházelo s rétorikou, za kterou by dva-tři roky zpátky padala trestní oznámení. Babiš, Fiala, Hamáček, Topolánek, dokonce i Sobotka – ti všichni najednou opisovali od Hampla nebo Konvičky.

Vyvrcholením roku byl čas těsně předvolební, volební a povolební. Zábavné byly útoky tradičních stran na Andreje Babiše, kterého nikdy předtím neznaly, jehož lumpárny neviděly a s nímž polovina těchto partají seděla ve vládě. Mělo to humorné chvilky jako Sobotkovu demisi-nedemisi s prezidentovou holí a mělo to ne zas tak humorné vyvrcholení. Ukázalo se totiž, že všechny ty útoky Babiše u voleb posílily. Dodaly mu totiž pověst skoro disidenta, toho, kdo v tom s nimi nejede. Výsledkem bylo Babišovo vítězství a výprask jeho kritikům z tradičních stran. Naštvání voličů na politické dinosaury je prostě tak veliké, že ochotně skočí na lep falešným spasitelům.