Je sněmovní opozice (ANO a SPD) dostatečně důrazná v boji s vládou?Anketa
Energetika je takové zvláštní ekonomické odvětví, ve kterém fungují tržní principy, ale současně se tam bavíme v politologických či vojenských termínech bezpečnosti. Co jsou podle vás hlavní specifika tohoto trhu, která definují jeho podobu?
Energetika je odvětví jako každé jiné, a čím více trhu (a menší státní zásahy), tím lépe. Nikoho nezvýhodňovat, nikomu nebránit ve vstupu na trh a co nejméně danit, to je cesta. Neptal bych se tedy, co definuje podobu trhu s energiemi, ale co jej nejvíce deformuje. A to jsou stání zásahy. Podpora přímotopů, podpora solárů, podpora plynových kotlů, podpora zateplování, přimíchávání biosložek do paliva, daně ekologické, spotřební, DPH… Nedaňme, neregulujme a nebude problém.
Libertariáni prosazují důsledně tržní přístup, ale na druhou stranu jsem měl vždy dojem, že v bezpečnostních otázkách jsou poměrně nekompromisní a na zajištění bezpečného prostředí pro tržní vztahy kladou velký důraz. Jak se tedy ve světle těchto pohledů dívají na oblast energetiky?
Libertariáni vidí bezpečnost jako nárok na to, aby nikdo nezasahoval do toho, co si jiný dělá na svém a za své. Bezpečnost nespatřují ve vynucování toho, aby někdo někomu něco poskytoval. Ať je to chleba, nebo benzín. Bezpečné tržní prostředí zajistí vždy jen to, že se do něj stát nebude míchat.
Zvlášť v poslední době se upozorňuje na určité „tenze“ mezi čistě tržním a čistě bezpečnostním přístupem k energetice. Existují tyto rozpory skutečně, nebo jsou jen důsledkem pokroucení trhu či pokrouceného chápání bezpečnosti?
Nemáme žádné „čistě tržní“ prostředí. A za „bezpečnost“ se vydává nárok na to, aby něco fungovalo „tak jak já chci“. Nemáme nárok na to, aby nám někdo prodal rohlík nebo naftu, a už vůbec ne za cenu, která se nám líbí.
Jedním ze základních znaků tržního vztahu je možnost substituce za alternativní surovinu či technologii. V energetice je to ale z důvodů robustní soustavy i dlouhých kontraktů výrazně obtížnější. Jak se má s těmito specifiky vypořádat zákazník, který je v tomto sektoru z principu výrazně slabší stranou?
Nemyslím, že zákazník je ten slabší. Substituce je možná vždy. Jen jsme líní, protože je jednodušší chtít po politikovi, aby někoho donutil, nebo nám dal peníze jiných.
Oblast energetiky vždy byla tou, ve které se objevovalo nejvíce kartelů a podobných narušení trhu. Již od Standard Oil Company v USA na začátku dvacátého století. Na druhou stranu – není to samotný princip energetiky, že je velká, robustní a centralizovaná?
Největší monopoly jsou stát a největší kartely jsou dohody mezi nimi. Na to bychom neměli zapomínat. A pokud chcete do toho monopolu zasáhnout, se zlou se potážete. I v době 90% podílu Standard Oil Company si mohl každý postavit konkurenční rafinérii. Určitě snadněji než dnes.
Nemyslím si, že těžit plyn nebo ropu, postavit rafinérii či elektrárnu je „robustnější“ než třeba postavit huť. Distribuce produktu je asi jiná. Přeregulovaná. Tam, kde jsou regulace, tam prosperují jen ti největší. Možná pamatujete, jak po deregulaci cen v roce, tuším, 1991, skokově zdražilo třeba máslo. Tak výrobci naložili máslo na náklaďák a jeli to prodávat na trh. A najednou máslo drahé nebylo. To už dnes není možné. Protože státní regulace.
Jak moc poznamenávají světové trhy s energetickými komoditami kartely vývozců, jako je třeba ropný OPEC?
To detailně nevím, tolik to nesleduji. Všimněte si ale, že to je kartel zemí vyvážejících ropu. Zemí. Kartel mezi monopoly.
