Dá se už tak brzy po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách mluvit o jeho hlavních příčinách a o tom, proč bylo i poměrně jednoznačné?

Na detailní rozbory ještě nadejde čas, ale základní obrysy jsou asi celkem jasné: Ve dvou velkých tématech těchto voleb – ekonomika a migrace – Trump jasně vedl od začátku až do konce. V obou oblastech Biden a Harrisová selhali. Trump měl jasnou vizi a uměl ji podat. Jeho soupeřka lavírovala mezi socialistickou utopií a prázdným ujišťováním, že se Američané nemusejí bát socialismu. Což mělo na mnoho lidí stejný efekt, jako když vás někdo mlátí klackem do zad a současně vám nahlas tvrdí, že je neobyčejně citlivý, hodný a laskavý člověk, který by nikdy na nikoho nevztáhl ruku. Natož klacek. Navíc jakkoli nebyla žádná z válek – Ukrajina ani Blízký východ – vyloženě ústředním tématem těchto voleb, je zřejmé, že mnoho Američanů má také plné zuby vyhazování jejich peněz po stamiliardách dolarů za zbraně. Každý si dokáže představit, co všechno by se za ty astronomické částky dalo pořídit.

V souvislosti s tím, co se o Trumpovi namluvilo, je jeho volba spíše vítězstvím, nebo ohrožením demokracie?

Jednoznačně to je vítězstvím demokracie. Zaplaťpánbůh… A jen na vysvětlenou – tím nehodnotím osobu Donalda Trumpa, ale jeho přístupu k demokracii. Výtky proti jeho pojetí demokracie by se daly rozebrat jedna po druhé, ale to by bylo neúnosně dlouhé. Proto jen obecněji, můžeme je rozdělit zhruba do dvou částí:

Osobní útoky. Těch je nespočet. Počínaje jeho „arogancí, neotesaností, nafoukaností“ nebo dokonce „primitivismem, neomaleností, hulvátstvím“. Ty jsou mi ukradené, protože vůbec nic nevypovídají o jeho politických, státnických schopnostech. Stejně, a někdy ještě drsněji, byl napadán třeba Winston Churchill – mimochodem na konci tohoto měsíce uplyne 150 let od jeho narození. Přesto patří k vůbec největším státníkům za stovky, možná i tisíce let. Nechci tím srovnávat Trumpa s Churchillem. To, zda takové srovnání bude mít někdy právo na existenci, ukážou teprve jeho činy. Ale dehonestovat ho jen kvůli jeho ostřejšímu jazyku nebo dokonce kvůli vzhledu, svědčí o tom, že kritici, kteří se toho dopouštějí, disponují v míře vrchovaté právě těmi vlastnostmi, za které ho peskují. Fakt, že někteří je dovedně na veřejnosti skrývají, je spíše jejich vadou charakteru než něčím hodným obdivu.