Co Vás z pohledu makroekonoma zaujalo z toho všeho, co od Donalda Trumpa zaznělo ještě předtím, než byl zvolen prezidentem Spojených států?
Jak už to bývá v předvolební rétorice, zaznívá u všech kandidátů mnoho slibů – a vítěz prezidentských voleb Donald Trump asi nebude výjimkou. Uvidíme, co z toho, co navrhoval, bude moci uskutečnit, až se setká s realitou politiky, tj. s tím, jak těžké je někdy prosadit nové zákony, které by mohly obecně zlepšit situaci, ale jsou v rozporu se zájmy mocných podnikatelských skupin, tedy až se potká s lobbingem atd.
Na druhé straně, Donald Trump je po velmi dlouhé době vítězem voleb, který není svým původem politikem. Všichni předchozí prezidenti se živili politikou a to do značné míry determinovalo jejich chování. Trump k ničemu politiku nepotřebuje, jeho politika neživí – na rozdíl například od Obamy a dalších – je nezávislý, má dostatek prostředků k životu a nebude potřebovat to, co dělají jeho vysloužilí předchůdci – jezdit po světě a za nemalé peníze přednášet na nejrůznějších akcích atd.
Jeho, lze-li to tak nazvat, předností je také to, že zná, co je to byznys a vydělávat peníze ve skutečném podnikání a není to rozhodně nějaký „politický podnikatel“. A navíc – a to je také velmi cenné – zažil si i neúspěchy v podnikání. Proto od něho můžeme očekávat realistický pohled na svět. I ten však bude do značné míry determinován tím, jak a kdo ho seznámí s realitou zejména v oblasti obrany a zahraniční politiky a tím, zda bude mít dostatek síly ke změně.
Nelze také zapomínat, že společnost je po jeho volbě rozdělená. Snad nikdy v minulosti tomu nebylo tak, že by se organizovaly demonstrace či se otevřeně projevoval odpor proti zvolenému prezidentovi.
Trumpův důraz na obnovu síly americké ekonomiky a USA je zajímavý – ale to slibovali i jeho předchůdci. Svět se však změnil a já pochybuji, že je možný návrat k americké dominanci v podobě, jaká tu byla před dvaceti lety či ještě dříve. Nicméně, i kdyby se tento obrat nepovedl v plné šíři, přesto to změní klima ve světové ekonomice. Zda k lepšímu, či horšímu – to ukáže čas.
Jaké skupiny obyvatelstva Spojených států mohou s Trumpovým prezidentským obdobím spojovat nejvíce nadějí na zlepšení svého života? Ti, jimž po deset, dvanáct let nerostly příjmy a cítili se politiky zrazeni? A podaří se do USA vrátit pracovní místa, jak v předvolební kampani Donald Trump s takovou pompou sliboval?
Trumpovými voliči byli nesporně ti, kteří jsou nespokojeni se svým současným životem a chtějí své postavení změnit. Chtějí vyšší mzdy, chtějí, aby jejich děti mohly studovat na vysoké škole, aby měli vyšší životní úroveň. A Trump to uměl ve své kampani asi pojmenovat lépe než jeho soupeřka. Bezesporu i jazykem, kterému lidé rozuměli a uvěřili mu – a hlavně – nabídl jim změnu. Jakou změnu představovala Hillary, která patřila k politickému establishmentu a byla příliš spojena se všemi problémy minulosti? Kdo této političce mohl uvěřit, pokud si přál změnu dosavadní politiky?
Moc nevěřím, že se podaří vrátit pracovní místa do Spojených států v nějakém masivním měřítku. Ale pokud se o to Trump alespoň pokusí a nebude tomu procesu deindustrializace americké ekonomiky jen přihlížet jako jeho předchůdci a něco proti němu bude dělat, tak to nesporně ekonomice pomůže. K tomu přirozeně potřebuje spolupráci kapitálu a tu může dosáhnout tím, že mu něco jiného slíbí.
Co to bude, je zatím zřejmě jasno jen jeho nejbližším spolupracovníkům. Nevylučuji, že sáhne po nějakých administrativních opatřeních typu vyšších cel, jak o tom mluvil v kampani. Že zkusí být tvrdší ve vztahu k Číně je také jasné, ale Čína je dnes již sebevědomou zemí – úplně jinou než třeba před dvaceti lety atd. Ale když zasáhne proti levným dovozům z Číny, co nabídne jiného? Bude to levnější, bude-li se to vyrábět v USA se mzdovou úrovní násobně vyšší než v Číně?
