Česká republika je v lockdownu, pohyb je omezený na obce, případně okresy. Zdravotníci jsou na hraně možností, Pardubický kraj například vyhlásil stav hromadného postižení, nemůže přijímat další pacienty. Evropské státy nabízejí České republice pomoc… jsou současná opatření vlády podle vás dostatečná, nebo jen polovičatá, jak je někteří nazývají?
Hlavní slabinou je nelogičnost některých opatření, která je vidět z jejich nahodilého uspořádání. I řadový občan si nutně položí otázku, proč venčení psa po setmění musí být omezeno na vzdálenost 500 metrů od bydliště, nebo proč se obyvatelé milionové Prahy mohou v rámci sportu pohybovat po celém hlavním městě, kdežto obyvatelé nějaké vesničky mající pět set metrů od cedule k ceduli nesmějí opustit její titěrný katastr. Ani jedno není efektivní opatření k zabránění přenosu koronaviru.
Tato opatření jsou horší než nic, protože redukují důvěru lidí k úřadům na nulu. Což se pak projeví třeba tím, že nakažený člověk nenahlásí svoje kontakty, takže nemůže fungovat trasování potenciálních nových případů. Přitom právě trasování bylo nejsilnější stránkou východoasijských zemí jako Tchaj-wan, Singapur a Jižní Korea, které epidemii zvládly relativně lacino. Proti nám hodně lacino.
Na to je ale už v dané situaci pozdě, dnes je těch případů tolik, že to nikdo nevytrasuje, i kdyby se snažil. Tohle funguje jen do nějaké míry.
Před rokem se Češi semkli a společnými silami první vlnu zvládli. Ne už tak druhou a třetí, čtvrtá je nejhorší a potýkáme se s ní právě nyní. Biolog Petr Smejkal řekl, že pokud současná opatření nepomohou, Čechům dojde trpělivost a může nastat anarchie. Co se podle vás s psychikou Čechů nyní děje? A hrozí něco takového?
Česká anarchie má ve znaku Švejka. Nemyslím si, že bychom měli sklony k násilné rebelii, jaké mají třeba Francouzi nebo Jihoameričané. To se tu dít nebude; tady se zdi neboří, ale podčůrávají. Je docela patrné, že současná vlna opatření se obchází a že ani policie není vždy nadšená z toho, že je musí aspoň formálně vymáhat. To je zase dáno nedůvěrou ke schopnostem těch nahoře. Nejhorší scénář z hlediska vlády vypadá tak, že by policejní složky rezignovaly na to, co mají dělat, a odmávly každý papír, který jim někdo ukáže z dálky. Pak by ministr vnitra čelil otázce, k čemu vlastně je. On, ne ta policie.
Chaotičnost se ukázala i minulý týden. Zákaz stravování v závodních jídelnách vláda v půlce dne zrušila. Jsou podobné přešlapy z vašeho pohledu pochopitelné?
Myslím si, že tento druh opatření je příznakem čisté paniky. Asi podobná reakce, jako když neplavec spadne do bazénu a tam sebou hází. Hodně hluku a hodně vodní tříště, ale posun vpřed leda náhodou. Epidemie se nedá vyřešit ani sliby dalších dávek či příplatků, ani hrozbami trestů; viru je úplně jedno, jestli pan premiér křičí na pana ministra při zasedání vlády.
„Československo bylo první zemí, která vymýtila dětskou obrnu, tradičně jsme tu měli dobré vakcinační postupy, a v téhle krizi se najednou ukázalo, že jsme usnuli na vavřínech a stará kvalita se vytratila,“ uvedl jste nedávno. Kam se ona kvalita podle vás vytratila?
Nejsnáze přijdete o nějakou schopnost, pokud zrušíte instituce, které ji zastřešovaly. Pak se ztratí jejich historická paměť, jednotliví zaměstnanci se rozprchnou jinam a přestanou spolu komunikovat, někteří skončí v cizině… U nás jsme měli velmi silnou tradici výroby očkovacích látek za první republiky, Státní zdravotní ústav vyvážel séra do jiných evropských zemí už za Masaryka. Po druhé světové válce vznikl Ústav sér a očkovacích látek, který neslavně skončil v 90. letech poté, co se pustil do příliš drahé stavby nové továrny. Státní podíl v ústavu byl odprodán a měnil majitele, až skončil v rukách Luďka Sekyry. Naštěstí aspoň ta továrna v Bohumili stojí a nyní ji provozuje Novavax.
