Lidi byli zblblí, tak sloužili a stali se všiváky, vzpomíná Srp z Jazzové sekce, jak za komunismu vydával samizdat

12.04.2014 7:17

ROZHOVOR Jazzová sekce chystá překvapení. Po 32 letech vydá opět knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Možná už jen málokdo ví, jaké nesnáze vydání této knihy tenkrát přinášelo. Stejně jako to, že právě tato kniha Hrabala byla nejpronásledovanější knihou normalizace. Nejen o tom si ParlamentníListy.cz povídaly s Karlem Srpem, významnou tváří Jazzové sekce.

Lidi byli zblblí, tak sloužili a stali se všiváky, vzpomíná Srp z Jazzové sekce, jak za komunismu vydával samizdat
Foto: Hans Štembera
Popisek: Předseda Jazzové sekce Karel Srp

Pane Srpe, čím se bude nové vydání této knihy odlišovat? Můžete přiblížit i okolnosti, za kterých původně vznikala?

Musím se přiznat, že já už se víc jak 15 let trápím nad tím, jak přiblížit těm, co ji nepoznali, tu minulou dobu. Prožil jsem ji jako mladý člověk, ale nutně se srovnávám s tím, jaké informace mají nyní současní mladí. A nemůžu vyhmátnout, jak tyto věci spojit, abych dokázal to svědectví podat co nejvěrohodněji a tak, aby pochopili, jak to tehdy bylo. Ideální je to se zvukem, když posloucháte staré nahrávky. I proto je často v našem rádiu Hortus (rádio vysílané Jazzovou sekcí, pozn. red.) pouštíme – například z Babic, ze soudů, které se kvůli tomu konaly… O Babicích přitom dnes již skoro nikdo nic neví, ale když posloucháte ty rozsudky, prokurátory, jejich tón hlasu, z toho lze skutečně rozpoznat, jak to asi vypadalo.

Proč jste se rozhodli vydat znovu knihu, která nejen vám osobně, ale i mnoha dalším, přinesla značné nesnáze? V čem se bude lišit od té knihy, kterou si čtenáři mohli přečíst v roce 1982?

Chtěl jsem spojit novelu tehdy ilegálně vydané knihy Obsluhoval jsem anglického krále, s popisem toho, co potom následovalo. Ta kniha se totiž ukázala jako nejpronásledovanější kniha tehdejší normalizace. Až po revoluci jsme získali dokumenty v široké škále – od různých s tím souvisejících udání obyčejných občanů až po zprávy z ÚV KSČ. Mezi tím i analýzy kontrarozvědky a dalších rozvědných služeb. Dokazují, jak kolem té knihy proudil neskutečný kolotoč záležitostí. A to chceme dokumentovat a v té nově vydané knize připomenout.  

Ostatně v tom je to unikátní, že bude všechny tyto dokumenty obsahovat. Ukážou to, jaká byla tenkrát situace. Jazzová sekce totiž již v té době byla v ilegalitě a byla pronásledovaná za každé kýchnutí. Přiznávám, že kdybych tehdy tušil, jaké se roztočí obrovské kolo, tak bych asi do toho vůbec nešel. Ohrozil jsem tím pádem totiž spoustu lidí.

V jakém vyšla kniha nákladu tehdy a v jakém ji plánujete vydat nyní?

Kniha tehdy vyšla v nákladu 5 až 6 tisíc kusů – já to bohužel přesně říct nedokážu. Tehdy byly všechny ty okolnosti podstatně těžší než nyní, záleželo na typu mašiny, na které se kniha tiskla, jakou měla kapacitu. Troufám si říct, že určitě to bylo těch 5000 kusů, další významné množství ale bylo tisknuto různě bokem. Letošní počet vydání bude ještě nižší. Rozhodli jsme se pro počet mezi 1000 a 2000 kusy.

Hrabalovo dílo ale v té době u nás sem tam koupit šlo? V čem byl problém právě u této jediné konkrétní knížky?

My jsme v tom také žádnou nepřátelskou knihu neviděli, Hrabal skutečně normálně v Československu vycházel. Ale najednou nešlo jen o tu knihu, ale o komunikaci určité skupiny lidí, kteří měli jiné myšlení, u čehož cítila tehdejší nomenklatura, že se jí vymklo z ruky. Ale to se domnívám až nyní, po letech.

