Jak dnes vnímáte 17. listopad 1989 a navazující události?

Čím víc se události „Velkého Listopadu“ v čase vzdalují, tím víc mi připadá, že šlo o divadelní představení podle scénáře, na kterém se podílel štáb autorů a režisérů. Jejich vzájemná komunikace měla trhliny, protože celý „kus“ byl spíchnutý narychlo. Třeba neohlášený průvod z Albertova na Vyšehrad a pak směrem do centra asi neměl tak spontánní původ, jak se to mnohým účastníkům tehdy jevilo. To usuzuji z vyprávění některých očitých svědků.

Vy jste se průvodu neúčastnila?

Ne, já jsem byla doma s partnerem (Ludvíkem Vaculíkem) a dvouletým synem. Mladší dcera byla na škole v přírodě a starší Maria, tehdy šestnáctiletá, na Albertov šla. V květinářství už kytku nesehnala, ale potkala se tam s Olgou Havlovou, která bydlela o dva domy dál, a ta jí sousedsky dala polovinu svých růží. Kolem sedmé se demonstrující dav už valil po okny našeho tehdejšího bytu na nábřeží, Maria zazvonila u vchodu a když jsem seběhla dolů, přemluvila mě, abych jí dovolila jít s davem ještě dál. Byl s ní slušně působící spolužák, který se mi zaručil za její bezpečnost. Slíbila mi, že do osmi bude doma.

Zatelefonovala jsem do Svobodné Evropy, že dav demonstrantů míří k Národní, ale oni už to věděli. Pak jsem stála u okna a s obavami sledovala, že se na mostě Legií (tehdy 1. máje) štosují tramvaje. Nervózně jsem poslouchala Svobodku a Hlas Ameriky, kde už se mluvilo o policejním zásahu.

Před osmou mi Maria krátce zatelefonovala. Mluvila šeptem, říkala, že je schovaná v nějakém bytě v Mikulandské, že je jich tam asi čtyřicet, jsou v bezpečí a každý smí krátce zatelefonovat domů. Chtěla jsem za ní běžet, ale vysvětlila mi, že okolí Národní třídy je ze všech stran zablokované. Nevím už, v kolik se vrátila. Ženě, která studenty ukrývala ve zhasnutém bytě, protože dům prohledávala policie, jsem v dalším dni šla poděkovat. To už byla Národní uklizená, ale mám vizuální vzpomínku na rozpraskané keramické odpadkové koše, z kterých trčely boty. Pak se začaly šířit zprávy o mrtvém Šmídovi.

První následné demonstrace na Václaváku jsem se účastnila. Pořád jsem se otáčela k Muzeu a čekala, kdy proti nám nastoupí policisté v helmách, se psy a obušky, tak jako v Palachově týdnu. Když se neobjevili, začala jsem mít pocit neskutečna.

Pocit neskutečna? V jakém smyslu?

Tak nějak mi připadalo, že děláme štafáž něčemu, o čem se už rozhodlo. Zarazilo mě i to, že přátelé disidenti nedovolili Vaculíkovi promluvit z balkónu Melantrichu. Hodně se ho to dotklo. Ale pak přišla Letná a on se chystal, že tam ho k mikrofonu pustí. Bylo dost chladné počasí, a tak jsem připravila pro syna teplý kožešinový pytel a chtěla se tam s kočárkem vydat taky. Pak zazvonil telefon. „Nikam nechoď! Projev mi zase nedovolili.“ Řekli mu: „S váma se nepočítá.“ Zpočátku to vnímal jako urážku, pak pochopil, že je to strategie. Proč nesměl promluvit autor Dva tisíce slov? Protože se už nepočítalo se socialismem (ani po českém způsobu).

Náš tehdejší kamarád Václav Havel použil Ludvíka jen při ustavování Občanského fóra v Činoherním klubu. Ani tam nemluvil, pouze byl fyzicky přítomen. A ještě později posloužil před volbou prezidenta. Doprovázel Václava do Kladna, kde na balkóně radnice (tehdy Národního výboru) o něm řekl pár pozitivních vět. Navzdory těmto zkušenostem jsme ale předávání moci (tedy sametovou revoluci) vnímali s nadějí.

Vzpomínám si, jak jsem chodila na střední školy a učiliště vyprávět studentům příběh Jana Palacha, o kterém jsem krátce předtím vydala v samizdatu knížku. Ale díky zkušenostem z průběhu „revoluce“ jsem například odmítla nabídku, abych tzv. kooptovala do Federálního shromáždění. Bylo mi osmatřicet a chtěla jsem tu druhou polovinu života plně věnovat psaní knih a filmových scénářů. Dost mých přátel z disentu politické funkce přijalo. Jiní aspoň získali kvalitnější byty.

Taky mě udivovalo, kolik nových sympatizantů se ke mně najednou hlásí, především z řad herců. Nejspíš očekávali, že se podle mých scénářů budou točit filmy, v nichž oni dostanou role. To moc nevyšlo, většina  mých scénářů se nerealizovala, takže je teď postupně vydávám knižně. A ti tehdejší herečtí „přátelé“ už mě dnes neznají. Ale to jsou příběhy spíš na román než na rozhovor.

A vy si myslíte, že socialismus měl šanci reformovat se?

V té době si to myslelo hodně lidí. Z těch, co prožili Pražské jaro. Postupný návrat ke  kapitalismu byl vnímán jako dost hanebný krok zpátky. Ale veřejná debata o tom, co je národním a státním zájmem, vůbec neproběhla. Z geopolitického hlediska by stejně nebylo možné, navázat po dvaceti letech na ideály, které Pražské jaro vytvořilo. Jako malá země ležící na křižovatce vlivů nedokážeme „prorazit“ s novým směrem. V minulosti, kdy země Koruny české byly rozsáhlejší, zkoušeli naši předkové opakovaně uplatnit své předčasně zrozené myšlenky a nevzdali se svého „kacířství“ ani na popravišti nebo v exilu.

Nejpraktičtější z těch humanistických snílků byl T. G. Masaryk. Jsem ráda, že nemůže být svědkem toho, jakou odpověď na jeho „Českou otázku“ dnes dostáváme od demokratického Západu.