Ale je patrné, že léta se vůbec neuvažovalo o tom, že by výroba vakcín byla strategicky důležitým zájmem naší země – a to přitom právě v době, kdy se cestuje nejvíce za celou historii, kdy na Václaváku potkáte „babylon národů“ a jakoukoliv infekci z opačného konce světa sem lze zavléct během 24 hodin letadlem.
Jste jedním z iniciátorů petice „Stop cenzuře“ za svobodu slova na internetu. Nyní sledujeme velké změny a konflikty na a kolem sociálních sítí. V Austrálii řeší vztahy s Facebookem, který Austrálii na čas úplně vypnul. Google už se domlouvá s tamními médii na placení. Ve Spojených státech došlo k zablokování bývalého prezidenta Donalda Trumpa, všude i v České republice různé osobnosti a názory skončí zablokováním, omezením používání účtu a podobně. Jak přimět obrovské firmy jako Google či Facebook, aby přestaly obsah cenzurovat?
Nejsem si jistý, zda toho v rozumné podobě vůbec docílit jde. Ale myslím si, že by stačilo, kdyby se podařilo ty digitální mamuty rozdělit, takže každá ta firma by měla menší moc, než má teď. Aby její jednostranné rozhodnutí člověka nebo firmu nezničilo. Vezmete-li si třeba ten jmenovaný Google, ten naráz ovládá obrovské množství dominantních služeb – nejenom vyhledávání, ale i Google Maps, Google Docs, Gmail, YouTube, operační systém Android, prohlížeč Chrome. Pokud se rozhodnou, že se někomu pomstí a zablokují jej, tak má opravdu mnoho problémů naráz. Nemůže se jen tak přesunout ke konkurenci, protože ta firma je obrovská chobotnice rozlezlá do spousty oblastí IT naráz.
V tržní ekonomice obecně nespoléháte na to, že každý jednotlivý pekař se chová slušně, ale na to, že když některý z nich začne péct špatný chleba, zákazníci se přirozeně přesunou jinam, kde pečou chleba dobrý. Toto kdysi fungovalo i na internetu, kde měl každý svoji doménu a svůj prostor, kde si dělal, co chtěl. V určitém rozsahu to funguje dodnes. Kdo chce, chodí si číst Parlamentní listy, kdo nechce, tak třeba Respekt, ale oba ty servery můžou existovat naráz a nějak si konkurovat. Nebezpečí plynoucí z existence obrovských firem je v tom, že svoji konkurenci dokážou rozšlápnout dřív, než ona dokáže vyrůst. Všimněte si případu Parler. To je americká sociální síť, kam se začali přesouvat příznivci Donalda Trumpa, a velké firmy ji víceméně naráz zablokovaly. Samozřejmě se to zdůvodňovalo nežádoucím obsahem příspěvků, ale na Facebooku či Twitteru padne škaredých příspěvků ještě víc a nikdo je plošně neblokuje.
Monopoly a oligopoly jsou velký problém. Možná si ještě čtenáři pamatují, kolik stály mobilní hovory, když tu byl monopol jménem Eurotel. Trh bez konkurence je feudalismus a jeho páni se chovají, no, jako páni. My jsme pak ti poddaní, případně nevolníci. Jenom se tomu moderně říká „uživatelé“.
Psali jsme:
Jak moc si lidé zvykli předávat, případně neřešit, jaká data a komu poskytují? Chováme se „internetově gramotně“?
Bohužel ne, toto je docela velký problém a v budoucnosti se bude ještě hodně řešit. Všude za sebou zanecháváme data včetně hodně citlivých – třeba lokace, kde se právě nacházíme – a zatím jsme na to příliš málo opatrní. Připadá nám, že všechna zneužití jsou jenom virtuální a v reálném světě se nám nemá co stát.
Jednoho dne budou lidé opatrnější, ale nejspíš až potom, co nastane nějaký velký digitální problém, třeba masivní únik dat, kterého zneužijí zločinci k výběru vhodných obětí a tak dále. Máme tendenci koupit si lepší zámek až potom, co nás vykradou. Ne předtím. To je ale povaha člověka, možná i v něčem výhodná. Kdybychom mysleli na všechna rizika předem, možná ani nevyjdeme ráno na ulici – ze strachu, co tam čeká.
Marian Kechlibar je autorem čtyřdílné série knih Zapomenuté příběhy, které si můžete zakoupit u něj na e-shopu za 250, resp. 300 korun za díl, případně za 1050 korun za celou sadu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