Oni věděli, že Bohumilu Hrabalovi na vydání této knihy velmi záleží. A tak se snažili to nějak ovládnout, mít pod kontrolou. Přitom se proti nám stavěli lidé na všech úrovních – nejen členové strany a estébáci, jak by se mohlo zdát přirozené. K tomu to bylo ale i moře bezpartijních, obyčejných lidí, kteří se do této štvanice zapojili. I proto v tom plánovaném obnoveném vydání knihy poukazujeme na to, že do doby, než nás zavřeli, což trvalo skoro 15 let, byla tu jasně pozorovatelná dvojakost národa. Každý sice v 9 hodin večer v rádiu poslouchal Hlas Ameriky a hospody byly v tom čase prázdné, ale jakmile ten samý člověk ráno vešel do fabriky, stával se všivákem doby. To potvrzuje skutečnost, že mnohá udání, která se nazývala tenkrát referátní hlášení, pocházela od lidí nikoli někde evidovaných jako spolupracovníci, ale od obyčejných lidí, kteří měli potřebu ty věci hlásit. Byli zblblí, a tak sloužili.

Pokud Hrabalovi nějaké knihy vycházely, je skutečně s podivem, proč zrovna v případě Obsluhoval jsem anglického krále vzrostl najednou takový odpor?

Oni komunisti potřebovali nějaké spisovatele, kteří by jim šli na ruku a byli by přitom cenění v zahraničí. Usilovali tak o Jaroslava Seiferta. A mimochodem, jeho Nobelovu řeč, jsme (Jazzová sekce) také ilegálně vydali my, tehdy v nákladu 5000 kusů. Část nám přitom při jedné razii zabavili.

Jak připomněl ve svých vzpomínkách v knize Miroslav Štěpán, dokonce se přemýšlelo o tom, že by se mohl tím spisovatelem, kterého komunisti potřebovali, stát Václav Havel. Také tam v té své knize Štěpán naznačuje, že kdyby ho bývali komunisti v té době povolili, asi by se pak následně také věci odehrávaly zřejmě jinak. Vše by totiž vyšumělo, když by přestal být Havel pronásledovaný.

Hrabala drželi, ale drželi ho pevně. Držel ho tenkrát hlavně jistý tajemník na Ministerstvu kultury. Miroslav Miller. Sám napsal dvě knihy, ale ve svých pravomocích a rozhodováních o knihách, které se u nás vydají, byl dokonce i nad prezidentem. Měl s Leonidem Brežněvem a Kremlem přímou telefonní linku, a tou byli v kontaktu, když se domlouvali na tom, co projde a co nikoli. On to byl, kdo nechtěl, aby kniha Obsluhoval jsem anglického krále vyšla - respektive podmiňoval to revizí textu. Takže se stávalo, že i z tehdejší Mladé fronty volali Hrabalovi: Mistře, přijďte k nám, trochu to zrubeme a vyjde to. Ale to Hrabal nechtěl, byl velice statečný a trval na svém. My jsme ho měli možnost v těchto mezních situacích poznat. Byl vyslýchán, pod obrovským tlakem, stýkal se s jistými lotry… A přesto obstál. A nám se podařilo tu jeho knihu vytisknout ilegálně. I když to tehdy zdaleka nebylo tak jednoduché jako nyní. Jako že by vám jedna tiskárna udělala komplet servis. Tak to tehdy nefungovalo.

Muselo do toho být zapojeno mnoho lidí…

Oni ti lidé velice riskovali, poněvadž tehdejší bezpečnost šla po všem, co u nás vycházelo. My jsme proto těm tiskárnám, kde nějaká námi vydaná kniha vyšla, říkali Harakiri Press. Což znamenalo: Jednou a dost. Proto my v této nově vydávané knize nabídneme čtenářům i befely, které v té době vydávalo Ministerstvo kultury a policie, aby se zabránilo knihu vydat. Týkalo se to zhruba 20 tiskáren. Dle nomenklaturního kádru musel přitom být každý ředitel té tiskárny členem komunistické strany. Oni byli povinni vše podezřelé hlásit… Navíc papír byl nedostatkový a jeho počet tedy sledovaný. Ale přesto se zdařilo, i když na hodně fází, Obsluhoval jsem anglického krále dokonce i s barevnou obálkou vydat.

Problém pak byl ale i to, kde knihy uskladnit, poněvadž policie pátrala skutečně vytrvale. Navíc i ti policajti tu knihu znali, poněvadž když každý večer stejně jako ostatní Hlas Ameriky v rádiu naladili, věděli, že se prostě připravuje a vyjde. Tady se můžu na chvilku zastavit a zavzpomínat i na to, co bylo  nejhorším malérem pro takové policajty. Totiž když jsme je, i se jménem veřejně provalili. Příklad: Dostal jsem předvolání, že mám přijít k výslechu. Tak jsem to vždycky hned nahlásil na Západ, kontakty jsme tam měli. A oni hned v nejbližším vysílání Hlasu Ameriky oznámili: Zítra, v 10 hodin ráno půjde k výslechu ten a ten k tomu a k tomu. Ráno ve tři čtvrtě na šest byly pak další zprávy a i v nich zaznělo oznámení, že ten den jdu na výslech k jistému policistovi. Takže když jsem tam přišel, on se mohl zbláznit. Byly to srandovní situace, ale s vědomím, že když jsem dole odevzdal občanku, nikdy jsem nevěděl, zda mi ji vrátí za hodinu, za dvě nebo za deset let. To, co říkají někteří lidé, že tam byli mlácení nebo že je někdo škrtil mokrým ručníkem, to bylo úplně zbytečné. Už jen ten pocit, že každý, kdo tam přišel, vůbec neměl představu, kdy se odtamtud pak dostane, byl dost deprimující.     

