V letošním roce se dost probírá odkaz Milady Horákové, v uplynulých dnech byly zmínky o její popravě komunisty takřka všude. Jak se vám forma vzpomínání na Horákovou líbila?
Letošní výročí bylo sedmdesáté, kulaté. Dalo se očekávat, že se poprava Milady Horákové a stalinistické procesy budou připomínat silněji než v minulosti. Bohužel, jak to už u nás bývá při každém výročí, je z toho cítit jistá kampaňovitost. To mě, po pravdě řečeno, trochu vadí. Samozřejmě je důležité vzdělávat lidi, protože zapomínají, neznají všechny souvislosti, ale je také důležité vše připomínat v celé šíři. Nešlo jen o Miladu Horákovou. Jako sociální demokrat připomenu jméno Vojtěcha Dundry, který byl ústřední tajemník ČSSD a předválečný senátor. Ve stejném procesu dostal patnáct let, zemřel sedm let poté v roce 1957 ve věznici v Leopoldově a toto nikde připomínáno není.
Samozřejmě, Milada Horáková je symbol u nás i v zahraničí, byla to statečná, významná žena, nemám nic proti tomu, abychom na ni vzpomínali. Ale bylo by dobré připomínat i celý kontext.
Zmíním ještě dvě jména, dva sociální demokraty, odbojáře. Jaromír Nechanský a Veleslav Wahl. Ti byli popraveni 16. června 1950. O těchto dvou jménech neslyšíte vůbec nic. Nechci tím nijak snižovat popravu Milady Horákové, ale bylo by dobré i ostatní připomenout, aby byla veřejnost informována.
Kdo podle vás vede nebo vedl kampaň? Aktivisté, politické strany…
Co říkáte na další způsoby, kterými byla památka Horákové připomínána? V obecním rozhlase mnohých měst zazněly úryvky z procesu, stejně tak tomu bylo i v amplionech pražského metra.
Proti tomu nic nemám. Je to způsob, jak událost připomenout.
Obraz Milady Horákové promítali i na budově sídla KSČM v pražské ulici Politických vězňů. Organizátoři akce tím chtěli připomenout zločiny komunistického režimu. Byl to dobrý krok?
Myslím si, že špatný krok to nebyl. Dnešním komunistům, kteří se od padesátých let nedistancovali, je nutné toto připomínat. Komunisté si za to mohou sami tím, že se dodnes ani po sedmdesáti letech nebyli schopní s historií vypořádat. Ano, připomínat jim to.
Fotogalerie: - Plamen naděje!
„Komunistická strana Čech a Moravy existuje od března 1990 a je to pravděpodobně nedostatek znalostí, že (účinkující) obviňují KSČM z něčeho, co nemohla nikdy spáchat,“ uvedl předseda KSČM Vojtěch Filip po promítání hologramu Horákové s nápisem „Zavražděna komunisty“ na fasádu sídla komunistické strany. Jak tento výrok hodnotíte?
Jako typický pro postoj komunistů. Vojtěch Filip byl členem KSČ, veden ve svazcích StB, lže o vzniku KSČM. Je pravda, že KSČM vznikla v březnu 1990, ale jakým způsobem a proč vznikla? V tehdejším Československu existovala KSČ a byla KSS, komunistická strana Slovenska. V Českých zemích chyběl ekvivalent Komunistické strany Slovenska. Z toho důvodu byla založena KSČM a do ní automaticky přešlo asi půl milionu lidí z KSČ. Ne že se vypořádali s minulostí, vznikla jako ekvivalent k KSS. Když zanikla federace v lednu 1993, zanikla i KSČ a zůstala nereformovaná stalinistická KSČM, která je touto stranou v podstatě dodnes. Je to anomálie v celé postkomunistické středovýchodní Evropě. Všude se strany reformovaly, jedinou výjimkou je Česká republika a samozřejmě Ruská federace. Komunisté nebyli schopní se s minulostí vypořádat. Určité pokusy byly, ale nikdy se jim to nepovedlo. Nepovedlo se jim ani z názvu vyhodit komunistická. Nevypořádali se ani s procesy padesátých let. Výroky Vojtěcha Filipa, že s tím KSČM nemá nic společného, jsou samozřejmě nepravdivé, falešné a podlé.
Psali jsme:
Komunisté se za své zločiny „en bloc“ omluvili již v roce 1989. To nestačí?
Pokud jde o omluvu, doporučoval bych komunistům, aby se podívali na Německo, jak se vypořádávají se svou nacistickou minulostí. Němci, a to je druhá, třetí generace, nemají s nacismem nic společného, ale při každé příležitosti, při každém výročí se za minulost omluví. Kdyby se komunisté byli schopní omluvit, přinést k památníku Milady Horákové kytku a říct, že to byla politická vražda a že se za to omlouvají... Veřejnost by jim uvěřila a pak by nikdo nemusel promítat obraz Milady Horákové na jejich sídlo. Jenže nejsou schopní tohle od pádu komunismu udělat a nejsou toho schopní ani dnes.