Dnes je jedním ze zásadních argumentů pro změny v energetické politice, nazývané jako „Green Deal“, také „demokratizace energetiky“. Tedy, že by si v ideálním případě každý soběstačně vyráběl elektřinu pro vlastní potřebu z vlastních zdrojů a nečelil by tak potenciálu vydírání od monopolu či kartelu dodavatelů. Může to fungovat?
To je právě ta možnost substituce, které se bojí každý, kdo investoval do těžby, zpracování či výroby něčeho, co k nám putuje po draze vybudovaných drátech či trubkách. Fungovat to samozřejmě může, jen je těžké hledat logiku a rovnováhu tam, kde je tolik regulací, daní a dotací.
Měla by „demokratizace“ znamenat také důsledné nesení následků za svou svobodu? Zkrátka, že když si nedokážete vyrobit elektřinu na své střeše, protože nesvítí slunce, tak je to váš problém a stát nebude „zálohou“, která vaše výkyvy jistí?
Už by to tak mělo být teď. Stát totiž neumí nic jiného, než někoho přinutit, aby něco dělal nedobrovolně. Ani dnes tedy nic „nejistí“ stát.
Psali jsme:
Jaká má vůbec být v energetice, ať při výrobě, či při distribuci energií, podle libertariána role státu?
Žádná. Stát má mít jen funkci pojistky, aby nikdo nemusel žít pod nějaké sociální minimum, tedy – pokud by někdo, třeba v důsledku drahých energií, musel „bydlet pod mostem“, tak mu má stát půjčit. Nikoliv dát, ale půjčit.
Stát tu nemá být od toho, aby okrádal a nutil jednoho k něčemu, aby to druhému bylo pohodlné.
Tržní vztahy v energetice zasahují i do oblasti základních lidských práv. Například zásadně ovlivňují Listinou garantované právo na bydlení. Jak moc se mají tyto okolnosti promítat do regulace tohoto tržního odvětví?
Přiznám se, že nevím o tom, že by měl někdo ústavně garantované právo explicitně na bydlení, asi máte na mysli nárok na hmotnou pomoc v nouzi k zajištění základních životních podmínek. To by mělo být řešeno výhradně penězi, jak jsem zmiňoval, půjčkou, nikoliv darem. Za dluh ručit svým majetkem, dlužníky zveřejňovat a zbavit volebního práva do doby, než dluh splatí. Protože kdo není schopen se postarat o své záležitosti, není kvalifikován k rozhodování o věcech společných.
Bohužel platí, že ekonomiky orientované na vývoz surovin jsou obvykle v zemích právně nejistých, které se úplně neztotožňují s čistě tržním přístupem k ekonomice a k obchodním vztahům. Co může zákazník dělat pro to, aby si ošetřil dodávku svého zboží?
Mám pocit, že státy, i ty debilnější, se spíš snaží nedovážet, než nevyvážet. Ono i za socialismu se zlým kapitalistům prodávalo cokoliv, na co ukázala ruka s měšcem. Ale, samozřejmě, obchodování s debilním státem je rizikovější. Pokud se ptáte, jak ošetřit dodávku z takového státu, tak asi neplatit předem a diverzifikovat riziko.
Teď jmenujme konkrétně Rusko. Chovali se podle vás odběratelé ruského plynu doposud jako zodpovědní zákazníci, dbalí svých zájmů?
Myslím, že ano. Žádné předražené dlouhodobé kontrakty s Gazpromem, jako třeba Maďaři, máme možnost brát plyn jak z Východu, tak ze Západu, kupujeme za tržní ceny… A to, že tržní ceny jsou zrovna teď vysoké, není důvod ke změně.
Pokud se nějaká země ocitne ve válce (ruská invaze na Ukrajinu je tak chápána), znamená to přerušení diplomatických a politických vztahů s jinými zeměmi. Jak mají na tuto novou okolnost podle libertariána reagovat tržní subjekty? Mají také přerušit své obchodní vztahy?
Myslím, že to má být na zvážení oněch tržních subjektů. Možná v rozhodování hraje roli i to, zda tam máte za partnery či zaměstnance normální lidi, nebo pitomce s mozky vypláchnutými tamní propagandou.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
