Jak dnes vnímáte 17. listopad 1989 a navazující události?

Čím víc se události „Velkého Listopadu“ v čase vzdalují, tím víc mi připadá, že šlo o divadelní představení podle scénáře, na kterém se podílel štáb autorů a režisérů. Jejich vzájemná komunikace měla trhliny, protože celý „kus“ byl spíchnutý narychlo. Třeba neohlášený průvod z Albertova na Vyšehrad a pak směrem do centra asi neměl tak spontánní původ, jak se to mnohým účastníkům tehdy jevilo. To usuzuji z vyprávění některých očitých svědků.

Vy jste se průvodu neúčastnila?

Ne, já jsem byla doma s partnerem (Ludvíkem Vaculíkem) a dvouletým synem. Mladší dcera byla na škole v přírodě a starší Maria, tehdy šestnáctiletá, na Albertov šla. V květinářství už kytku nesehnala, ale potkala se tam s Olgou Havlovou, která bydlela o dva domy dál, a ta jí sousedsky dala polovinu svých růží. Kolem sedmé se demonstrující dav už valil po okny našeho tehdejšího bytu na nábřeží, Maria zazvonila u vchodu a když jsem seběhla dolů, přemluvila mě, abych jí dovolila jít s davem ještě dál. Byl s ní slušně působící spolužák, který se mi zaručil za její bezpečnost. Slíbila mi, že do osmi bude doma.

Zatelefonovala jsem do Svobodné Evropy, že dav demonstrantů míří k Národní, ale oni už to věděli. Pak jsem stála u okna a s obavami sledovala, že se na mostě Legií (tehdy 1. máje) štosují tramvaje. Nervózně jsem poslouchala Svobodku a Hlas Ameriky, kde už se mluvilo o policejním zásahu.