Asi to lze hodnotit jako pokus vrátit se zpět – o dvacet či třicet let. Možná je to předem odsouzené k nezdaru, ale byla někde nějaká jiná alternativa? Bude to pokus, který může dopadnout špatně. Možná, že však z něho vzejde nějaký zárodek něčeho nového. Uvidíme ...
Budoucí americký prezident avizoval přechod od superintegrace spojované s TTIP a TTP k systému bilaterálních smluv. Co to bude znamenat pro světovou ekonomiku, která k té stále širší integraci v posledních letech jednoznačně směřovala?
Těžko říct, kdo na globalizaci vydělal více. Byly to vyspělé země, nebo to byla Čína? Vítězem je pravděpodobně jen velkokapitál, který investoval své peníze do transferu kapacit do Číny. Globalizace pro vyspělé země včetně USA přinesla odliv pracovních míst do zemí s nízkými náklady práce, tedy nabídka kvalifikované práce se zmenšila a rozšířila se nabídka pracovních příležitostí ve službách, které jsou však hůře placeny. Navíc vedla k nárůstu nezaměstnanosti zejména mladé generace – bez toho, že by byla zřejmá nějaká strategie, jak tuto nezaměstnanost snížit. V Číně nové kapacity vedly k růstu zaměstnanosti, růstu mezd a růstu životní úrovně.
Pokračovat v této politice, která je založena ve smlouvách TTIP či TTP, je sotva možné, neboť by nesporně vyhrotila vzájemné ekonomické vztahy a to jistě není ani v zájmu USA, resp. americké střední třídy a zjevně i části kapitálu.
Proto je pochopitelná snaha přejít k bilaterálním smlouvám, kde je možné si daleko lépe definovat své zájmy, které v mnohostranné smlouvě nemusí být přesně definovány, protože se musí brát zřetel na řadu dalších zájmů.
Psali jsme:
Na co se má z tohoto důvodu od Spojených států v nejbližších letech připravit Evropská unie a její členské země?
Trump si zřejmě uvědomuje, že Evropská unie je nesourodým společenstvím 28 zemí, které se sice navenek snaží vystupovat jednotně, ale jejich zájmy jsou příliš často velmi rozdílné, možná i protichůdné, což ukazuje například současná uprchlická krize. Američané patrně budou s EU jednat v duchu onoho známého bonmotu, mnohokrát citovaného – jaké má Evropa telefonní číslo? Právě v této zkratce se zrcadlí ona nesourodost EU a tzv. Evropy jako celku. Existuje snad nějaká evropská vláda? Evropská komise jí rozhodně není. A není-li jí, pak kdo je tou evropskou vládou, onou Evropou, která má jedno telefonní číslo?
Proto podle mého soudu může Donald Trump počítat s uzavřením dvoustranných smluv, tj. s Německem a Francií, kde se daleko spíše může dohodnout, než aby vyjednával s bruselskou byrokracií a nechal si smlouvy schvalovat ve všech členských státech. Navíc ve vztahu k těmto klíčovým zemím Evropy může přesně definovat své zájmy. A protože bezesporu uzavře i takovou smlouvu s Velkou Británií, bude mít všechny rozhodující evropské země smluvně zavázány a ty další evropské země se pak už nějak k tomu přidají.
Přejděme teď k situaci v Česku. Nedávno řekl premiér Bohuslav Sobotka před špičkami své strany, že pro ČSSD je klíčovým cílem snížit daně pro lidi s průměrným a podprůměrným platem, aby na progresi vydělali oni, tedy drtivá většina zaměstnanců v naší republice. Je to jen politické gesto na efekt, nebo může být v něčem přínosné tedy kromě pár desetikorun, možná nějakou tu stokorunu v čistém příjmu takových zaměstnanců?
Obávám se, že to je jen politické gesto. Vrátíme-li se do minulosti, pak to byl právě Bohuslav Sobotka, jako nový poslanec, který v roce 1998 navrhl zrušit páté pásmo tehdejší daně z příjmu fyzických osob. Připomenu, že tehdy šlo o sazbu 40 procent, kterou se zdaňovaly příjmy nad hranicí zhruba jeden milion korun ročně. Zůstaly pak jen čtyři sazby. Miloš Zeman v jedné své vzpomínkové knize pak svůj souhlas s tímto krokem označil za chybu, které se tehdy dopustil.
Progresivní daňová soustava pak byla zrušena v roce 2007 s nástupem Topolánkovy vlády a přechodem k systému tzv. jednotné daně, což byl prokazatelně omyl. Od té doby, pokud si vzpomínám, nepředložila sociální demokracie, kromě obecné deklarace, že je nutno tento systém zrušit, žádný konkrétní návrh, tj. včetně sazeb a případně příjmových pásem apod., jak systém progresivní sazby daně z příjmů fyzických osob obnovit.
