Klaus má pravdu. Musíme chránit české hranice. A Hofer a Le Penová... Senátor ČSSD toto řekl k vražedným útokům muslimských imigrantů a Sobotka ho asi nepochválí

Expert ODS na školství Václav Klaus mladší v reakci na sérii vražedných útoků muslimských imigrantů v EU napsal: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“ Co si o tom myslíte?

Bohužel v mnohém má Klaus mladší pravdu. Jen s tím zchudnutím pravdu nemá. Pouze přestanou přicházet z EU peníze na věci, jež mnohdy nezbytně nepotřebujeme. Ohledně hranic a jejich ochrany má stoprocentní pravdu. Staré přísloví praví: „Těžko se bránit nepříteli, když už pochoduje tvou zemí.“

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácejí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Tuto otázku si kladu taky. Podle mne jsme se dostali ze zastupitelské demokracie do spárů nikým nevolených samozvanců, kteří si osobují právo špinit každého, kdo nechce držet politickou linii vyžadovanou těmito samozvanci. Navíc naše média se slastně veřejně prohrabávají v těmito samozvanci servírovaných pseudokauzách. Tím se také mění vnímání lidí ve vztahu k politice a politikům. Nevšimli jste si, že strany nevyhrávají volby, protože mají nejlepší volební program, ale podle toho, jak je mediálně manipulováno s voliči před volbami? Že politické strany, které by vytvořily program, ve kterém by pojmenovaly společenské problémy pravým jménem, například pojmenovali zlodějinu zlodějinou a navrhly jednoduchá a účinná řešení, by byly okamžitě společensky znemožněny?

Stranám i politikům chybí odvaha něco zásadního řešit. Používá se metoda „co nemusíš udělat dnes, přesuň to na zítra“. Pak už ten problém nebude aktuální. Například tanečky kolem výběru mýtného na dálnicích. V čem je problém. Jen v tom, že jde o miliardy! Obdivuji politiky, kteří dokáží problémy pojmenovat pravým jménem a nebojí se nést odpovědnost za to, jaké jednoduché a v čase rychlé řešení přijmou. Tím se vracejí ke kořenům politiky. Cílem by mělo být řešení společenských problémů, a ne nastavování procesních pravidel. Proto mezi lidmi občas ve volbách může uspět i Norbert Hofer. Přeji mu, ať mu odvaha a razance vydrží co nejdéle.

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Svět se mění. Lidé jsou více vzdělaní. Samozřejmě současně s vyšším vzděláním současní dělníci daleko citlivěji vnímají dění ve vnitřní i mezinárodní politické sféře. Jejich zájmy už jsou samozřejmě dál než v dobách, kdy bojovali za udržení zaměstnanosti a osmihodinovou pracovní dobu. To už není předmětem politiky. To je standard dnešní doby. Ale vzdělaní dělníci mají daleko širší obzory. Jako jedni z mála ještě nejsou přeformováni politickou korektností. Mají odvahu mluvit o věcech bez obalu. Nehledat pro lumpárnu ospravedlnění. Chtějí zajistit spořádaný život pro sebe a své rodiny podle místních zvyklostí. Nemají potřebu se přetvařovat a ustupovat neustálým tlakům pravicových či levicových politiků, kteří jim s ohledem ať už na integrační politiku EU, současnou migrační krizi či permanentně se opakující ekonomické krize, podsouvají odpovědnost za tyto jevy a na ně také přenášejí povinnost problémy řešit a samozřejmě ze svých kapes financovat.

Jistě jste postřehli požadavek MMF na doplnění kapitálu největších bank. Kdo a co jej doplní? Jen daně těch co tvoří hodnoty a pracují. Proto dnešní dělníci volí ty politiky, kteří jim mluví z duše a u kterých mají jistotu, že po skončených vítězných volbách na své sliby nezapomenou. Chyba není v dělnících, chyba je v systému!

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?

Takové rozdělení je přeci normální. Mladí chtějí vždy něco více a jiného než jejich rodiče. To samé je u obyvatel velkých a malých měst. Vše je dáno jejich mentalitou a životním stylem. Sami to u nás vidíme při srovnání Prahy a například Ostravy. Je přeci jasné, že bohatý nechce zchudnout, a proto bude vždy volit ty či tu politiku, kteří mu umožní si bohatství udržet či ještě zvětšit. Těmto lidem politika EU a její snaha o přerozdělování zatím vyhovuje. Počkejme, až se dostaneme v EU do pozice čistých plátců. To bude okamžitě jiné. Žádné výhody jen povinnost platit a ještě se nechat přehlasovávat při řešení zásadních problémů. To bude radosti. Ve stejné pozici podle mého názoru byla i Anglie. Její politici však měli odvahu jít svou cestou. Ta nám zatím chybí.

