Je zde opět výročí srpna 1968 a lze čekat jakési „politické aktualizace“. Byly oznámeny předem: Upozorňování na to, že Rusové nás zbavili svobody tenkrát a mohou to udělat i teď. Slyšel jsem od zastánců vlády, že „se z toho musíme poučit“, pokud jde o válku na Ukrajině. Co soudíte o tomto „poučení“?

Evokuje to u mě dokument nazvaný Poučení z krizového vývoje, který v prosinci 1970 schválil ÚV KSČ. Jeho text mnohomluvně vysvětloval Pražské jaro jako zákeřnou kontrarevoluci a blahořečil vstupu pěti armád spřátelených zemí do Československa. Jako studentka novinařiny jsem si dokonce ten pamflet, který se stal ideologickou příručkou normalizátorů, vytáhla jako otázku u zkoušky. Naštěstí profesor věděl, čí jsem dcera, táta pár měsíců předtím zemřel na důsledky mediálního lynče, a tak mi pan profesor zadal jiné méně aktuální téma. Správně odhadl, že nejsem ochotna ty žvásty opakovat. Dokument „Poučení“ je dohledatelný na internetu a je v něm například i tento odstavec:

Výrazným otevřeným pokusem k nastolení revizionistické protistranické a protisocialistické platformy byla vystoupení zorganizovaná pravicovou skupinou spisovatelů kolem A. J. Liehma, P. Kohouta, M. Kundery, K. Kosíka, L. Vaculíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cílem získat pro ni podporu veřejnosti.

Ten sjezd spisovatelů se konal v červnu 1967 a projevy, které na něm zazněly, byly přelomové. Otištěny být nesměly, ale šířily se v opisech. Mě nejvíc dojala řeč Karla Kosíka o mravní odpovědnosti intelektuála, která se vztahovala k Husovi. Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti české kultury a varoval před tím, aby umělci přejímali cizí (zahraniční) „vzory“. Ludvík Vaculík měl filipiku proti aroganci moci.

Za trest pak byly Literární noviny odňaty Svazu spisovatelů a chvíli je vydávalo Ministerstvo kultury.