Kissinger slaví 100 let. Milan Syruček připomněl, jaký zásadní úkol pro něho plnil. Tajně

27.05.2023 5:00 | Rozhovor

Pro mnohé ikona, pro jiné zas prostořeký starý muž. Jeden z nejznámějších amerických politiků se právě dnes dožívá sta let. Není jím nikdo jiný než Henry Kissinger. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na něj vzpomíná novinářský nerstor, autor desítek knih literatury faktu Milan Syruček. V souvislosti s výročím této osobnosti je třeba zmínit Kissingerovu mírovou iniciativu v největší válečné eskalaci na planetě od druhé světové války, rusko-ukrajinskému konfliktu, jejíž další, vyšší fáze, by už musel jen být jaderný konflikt, který by se rozrostl o ostatní světové mocnosti a hrozilo by totální zničení planety.

Kissinger slaví 100 let. Milan Syruček připomněl, jaký zásadní úkol pro něho plnil. Tajně
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Syruček

Dnes má významné kulaté výročí světový politik, kterého znáte velmi dobře dokonce osobně. Henry Kissiger...

Setkal jsem se s ním celkem pětkrát a jednou jsem dokonce plnil jedno poslání, jímž mě pověřil. Musím se přiznat, že pokud jsem s ním hovořil, tak to bylo většinou francouzsky. Znal francouzštinu velmi dobře a pro nás oba to nebyl mateřský jazyk, byli jsme na tom stejně. Jeho mateřštinou byla němčina a z ní si odnesl německý přízvuk i pro svou angličtinu. Narodil se totiž v německém Fürthu a když Hitler začal tvrdě pronásledovat Židy a on byl Židem, jeho rodina se v roce 1938 raději přestěhovala do Spojených států. Tam nejprve pracoval jako dělník v továrně na štětky pro holení, ale poté absolvoval Harvard College, kde získal akademický titul. Studium tehdy nedokončil, byl povolán do armády a tak se znovu dostal do Německa, byť tentokráte jako tlumočník a posléze pověřen řízením města Krefeld. Brzy byl však využíván pro zpravodajskou činnost, měl především pátrat po  bývalých příslušnících gestapa, kteří se v té době už skrývali.
 
Po válce dokončil studia, ale i svou diplomku, stejně jako další činnost, zasvětil mezinárodní politice. Jako poradce a poté ministr zahraničí sloužil celkem pěti americkým prezidentům. Jeho ministerská funkce byla zajímavá - do té doby ministerstvo přehlížel, vadila mu ministerská byrokracie a nepružnost, jeho hlavním nástrojem činnosti byla tajná diplomacie, kterou rozvinul k maximální dokonalosti a všestrannosti. Mohu z osobní zkušenosti uvést jeden konkrétní příklad. Na počátku roku 1969 jsem byl v Kambodži (a poté v celé Indočíně) na pozvání šéfa státu (tak se oficiálně tituloval) na pozvání prince Sihanuka. Abych to vysvětlil: princ Sihanuk předtím uváděl v pražském Světozoru světovou premiéru svého filmu Začarovaný les. Napsal scénář, režíroval a ve filmu hrála celá jeho rodina. Zašel jsem za ním do lože a jako jediný novinář jsem s ním pořídil obsáhlý rozhovor. Následoval děkovný telegram do Prahy s mým pozváním do jeho vlasti. Týden se mnou jezdil po Kambodži a v pátek mi sdělil: „Oficiálně budete tři dny v Angor Wattu. Ale ve skutečnosti pro vás odpoledne přiletí americká cesna, která vás odveze do Saigonu, Američané od vás cosi chtějí.“
 
Tak jsem letěl a v Saigonu mě zavezli do sídla CIA, kde mi sdělili, oč mě Kissinger prosí: abych zaletěl do Hanoje a protože od svých zpravodajských služeb věděl, že jsem měl osobní přátelské kontakty s nejvyššími vietnamskými představiteli, abych u nich vysondoval, že když se na ně diplomatickou cestou obrátí s dotazem, zda by souhlasili s tajnými rozhovory o ukončení války, odpověď bude znít: ano, jinak tuto otázku nepoloží, aby se nezkompromitoval. Tak jsem znovu letěl, tentokrát do Hanoje. Už předtím jsem se spřátelil s vietnamským prezidentem Ho Či Minem, chodil jsem za ním do domku v zahradě prezidentského paláce, kde žil, jak byl zvyklý. Je zajímavé, jak nás sblížila zdánlivá maličkost: když jsem k němu přišel poprvé, zahlédl jsem na jeho stole kufříkový psací stroj značky Remington. Stejný mám také doma, neudržel jsem se. Ho Či Min se zasmál, poznamenal, že nás jistě sbližuje víc, než jen psací stroj a tak jsme se dohodli na dalších setkáních. Nyní se to hodilo, stejně jako moje známosti s premiérem Pham Van Dongem a ministrem zahraničí Nguyen Van Trinhem, který mi pro mou dceru dokonce daroval obrovského papouška, když slyšel, že miluje zvířata a chce pracovat v zoologické zahradě. Bohužel papouška jsem jí nedovezl, v noci prohryzal bambusovou klec a uletěl. Ale odpovědi na položenou otázku byly kladné, po návratu do Phnompenhu jsem je předal americkému velvyslanci a jak známo, v srpnu téhož roku se uskutečnilo první setkání Kissingera s Le Duc Thoem,  která skončila v lednu 1973 podepsáním dohody v pařížském hotelu Majestic o ukončení války a odchodem amerických vojáků z Vietnamu. Kissinger se o této epizodě krátce zmiňuje ve své knize Umění diplomacie, já jsem to uchoval v tajnosti. Kdybych to tehdy v Praze nahlásil, že jsem cosi zařizoval pro Kissingera, nevím, jak bych dopadl. A mě si pravděpodobně pro toto poslání vybrali Američané proto, že jsem nebyl ani Američan, Rus nebo Číňan, ale občan malé nenápadné evropské země.
 
Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Václav Fiala

Kalousek

Dobrý den, vy na jednu stranu děkujete Kalouskovi, že stranu vybudoval, ale na druhou stranu ho odmítáte dát na kandidátku. Není to od vás tak trochu pokrytecké a neuctivé vůči němu?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Bude horko.“ Další vývoj v Evropě? Markéta Šichtařová má špatné zprávy

18:10 „Bude horko.“ Další vývoj v Evropě? Markéta Šichtařová má špatné zprávy

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ V příštím týdnu, v čase dovolených a bez pozornosti veřejnosti, má Fial…