Z čeho ta kniha vůbec byla financována?

To byl samozřejmě také problém - jak a z čeho ji zaplatit? Bylo jasné, že z peněz z toho prodeje. Jenomže jak na to? Hrabal se tehdy dozvěděl, že nám chybí prachy. A tak jedno ráno jel Joska Skalník tramvají nebo v metru, tam náhodou jel s ním také Bohumil Hrabal. A řekl mu: Ukaž tašku. Když to udělal, naházel mu do ní 60 nebo 70 tisíc korun. To byl v té době obnos, za který se dalo pořídit nové auto. Mohli je okamžitě sebrat i s těmi penězi. Ale podařilo se.

A tak kniha byla záhy tajně vytištěná, uskladněná, zaplacená. Uskladněná byla tak, abych nevěděl kde, kdybych musel jít k výslechu, aby to ze mě nedostali. Jenomže najednou zemřel v Sovětském svazu prezident Brežněv a nastoupil Andropov. A bolševik u nás dostal velký strach a luft z toho, co bude dál. Najednou si soudruzi začali přehodnocovat vily, aby neprasklo, že je koupili lacino, a Andropov to tvrdě vedl. To jsme si říkali, že je voda pro náš mlýn: zmatek ve straně. Tak jsme normálně naše lidi obeslali s tím, že vyšla Hrabalova kniha Obsluhoval jsem anglického krále a kdo by si ji chtěl koupit za 60 korun. I když to bylo v té době celkem dost, zájem byl. I samotný Hrabal nám posílal z hospody U Tygra lidi s pivními tácky, na kterých bylo napsáno: Vydejte prosím jednu knihu. Jenomže i když se zdálo, že je vše  v pohodě, byrokracie nespí. Až tři roky poté nás zavřeli, za daně. Hledali se před tím samozřejmě různé cesty, jak nás vyhodit z práce a podobně, ale nakonec k tomu posloužilo toto.

Počítal jste s tím, že jednou skončíte ve vězení, když jste po Pražském jaru v roce 1969 s aktivitami v Jazzové sekci začínal?

Ne, to jsem nepočítal. Ale také jsem nepočítal s tím, že jednou zanikne komunismus.

Současní Češi jsou pokládáni mnohými charakteristikami za ovce, za ustrašence. To, co líčíte, mluví ale o odvaze mnohých. Myslíte si, že i nyní by za daných okolností byli u nás lidé schopni takových činů, jakých jste byl svědkem před rokem 1989? Nebo jsme zpohodlněli?

Nejstatečnější byly tenkrát ty naše manželky a rodiny, zvlášť když nás zavřeli. Ale když uvidíte na těch svodkách, které kniha též bude obsahovat, kolik lidí mělo být v tomto směru sledováno…Tedy kolik se jich nebálo a nebo bylo ochotno riskovat…

Myslím, že bych asi měl k vaší otázce připomenout říšského protektora  Reinharda Heydricha. Ten totiž říkal o Češích, že jsou jak proutek. Ohnou se, ale nečekaně, když nedáš pozor, švihnou. A to tak je. Když budu mluvit za sebe, ani mě v roce 1968 politika nezajímala. Ale pak přijely tanky a Rusové a já s ostatními mladými stavěl barikády. A maloval jsem po zdech jako výraz odporu hákové kříže s pěticípou hvězdou. Rozstříleli jedno naše auto a ti lidé v mém okolí najednou byli mrtví – to jsem nečekal, že zažiju, a přesto jsem to najednou viděl a byl uvnitř takového dění.

Rozháněli nás též na mostě, naštěstí stříleli do vzduchu, ale pamatuju se, jak mě ten prach škrtal po košili a odráželo se to ode mne. Vím, že i tehdy asi měli dospělí pocit, že mládež je blbá, o nic se nezajímá… Ale pak přijde situace, kdy se to změní a bouchne… Kdy se ti, co si to ani neuvědomovali, museli najednou rozhodovat, zda když emigrují, mají si s sebou vzít Mou vlast Bedřicha Smetany nebo nějakou detektivku. Bohudík, že tyhle instinkty v nás jsou. Já v to věřím.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Čunek o Babišovi, StB a referendu k EU. Zase tak, že vedení lidovců trefí šlak

19:17 Čunek o Babišovi, StB a referendu k EU. Zase tak, že vedení lidovců trefí šlak

ROZHOVOR „Zásadně nesouhlasím s postojem, že bychom neměli jít do vlády s trestně stíhaným Andrejem …