Z této proklamace není moc jasné, jak vlastně by se tento návrh dal realizovat. Snížit daně pro lidi s průměrným a podprůměrným platem je jistě možné. Ovšem každý takový návrh by měl být doprovázen konkrétní analýzou dopadů na daňové poplatníky. Je známo, že lidé s nízkými příjmy – nad úrovní minimální mzdy – žádné daně z příjmů neplatí. Pokud bychom výrazněji snížili daně i pro osoby s průměrným platem, pak by dopad do příjmů státního rozpočtu byl již citelný. Proto by i celkové snížení daní mohlo být patrně – z hlediska jednotlivce – jen v řádu desetikorun.
Připadá mi tento požadavek zatím jako ojedinělý výkřik, bez odpovídající přípravy. Přitom bychom měli například zdůraznit, že daňová progrese existuje všude ve vyspělých zemích Evropské unie. Největší progrese je pak ve skandinávských zemích a ty země si přece nežijí špatně. Pouze země na východ od nás mají jednotnou daň z příjmů.
Navíc bychom měli více přemýšlet o řadě dalších návrhů, se kterými přicházejí i jiné strany vládní koalice. Nad řadou těchto návrhů mám velké pochybnosti, například nad snížením sociálního pojištění podle počtu vychovávaných dětí, ke kterému se také někteří sociálně demokratičtí politici hlásí. Dopady takových kroků do státního rozpočtu a především do důchodového fondu by byly doslova devastující.
Proto bych velmi varoval před touto líbivou rétorikou.
Předseda české vlády ten zmíněný návrh doprovodil poznámkou, že si ČSSD v žádném případě nepřeje, abychom do budoucna byli levnou dílnou Evropy. Spěje Česká republika k tomu, aby tou levnou dílnou v budoucnu byla? A co vlastně ČR nyní je? Už teď jedni tvrdí, že jsme jen montovnou, druzí naopak, že nejsme, jak to tedy vidíte vy?
Myslím, že žádná politická strana nemá ve svém programu, abychom byli levnou dílnou Evropy. Je dobře, že si politici uvědomují, že naše postavení v evropské ekonomice není příliš dobré.
Doufám, že je to i proto, že jsme před dvěma roky jako ČMKOS zahájili kampaň – konec levné práce – kde jsme na konkrétních datech ukázali, že platy českých zaměstnanců se přibližují platům západoevropských zaměstnanců jen velmi pomalu, že dosáhnout této úrovně bude – při současném tempu – trvat padesát, sedmdesát a více let. Tedy mimo jakoukoli představitelnou dobu z hlediska jednoho lidského života.
O tom, zda je česká ekonomika levnou dílnou či montovnou, nebo naopak jsme rozvinutou ekonomikou, lze vést nekončící spory. Postavení české ekonomiky bych zkusil demonstrovat na příkladu odlivu dividend, které každým rokem docházejí do mateřských zemí kapitálu, který zde byl investován.
Podle těchto údajů je poměr mezi odcházejícími a přicházejícími dividendami, tedy saldo pohybu dividend a hrubým domácím produktem, v české ekonomice třetí nejvyšší v EU, v roce 2015 to bylo bezmála osm procent. Vyšší podíl mají jen dvě zcela specifické a velikostí s ČR nesrovnatelné země – Irsko, kde jsou registrovány nadnárodní monopoly, a Lucembursko, opět s dominancí finančního kapitálu a také daňový ráj. Nejbližší české ekonomice je svým podílem Polsko a Litva s úrovní ukazatele kolem 3,8 procenta. A například Slovensko má podíl 2,5 procenta.
O čem tato úroveň svědčí? Jak některé hlasy říkají – odliv dividend je platbou za použití kapitálu, který byl do české ekonomiky umístěn a je to proto v pořádku, protože, kdyby zde nebyl, dařilo by se nám daleko hůře.
Není však právě tento odliv dividend ukázkou toho, jak levná je práce našich zaměstnanců, je-li schopna vytvářet takovou masu zisku? Je snad právě takový vztah mezi tvorbou zisku a odměnou za práci charakteristickým znakem vyspělé ekonomiky? Nebo je tento vztah spíše typický pro ekonomiku málo rozvinutou, závislou na ostatních a tedy i ekonomiku, která je využívána k produkci zisku při použití levné práce? Pokud by to tak bylo – a já myslím, že to tak i ve skutečnosti je – pak jak takovou ekonomiku budeme označovat?