V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Předem si musíme říci něco o vztazích pobaltských republik a Ruska. Pobaltské státy byly dlouhodobě začleněny do již rozpadlého SSSR. Na jejich území byli v té době cíleně stěhováni etničtí Rusové. Ti zde měli rozhodující slovo. Po rozpadu SSSR a obnovení národních států se situace obrátila. Etničtí Rusové žijící v těchto zemích jsou jakousi pátou kolonou a nedávají klidně spát představitelům národních států. Proto tito představitelé stále hlasitěji žádají o přítomnost vojsk NATO na jejich území. Tím se roztáčí kolotoč. Čím více bude NATO posilovat svou přítomnost v pobaltských zemích, tím více bude Rusko posilovat svoji obranu v tomto segmentu. Podle mne to není správné rozhodnutí. Pouze to posílí napětí na daném území. Pokud ovšem nechceme jednat podle starého hesla „chceš-li mír připravuj válku“. Historie nám ale ukázala, že ta válka pak opravdu přišla. Tu malá, tu velká…

Z vojenského hlediska se čtyři prapory, o kterých se mluví, jeví opravdu jen jako demonstrativní přítomnost. O výstavbu vojenské infrastruktury na hranicích dotyku s Ruskem má jistě NATO zájem, tak proč nevyužít pozvání, jež hlasitě zaznívá z pobaltských republik? O tom, že Rusko si svoji obranu v potřebném rozsahu posílí, nemůže být pochyb. Je jen na zvážení velení a vyhodnocení možných hrozeb z území pobaltských republik, jaké vhodné organizační a výzbrojní opatření bude adekvátní. Nikdy bych protistranu nepodceňoval, zejména jde-li o Rusko.

Senátor Miloš Malý (ČSSD)

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých ,,segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Z hlediska vojenského a bezpečnostního je každý spojenec ochotný nastavit svou kůži za naše zájmy a naši bezpečnost dobrý. Zvláště takový spojenec, jenž má bohaté zkušenosti. A co je důležité, má i prostředky jak materiální, tak i lidské. A jak ukázal v praktických akcích, že má i dobré výsledky. To znamená v praxi, že tam, kde nám spojenectví s ním může pomoci, je vhodné se spojit. Ale – a to je to čertovo kopýtko – jen v nejnutnějších případech. Jinak si samozřejmě musíme vystačit v našich spojeneckých strukturách, neboť ty by měly nést hlavní tíhu boje za naši bezpečnost.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak v posledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že MilošiZeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Jen naiva si může myslet, že Rusko ve svém postavení velmoci, bude čekat se založenýma rukama. Má své zájmy, které prosazuje svou mezinárodní politikou. O jeho pozvolném sbližování s Čínou se mluví už dlouho. A tato politika nese své ovoce. Zatímco Evropa a Amerika se utápějí v protiruských sankcích, Čína a další státy jako Indie a státy Jižní Ameriky pozvolna prohlubují svou spolupráci. Proč tak konají? Samozřejmě pro své obchodní a politické zájmy! Nese jim to oboustranný prospěch! Tím se také posiluje postavení Číny jako další velmoci. Její výroba a tím i HDP průběžně roste, jako kdyby neměl mít žádný strop!

Také měna v Číně je obdivuhodně pevná. Navíc Čína je obrovský věřitel, a to i samotných USA. Kromě politiky Rusko nabízí dostatek surovin a má obrovský vnitřní trh. Ten je schopen akceptovat neuvěřitelné množství výrobků. To je dnes terno. Vyrobit umí skoro každý. Problém je výhodně prodat! Že by tato spolupráce přímo ohrožovala naše spojení s Evropou a EU, to si nemyslím. Stále je zde naše místo v srdci Evropy. Pokud nás EU nezavalí směrnicemi a pravidly a tímto pnutím se sama nerozpadne. A ani potom se podle mne nic mimořádného nestane. Obchodní vazby a lidské vztahy, které jsou již vybudované a nesou oboustranný prospěch, nezaniknou a na nich se dále bude stavět; Evropa a státy v ní budou stále spolu spolupracovat. Jen možná bez směrnic…

Někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/ Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína/Rusko?

Jak jsem uvedl, každý suverénní stát má svou politiku. A ta u Německa jednoznačně ukazuje na skutečnost, že si Německo uvědomuje význam Ruska jako obchodního partnera. Navíc si Německo zajišťuje dostatek surovin za nejvýhodnější ceny. V tom je síla velmoci. Oni podle výhodnosti mohou, či nemusí, ale my musíme držet basu. Tedy dodržovat sankce a tvářit se, jak nám to obchodně prospívá! Jde pouze o výhody, nic víc. Žádná zrada. Pouze praktičnost. Nemám obavu, že by Německo nějak zvláště úzce spolupracovalo s Ruskem. Ohledně obchodního spojení Evropy a USA je jasné, že my v Evropě taháme za kratší konec. V tom je celý problém. Čína a Rusko? Pouhé spojení dvou velmocí, které USA a Evropa nechtěly přijmout mezi sebe jako rovného s rovným. Je to vlastně nechtěný výsledek politiky USA a Evropy vůči těmto dvěma velmocem.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?

Podle mého názoru náš pan prezident nepodlézá žádné straně. Pouze hledá v mezinárodních vztazích vyváženost a trochu i výhodu pro Česko. Tak jak má správný prezident jednat. Před nikým se nesklánět a nikoho vědomě nepoškozovat. To, že není proti případnému referendu o setrvání v EU či NATO ukazuje, jaký je demokrat. Nechce v těchto věcech brát možnost občanům, aby se sami rozhodli. Nepohrdá lidmi, jak někteří naši představitelé, kteří tvrdí, že takové zásadní věci prostý lid nechápe a špatně by se mohl rozhodnout. Proto jsou zásadně proti referendu o těchto otázkách. Já sám si myslím, že když to lidé nakonec musí vše nejen zaplatit, ale i v tom systému žít, tak mají nezadatelné právo i rozhodnout.