Máme po volbách a s novou vládou by měla přijít i změna v zahraniční politice státu. Přestože se Fialova vláda zahraniční politikou chlubí coby svou výkladní skříní a tvrdí, že se díky jejímu působení vrátil naší zemi v zahraničí respekt, ne všichni experti s tím souhlasí. Jaký je váš pohled?

Je třeba uznat, že dosluhující vláda se během uplynulých čtyř let snažila být v oblasti zahraniční politiky aktivní. Její iniciativy ale vedly ke konfliktům s velmocemi na Východě i na Západě a k mezinárodní izolaci České republiky. Sázka na Bidena a demokraty nám odcizila Spojené státy, které jsou přitom naším hlavním strategickým partnerem, zatímco nijak neskrývaná politicko-bezpečnostní spolupráce s Tchaj-wanem nevyhnutelně způsobila roztržku s Pekingem. Otevřeně nepřátelská pozice k Rusku, doprovázená hysterií a rozdmýcháváním rasisticky podbarvené nenávisti, nás vystavila riziku odvetných akcí ze strany Moskvy a zničila vzájemné vztahy na dekády dopředu. To vše vláda dělala s odvoláním na „demokratické hodnoty“ a jakési morální imperativy. Současně ji však aktivistická podpora kroků izraelské vlády včetně porušování mezinárodního práva v očích zahraničních partnerů učinila naprosto nedůvěryhodnou a pokryteckou. Fialova vláda zlepšila vztahy s Izraelem, Tchaj-wanem a Ukrajinou. To je ale při vší úctě k nim dost málo. 

Specializujete se na vztahy evropských států s Čínou. Fialova vláda se postarala o rozbití česko-čínských vztahů, které byly před tím po deset let pracně budovány. Vláda dokonce říká, že Čína je náš nepřítel. Diskutuje se o tom, zda jsme na tom škodní, či nikoli. Je pro naši zemi špatně, že si takto pošramotila vztahy s nejsilnější ekonomikou světa?

Česká republika je relativně malá země ve střední Evropě. Naše poloha a charakter naší ekonomiky vyžaduje otevřenost vůči sousedům i vzdálenějším partnerům. Pragmatická spolupráce s maximálním počtem států napříč světem je v našem národním zájmu. To samé platí o našich sousedech v regionu. Jenže Maďaři, Slováci či Srbové to na rozdíl od Fialovy vlády pochopili a podle toho také jednají. Podíváme-li se na jejich zahraniční politiku, zjistíme, že je založena na pragmatismu, ekonomické neutralitě, která nerozlišuje mezi různými politickými režimy, konektivitě a konkrétních zájmech, ne abstraktních hodnotách a dávno překonaných ideologických konstrukcích. Dokážou aktivně spolupracovat s Američany, Číňany, Indy, Němci i Rusy a vydělávají na tom. Tak to má vypadat.

Lze říci, v čem konkrétně je pro nás nevýhodné, když s Čínou blíže nespolupracujeme? Vláda přece dlouhodobě říká, že je pro nás výhodnější být blíže Tchaj-wanu.

Především je třeba předeslat, že lze systematicky rozvíjet spolupráci jak s pevninskou Čínou, tak Tchaj-wanem. Dělá to tak většina zemí světa. Pochopitelně při tom ale nesmíte zpochybňovat princip jedné Číny, který je součástí mezinárodního práva, a musíte se vyvarovat vztahů v politické, bezpečnostní či vojenské oblasti. Proti spolupráci s tchajwanským byznysem, univerzitami či kulturními institucemi Peking nic nenamítá. Němci to respektují, a přesto získali lukrativní zakázku od tchajwanské firmy TSMC, která je globálním lídrem ve výrobě polovodičů a u Drážďan vybuduje svůj první závod v Evropě. My nemáme nic.

Čína je druhým největším obchodním partnerem České republiky a její globální vliv rok od roku roste. Už dávno to není země založená na levné práci a masové výrobě zboží bez jakékoli přidané hodnoty. Stává se naopak technologickým lídrem, a to navíc v oblastech, které budou definovat ekonomický vývoj v následujících dekádách. Můžeme mít výhrady k politickému systému v Číně, ale to je z hlediska českých národních zájmů naprosto irelevantní. Pro nás je důležitá diverzifikace a transformace naší ekonomické základny. Spolupráce s čínskými partnery nám s těmito úkoly může velmi dobře pomoci, pokud bude naše reprezentace dostatečně chytrá a schopná uvažovat strategicky. V Maďarsku čínské firmy budují dopravní, energetickou a telekomunikační infrastrukturu, přinášejí do země know-how, zaměstnávají desetitisíce lidí, zkvalitňují domácí finanční systém a výrazně přispívají k modernizaci maďarské ekonomiky, zlepšování životní úrovně a posilování suverenity. Není důvod, aby tomu tak nemohlo být i u nás.

