Když se k odborným otázkám vyjadřují vysloužilí politici, dopadá to vždy neslavně. A teď k tomu podle Markéty Šichtařové máme nakročeno v opravdu důležité oblasti

Evropská komise ve středu varovala Itálii, Francii, Portugalsko, Španělsko a Belgii, že podle svých nynějších návrhů rozpočtů by příští rok nemusely dodržet unijní rozpočtová pravidla. V dopisech je upozornila, že v současné chvíli je snižování jejich strukturálního deficitu z pohledu evropských pravidel nedostačující. I když často kritizujeme Evropskou unii, není tento postup Evropské komise jako nadnárodního orgánu EU jedním z kroků, které dávají smysl její existenci?

Víte – já si nejsem tak docela jistá, zda právě toto ospravedlňuje mechanismy fungování Evropské unie. Problém je totiž v tom, že pravidla fiskální disciplíny nikdy nebyla dodržována důsledně. Když pomineme onen známý příběh, že Řecko se do eurozóny dostalo podvodem, respektive falšováním statistik, tak tu máme dvě další systémově špatné vady:

Za prvé – EU a především eurozóna by měla důsledně trvat na fiskální disciplíně, ta je pro společnou měnovou zónu naprosto klíčová. A realita je jinde. Když velká země typu Francie nedodrží Pakt stability, vždy se to nějak zamluví a odůvodní a v podstatě nejsou na vynucování paktu páky. Pakt stability se doslova rozpadl a nyní se upozorňuje na rozpočtové problémy, jen „aby se neřeklo“.

Za druhé – zatímco na fiskální disciplíně se nelpí, na monetární disciplíně se lpí extrémně, a to i v oblastech, kde je to naprosto kontraproduktivní. Narážím na to, že mezi konvergenčními kritérii jsou některé podmínky například týkající se úrokových sazeb či kurzu, jejichž splnění může dotyčné zemi spíš uškodit než jí pomoci.

I druhá otázka se vztahuje k Evropské komisi. Nabídla totiž členským zemím EU, že se na ni mohou obrátit v případě pochybností o konkrétním chystaném převzetí své domácí společnosti ze strany cizího investora a ona pak vypracuje analýzu toho, jestli obchod neskrývá rizika. Opatření není výslovně namířeno proti Číně, je ale jasné, že ve skutečnosti jde hlavně o aktivity čínských firem. Jsou namístě tvrdší pravidla pro povolování čínských investic s ohledem na politická rizika i na často zmiňovaný záměr Číňanů dostat se k citlivým technologiím?

Pro mě je těžko zacházet s pojmy jako „povolit investici“. Pro mě je investice ryze soukromým podnikem dvou soukromých společností, o kterém nechápu, co by se na něm mělo povolovat nebo zakazovat, stát se mi v tom zdá jako naprosto nadbytečná samozvaná rádoby autorita.

Pokud jde o Čínu, je prostě jasné, že k technologiím se dostane. Žádný „zákaz investic“ tomu zabránit nemůže. Když investici nezíská v zemi A, obrátí se na zemi B.

V Česku je už několik měsíců velice nízká nezaměstnanost. Tento týden přišla zpráva, že také Slovensko dosáhlo historicky nejnižší míry nezaměstnanosti, a to 6,14 procenta. Sledujete situaci u našich východních sousedů, s nimiž jsme ještě před čtvrtstoletím tvořili společný stát, a jak byste ji charakterizovala?

Slovensko je ve velmi podobné situaci jako Česká republika. Fakt, že na Slovensku je a ještě hodně let bude vždy o něco vyšší míra nezaměstnanosti než v ČR, je důsledkem historických reálií – Slovensko prostě má větší množství menšin a komunit, které se zaměstnávají hůř. Nemůžeme proto porovnávat českou a slovenskou míru nezaměstnanosti, musíme porovnávat takzvanou přirozenou míru nezaměstnanosti a to, jak jsme od ní daleko. A právě v tomto porovnání pro obě země platí, že jsme už POD přirozenou měrou nezaměstnanosti, neboli trh práce je velmi napnutý a přehřátý. Snaha ještě víc snižovat míru nezaměstnanosti už není pro ekonomiku pozitivní, vede k ještě většímu natlakování a důsledkem pak je rychlejší a prudší propad do recese – tím narážím na výroky slovenského premiéra, který se nechal slyšet, že chce nezaměstnanost srazit pod 6 procent. To by ovšem z většího nadhledu nadělalo víc škody než užitku.

Jak v České republice, tak na Slovensku se trh práce přehřál proto, že v obou zemích docházelo v uplynulých letech k extrémně uvolněné měnové politice, tedy k nízkým úrokovým sazbám a k růstu objemu peněz v oběhu. V Česku se pak k tomu ještě přidaly intervence. Akorát že v ČR to probíhalo pod taktovkou ČNB, na Slovensku pod taktovkou ECB. Slovákům se trh práce přehřál jako důsledek členství v eurozóně, která svou měnovou politiku šije na míru jihoevropským státům, ale takto nízké úrokové sazby Slovensku prostě nevyhovují. No a my jsme si to přivodili svou nerozumností sami.