I v KSČM ale můžeme najít různé linie. Poslanec Jiří Dolejš uvedl: „Také KSČM nechce, aby se na zlo politických procesů zapomnělo. To se už nikdy nesmí opakovat,“ uvedl na twitteru. Proces s Horákovou vidí jasně jako zločin a trvá na existenci údajného rozdílu mezi „stalinistickými katany“ a „humánními komunisty.“ Jak to vidíte vy?
Jiří Dolejš má pravdu, ale problém je, že v KSČM je tohle ojedinělý názor. Právě komunisté by si měli vyhodnotit, že za dobu existence byly různé etapy. Byla tu padesátá léta, stalinistické procesy, ale také rok 1968, obrodný proces a Pražské jaro. Po roce 1989 měli ideální příležitost tvrdě se distancovat od padesátých let a stavět na Pražském jaru, na pozitivních myšlenkách, které zaujaly celou Evropu a celý svět. Jenže u nich stále více než jméno Alexander Dubček zní Klement Gottwald. To je problém KSČM a do určité míry i Jiřího Dolejše, který by rád stavěl na něčem jiném než na padesátých letech.
Byla chyba, že po roce 1989 nikdo komunisty nezakázal?
Jsou rozdílné názory. Velká část antikomunistů tvrdí, že se měla komunistická strana zakázat a dnes bychom měli pokoj. Otázka se diskutovala od samého počátku, a to i uvnitř ČSSD. Popisuji to i ve svých pamětech Můj a náš příběh. Tehdejší předseda Jiří Horák byl pro zákaz komunistické strany. Oponoval jsem mu tím, že nejsme jako oni, že komunisté navíc nikdy nebudou mít větší potenciál než deset nebo patnáct procent a jejich preference půjdou jen dolů, pokud se nebudou schopní reformovat. Argumentoval jsem i tím, že i kdyby došlo k zákazu, založí si organizaci jinou. Říkal jsem, že se s nimi vypořádáme v demokratickém politickém procesu. Po třiceti letech vidíme, že komunisté jsou na nějakých pěti nebo šesti procentech a v Senátu nejsou zastoupeni vůbec. Pokud neučiní nějakou změnu, časem nebudou ani v poslanecké sněmovně. Dnes sice mají vliv na vládu, ale to je chyba nejen hnutí ANO, ale i sociální demokracie. Je to také jeden z důvodů, proč ČSSD balancuje na pětiprocentní hranici.
Kde hledat největší nebezpečí pro demokracii?
V naší společnosti, podobně jako v jiných západních zemích, je asi patnáct až 25 procent lidí, kteří by rádi vyměnili demokracii za nějaký autoritářský systém. Nelíbí se jim demokracie, naše členství v EU nebo NATO. Tyto názory jsou rozděleny mezi komunisty, strany typu SPD nebo Trikolóry a také samozřejmě mezi nevoliče, lidi, kteří k volbám nechodí. Situace není taková jen v naší zemi, ale i dalších. Tyto lidi je důležité přesvědčit, že nejlepší způsob vlády i pro ně je demokracie se zaručenými lidskými, občanskými právy a fungujícím sociálním systémem. Strany typu KSČM nebo SPD mají často líbivé, populistické výroky, ale problémy, které má naše republika i Evropa, nevyřeší.
Když dnes mluvíme v našem rozhovoru o komunistech, je dobré si připomenout, proč tady komunisté po první i druhé světové válce byli. Lidé byli zklamáni vývojem, ať to byly miliony mrtvých za války, pandemie, hospodářská krize, chování našich západních spojenců… Chtěli něco nového a zklamali se ještě více. V diktatuře na rozdíl od demokracie, se konaly i politické procesy, viz ten s Miladou Horákovou. Část lidí pochopila, co způsobili volbou komunistů a pak chtěli situaci v šedesátých letech alespoň v rámci možností napravit, zcivilizovat a humanizovat.
Když říkáte pandemie, hospodářská krize… Teď také společnost čelí velkým problémům. Nahrává situace komunistickým nebo socialistickým myšlenkám?
Každý větší otřes, a pandemie otřesem je, je živnou půdou pro nejrůznější populistická a autoritářská hnutí. Je ale zajímavé, že když se podíváme do Itálie, Rakouska, Německa, ale i k nám, krajně extrémní hnutí, ať už na levici nebo na pravici, neposilují. Vzdělaná společnost si uvědomí, že problémy, které jsou, nemají jednoduchá řešení a spíš důvěřují stranám středovým. Myslím si, že to je dobré znamení.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Daniela Černá
