Právě uplynulý rok 2024 nepatřil k mým nejlepším. Veškerou svou sílu jsem soustředila na jeho přežití a nabrání dalších sil. Dnes, když je za dveřmi nová otočka zeměkoule kolem naší hvězdy tak, jak ji počítáme v naší anglo-americké civilizaci, je třeba se začít ptát, co s těmi silami, pracně shromážděnými v průběhu roku 2024, podniknout. Třeba začít tím, že oblažím čtenáře ParlamentníchListů.cz svou další úvahou a příslibem, že těch článků bude v novém roce 2025 ode mne více… Takže začínám s anketou „Vy se ptáte – já odpovídám“, tedy něčím, jako bylo blahé paměti „Volejte řediteli“. Novu sice nemám, ale brejle ano, tak si třeba užijeme spolu trochu zábavy. Své dotazy mi můžete posílat na klara.a.samkova@gmail.com.

A začínáme dotazy ParlamentníchListů.cz:

V jakém stavu je koncem roku 2024 cosi jako „duševní zdraví národa“? Pakliže přistoupíme na to, že existuje něco jako kolektivní duševní zdraví.

Samozřejmě že existuje „kolektivní duševní zdraví“. Stejně jako existuje „kolektivní nevědomí“ a „kolektivní archetypy“. O tom se rozsáhle rozepisoval už Carl Gustav Jung a mnozí další věhlasní duchové. Dlužno ovšem také říci, že tento druh kolektivismu je velmi vlastní současnému ďábelskému proklatci Alexandru Geljeviči Duginovi, který tvrdí (mimo jiné), že národ a charakter národa – a tedy i jeho duševní zdraví – utváří zásadním způsobem prostředí, ve kterém žije. Řekla bych, že co se Čechů týká, tak to je pravda. Protože si tady sedíme ve své kotlince a čekáme, až se ten nečas (případně Nečas) kolem nás přežene. Žádný rozběh přes velké ruské pláně se tady nekoná a podle mého názoru ani nikdy konat nebude. Jinak pokud je „duševní zdraví národa“ složeno z duševního zdraví jedinců, nezbývá než zopakovat to, co je všeobecně známo: „obvoďáci“ mohou házet antidepresiva do čekáren vidlemi, příjemkyněmi jsou zejména ženy. Mužská část populace chlastá a mládež se sjíždí marjánou tak, že v létě nelze projít pražskými parky, aniž byste taky mimoděk nevytáhl jointa. To opravdu nesvědčí o dobré duševní kondici. Svědčí to spíše o nemohoucnosti a bezradnosti. Co mě se týče v této věci, mohu jen citovat dalšího z parlamentnolistních přispěvatelů, Dominika Ticháčka: „Mě to může nasrat.“ A zejména mě může na.rat, že tento stav populace, kdy mladé už evidentně nebaví ani sex, o čemž svědčí i naše míra porodnosti, politiky naprosto nezajímá. Jak to, že ty, kteří s tím mohou něco dělat, nezajímá, že národ se cítí bezmocně a sklesle? A co když se ta skleslost převrátí ve svůj opak? Toho se politici neobávají? No… podle mého názoru by doopravdy měli.