Tady ještě vsuvka. Pochopitelně mnoho lidí má dojem, že extra nízká nezaměstnanost je pozitivní. Ovšem tady musím varovat, že čím výš se stoupá, tím hlouběji se pak padá. Podle mne by bylo optimální, kdyby dlouhodobě nezaměstnanost byla kolem oné tzv. míry nezaměstnanosti – to by pak totiž vedlo k tomu, že by tato situace byla udržitelná dlouhodobě. Ale stav, kterého jsme docílili nyní, je hloupý v tom, že bude mít jen krátkého trvání a pak se překlopí do propadu a rychlého růstu nezaměstnanosti. Prostě tento typ měnové politiky zvýrazňuje hospodářský cyklus – prudký růst střídá prudký propad. A to není zase tak příjemné. Lepší by byl nějaký dlouhodobý střed.

Uprostřed týdne uvedl viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, že by konkrétní cíle pro centrální banku mohli stanovovat politici, jak je tomu například ve Velké Británii, protože by se pak k měnové politice v horších časech chovali odpovědněji. Přidal se i guvernér ČNB Jiří Rusnok, jenž při diskusi se studenty Vysoké školy ekonomické prohlásil, že to, jak má vypadat cíl měnové politiky, je i politické rozhodnutí a měla by se na tom podílet také politická reprezentace. Co by mohlo zapojení politiků a oslabení nezávislosti ČNB přinést?

Řeknu vám to asi takhle: Kdyby se politici, kteří se… ehm… „raději do ničeho moc nezabrušují, aby se z toho pak nemuseli vybrušovat“, měli vyjadřovat k tak odborným záležitostem, jako je měnová politika, skončili bychom velice neslavně.

Bohužel, musím konstatovat, že k tomu už máme našlápnuto. Od jisté doby totiž do ČNB a obecně do centrálních bank přichází stále víc vysloužilých politiků namísto odborníků. Podle toho taky v posledních letech jejich měnové politiky vypadají.

Od České národní banky mi tedy tahle snaha o přesunutí odpovědnosti připadá trochu jako alibismus.

Chod firmy s největšími tržbami v Česku, mladoboleslavské Škody Auto, se může zastavit. „Pokud firma neuslyší na lidství, zastavíme alespoň na 10 až 20 dní výrobu, a tím si volno získáme zpět,“ píše se v hlavním textu týdeníku Škodovácký odborář. Jde prý o reakci na neochotu automobilky vyjít zaměstnancům vstříc. Jablkem sváru je především práce o víkendech. Pokud by se takový protest realizoval, šlo by o největší stávku v Česku. O jak výrazný zásah do naší ekonomiky by šlo?

O velký. Škodovka tvoří cca 4,5 procenta HDP České republiky a realizuje přibližně osm procent českého exportu. Nevím, zda odboráři mají na mysli pracovní nebo kalendářní dny, ale kdyby hypoteticky výroba nejela 20 pracovních dnů, tak už mluvíme o 0,3–0,4 procenta HDP ČR.

Musíme si uvědomit, že právě to, co pozorujeme ve Škodovce, je důsledkem onoho napnutého trhu práce. Škodovka prostě nestačí vyrábět, ale víc lidí najmout nemůže, protože nejsou. A navíc kdyby byli, bála by se je najmout, protože by měla obavy, že by je zase brzy musela propouštět, což vzhledem k českému zákoníku práce není jednoduché. Chce proto přetěžovat lidi stávající. Typická situace přehřátého trhu práce.

Mgr. Bohuslav Sobotka

SOCDEM

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Nedávno jsme si povídali o potížích venkovských prodejen. Skupina COOP, která provozuje převážně v menších obcích 2700 prodejen, dotuje asi tisíc ztrátových obchodů a zvažuje jejich uzavření. Vláda sice v červnu schválila plány na podporu obslužnosti venkova, prodej potravin v malých obcích by se mohl podle návrhu Ministerstva zemědělství označit za veřejnou službu, která by měla nárok na veřejnou podporu, ale je otázkou, jak se k tomu postaví nová vláda. Je provozování takových obchůdků podnikáním, nebo veřejnou službou?

Provozování obchodů musí zůstat podnikáním, stát se nesmí rozpínat tak, aby se z prosté činnosti, jako je koupení rohlíků, stala veřejná služba. Uvědomme si, že čím víc činností označíme za veřejné, tím víc je musíme dotovat, čím víc je budeme dotovat, tím víc na to musíme vybrat daní, čím víc vybereme daní, tím víc přečerpáváme peníze od lidí, kteří je umějí vydělat, k lidem, kteří je umějí promrhat. Je to v podstatě pomalé zestátňování.

Trochu kuriózní výsledek přinesl průzkum, který si zadal Český svaz pivovarů a sladoven. Plyne z něj, že 45 procent lidí by uvítalo existenci restauračního zařízení, kde by bylo zakázáno používání mobilních telefonů. Na hlavu končící Sobotkovy vlády se snášela kritika, že omezovala naše svobody. Neukazuje i tento jeden konkrétní průzkum na to, že třeba jen šla vstříc poptávce a lidé nyní spíše volají po zákazech než po svobodě?

Ne. I v minulosti bylo možné provozovat nekuřáckou hospodu. Stejně tak teď je možno provozovat „anti-mobilovou“ hospodu. Je-li to tedy tak žádané, nechť ji někdo provozuje. Že ji dosud nikdo neprovozuje? Ahá, nebude to náhodou tím, že většina, tedy 55 procent lidí, to nechce?

ROBOT NA KONCI TUNELU

aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím

Známí ekonomové Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora, autoři několika bestsellerů, nositelé ceny čtenářů Magnesia Litera a popularizátoři světa peněz, přicházejí s výbušnou zprávou o stavu dnešního světa.

Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...