Pokud se nová vláda zaměří na Čínu odlišně než ta současná, stále tu ale bude prezident Pavel, který se nedávno setkal s dalajlámou…

To máte naprostou pravdu. Ve státním aparátu i mimo něj zůstávají vlivní aktéři, kteří dlouhodobě a systematicky brání rozvoji česko-čínských vztahů, a když je potřeba, aktivně sabotují i politiku vládní reprezentace, která má na rozdíl od nich demokratický mandát. Stalo se to prezidentu Zemanovi i Babišově vládě. Řeč je zejména o kontrarozvědce, NÚKIB, Centru proti hybridním hrozbám při ministerstvu vnitra a poměrně rozsáhlé vlivové síti zahrnující významné politiky bývalé pětikoalice, novináře, experty a politické neziskovky. Paradoxním důsledkem Trumpových čistek v americké administrativě je, že došlo k částečnému oslabení těchto vlivových sítí v evropských zemích včetně České republiky, přestože plnily svou roli ve strategii zadržování Číny, které se přitom současný americký prezident rozhodně nevzdává. Nejen z hlediska česko-čínských vztahů jsou ale Trumpovy čistky v liberálním establishmentu pozitivní. A je na nové vládě, aby se na tyto vlivové sítě ovládané ze zahraničí více zaměřila a dále omezila jejich vliv na politické procesy. 

Teď si ale řekněme, do jaké míry bude složité nebo vůbec možné s Čínou spolupráci opět navázat. Budou ochotni s případnou novou a odlišnou vládou mluvit a sblížit vztahy? Neřeknou si Číňané, že je v této věci Česká republika značně nestabilní a nemá smysl do toho příliš investovat?

Peking je připravený s českou stranou spolupracovat a vzájemné vztahy postupně zlepšovat. Ostatně pořád máme mezi sebou díky Miloši Zemanovi a Si Ťin-pchingovi uzavřené strategické partnerství. Navzdory všem nepřátelským krokům Fialovy vlády Číňané do Prahy opakovaně vzkazovali, že o spolupráci stojí. Dělali to veřejně i v důvěrném režimu. Přirozeně ale z naší strany očekávají seriózní zájem a konkrétní strategii. Z dlouhodobějšího hlediska pak bude nutné revidovat některé kroky, které dosluhující vláda učinila, a přestat s politikou vměšování do vnitřních záležitostí Číny. Konkrétně to znamená například přehodnocení definice Číny jako hrozby, která z prostředí bezpečnostních a zpravodajských složek proniklo do politického slovníku a strategických dokumentů, ukončení politické, bezpečnostní a zpravodajské spolupráce s Tchaj-wanem či přerušení kontaktů s tibetskou exilovou vládou.

Když to uděláme, o nic nepřijdeme, ale na oplátku získáme hodně. Skutečně není politicky prozíravé a vyspělé, aby na ostrov jezdili členové vlády, šéfové parlamentních komor či zpravodajských služeb, jak to bylo za Fialovy vlády běžnou praxí, nebo aby se prezident setkával s dalajlámou. Notabene když se při své „soukromé“ cestě zvládl za podobně „soukromé“ účasti českých diplomatů setkat s hlavou separatistické Ústřední tibetské správy. Korunu všemu nasadila ročenka ministerstva zahraničí za loňský rok, kterou rezort vydal letos v srpnu. Ta zařadila setkání ministra Lipavského s vůdcem tibetských separatistů do přehledu oficiálních styků mezi českými a čínskými představiteli. Toto diplomatické faux pas znovu ukázalo, že vláda od samého začátku pohrdala zásadou jedné Číny i mezinárodním právem, kterým se přitom oháněla na každém kroku.     

Pokud jde o zahraniční politiku a budoucí vládu, otazníky visí i nad dalším zásadním tématem, kterým je středoevropská spolupráce. V4 poslední čtyři roky fakticky neexistuje, zůstala pouze na papíře. Bilaterální vztahy s Maďarskem a Slovenskem jsou nejhorší v moderní historii. Jakou prioritu by obnově těchto vztahů měl nový kabinet přiřadit? 

Rozbití V4 a nadstandardních vztahů s našimi sousedy je dalším fatálním selháním dosluhující vlády. Střední Evropa je náš společný domov a měli bychom společně usilovat o co nejužší spolupráci v rámci regionu. Není to jen o V4, ale o střední Evropě v širším slova smyslu zahrnující třeba také Rakousko či Srbsko. Středoevropský region má specifickou identitu a historii a jsem přesvědčen, že má také budoucnost. Z mého pohledu se může stát autonomním aktérem v multipolárním mezinárodním řádu, který už vzniká. Jsem rád, že všechny tři strany potenciální koaliční vlády si uvědomují význam středoevropské spolupráce a zasazují se za rozvoj vztahů nejen v rámci V4. Právě vize střední Evropy je odpovědí na falešné dilema, zda patříme na Západ, nebo na Východ. Nepatříme totiž ani tam, ani tam. Jsme Středoevropané. 

Pokud jde o Slovensko, kam například současný ministr vnitra Rakušan jel na demonstraci podpořit tamní opozici, česká liberální média zdůrazňují hlavně Roberta Fica, jeho údajné podlézání Rusku a pozitivně je oceňováno, že s takovým případem Česko nemá nic společného. Jaká je podle vás realita?

Robert Fico dává Slovensku šanci být sebevědomou, úspěšnou a suverénní zemí. Snaží o ekonomickou modernizaci a transformaci, posilování konzervativních hodnot, demokratizaci politického režimu a rozšiřování manévrovacího prostoru na mezinárodní scéně. To všechno dohromady umožňuje budování suverenity, která byla po letech liberální dominance v troskách. Stejně jako u nás.

Obecně řečeno, na co by se měla budoucí vláda v zahraničně-politické oblasti zaměřit? Čím by měly být definovány její cíle a strategie?

Zaměřit by se měla jednoznačně na budování mírové pragmatické politiky všech azimutů založené na národních zájmech, a ne na plnění cizích příkazů. Zahraniční politika musí být podřízena prioritě českých zájmů a pružně se přizpůsobovat zásadním proměnám, které v globálním měřítku probíhají. Žijeme v multipolárním světě, mocenské těžiště se přesouvá do východní a jihovýchodní Asie a role globálního Jihu sílí. Evropa za zbytkem světa čím dál více zaostává a Západ jako geopolitická jednotka se rozpadá s tím, jak se Spojené státy uzavírají do sebe a zaměřují se na Indo-Pacifik. Česká zahraniční politika tyto posuny musí reflektovat stejně jako třeba ta maďarská a rozvíjet korektní vztahy s Čínou i USA a v budoucnu také s Ruskem.

V rámci EU má každá národní vláda omezené možnosti, ale maďarský i slovenský příklad ukazují, že to jde. V českém případě je situace komplikovanější v důsledku specifického nastavení politického režimu, který brání efektivní realizaci reforem, a existence strukturálních překážek v podobě vměšování zpravodajských složek a politických neziskovek do politických procesů či naprosto nevyváženého mediálního diskurzu. To všechno jsou výzvy, kterou před budoucími vládami stojí a s nimiž se budou muset vypořádat.

PhDr. Ladislav Zemánek, Ph.D. vystudoval historii a východoevropská studia na Univerzitě Karlově. Působí v think tanku China-CEE Institute v Budapešti, kde se zabývá mezinárodní politikou a regionem střední Evropy. Spolupracoval s Akademií věd ČR a absolvoval stáže v Parlamentním institutu Parlamentu ČR a na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. Pravidelně publikuje v předních zahraničních médiích. Je členem spolku Svatopluk.

Psali jsme:

Konečnou potěšila podpora ze Slovenska. Aby z ČR nebyl předražený odpadkový koš, nabádá

Konec fám. Byli jsme u včerejší scény Zemana s Miroslavem Sládkem

Drulák měl silnější repráky. Jak opozice vyhrála nad Pavlem a vládou

„Měli byste se stydět.“ „Kde je teď Nora?“ Rajchl s Vidlákem dali demonstraci korunu