Pokud se někomu nelíbí označení montovna, pak mluvme o ekonomice, kde je levná práce a zaručen vysoký zisk vloženého kapitálu. Mám pocit, že to je sice totéž, ale třeba to lépe vypadá.
Začátkem tohoto roku jste v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vyslovil obavy, že v průběhu příštích dvou let pravděpodobně dojde k dalšímu kolu ekonomické krize, které se projeví stagnací či poklesem hospodářského růstu a dalšími doprovodnými jevy. Změnilo jedenáct měsíců, které od té doby uplynuly, nějak vaši prognózu, případně jakým směrem?
Svoji prognózu jsem tehdy opíral o to, že více méně pravidelně zhruba po deseti letech současný systém ekonomiky prožívá krizi, která se projevuje zvolněním ekonomického růstu a dalšími jevy. Myslím, že právě uplývající rok přinesl některé další znepokojivé jevy – ať už je to Brexit, jehož důsledky jsou zatím neznámé, je tu i uprchlická krize, která ještě neskončila. Pro nás zatím uprchlická krize není téma dne, ale v Evropě je tomu jinak, a proto soudit, jaké budou její dlouhodobé dopady, je obtížné. A jsou zde ještě další problémy, které jsou před námi – volby v hlavních evropských zemích atd. To vše může mít nějaké ekonomické důsledky.
Myslím, že se nevyřešily ani problémy jihu Evropy, počínaje Řeckem a Itálií konče. To nejsou vůbec malé problémy. Naopak, týkají se především bankovního sektoru, a tudíž jejich přeliv do ostatních zemí a také dalších odvětví je velmi nebezpečný. Nemyslím proto, že můžeme tvrdit, že na obzoru před námi je jen slunce a modrá obloha. Budu jen rád, když se podaří příští krizi o něco oddálit.
Ale nedělejme si zbytečné naděje. Krize jako nástroj řešení problémů, které současný ekonomický systém vytváří, je nevyhnutelná a tento systém nezná jiný nástroj, jak je řešit, než právě krizi. Proto si můžeme jen přát, aby ta další proběhla mírně a bez větších otřesů.
Jak splnil vaše očekávání letošní vývoj české ekonomiky?
Dnes máme k dispozici data o růstu HDP za tři čtvrtletí letošního roku. Z nich plyne, že růst HDP zatím dosahuje zhruba 1,6 procenta. Spočítáme-li růst HDP za poslední čtvrtletí minulého roku a tři čtvrtletí letošního roku, tedy jakoby za jeden rok, pak je růst mírně pod dvěma procenty. Moc nevěřím tomu, že by se podařilo v letošním posledním čtvrtletí dosáhnout výraznějšího vzestupu HDP. Proto v souhrnu za letošní rok patrně dosáhne česká ekonomika růstu někde kolem dvou procent ročně, a možná, že bude i pod touto úrovní. Růst je letos tažen růstem soukromé spotřeby. Také proto, že rostou dynamicky mzdy – o 4,5 procenta ve třetím čtvrtletí, což vede k růstu spotřeby a také HDP.
Jinak řečeno – historie minulého roku, kdy česká ekonomika rostla rekordním tempem více než čtyři procenta, se rozhodně nebude opakovat, ani letos a ani v příštím roce.
Naopak, dochází ke zpomalení růstu české ekonomiky, což lze doložit i dalšími daty. O tom, že produkce stavebnictví je nižší – oproti minulému roku – zhruba o desetinu, už toho bylo napsáno dostatek včetně příčin, proč tomu tak patrně je.
Daleko vážnější je vývoj průmyslové výroby. V letošním roce je patrné mírné zpomalení meziročního růstu, které je zčásti vyvoláno přirozeně tím, že základna minulého roku je vyšší. Přesto pokud vezmeme průměrný růst za prvních pět měsíců letošního roku, pak je tempo 5,5 procenta, za dalších pět měsíců - tedy za červen až říjen - je tempo průmyslové výroby jen 1,6 procenta. Přitom za stejné období minulého roku to bylo více než šest procent.
A do třetice se podívejme na vývoj zahraničního obchodu. V pohybu zboží přes hranice zaznamenáváme letos – poprvé od roku 2013, ale tam to bylo na počátku roku, nikoli v závěru, kdy se zpravidla finišuje na vánoční trhy – také určité zpomalení – a v září i říjnu absolutní pokles exportu. Ten se projevuje i v exportu strojů, kde v září i říjnu došlo k poklesu – v říjnu pak téměř o sedm procent oproti říjnu minulého roku.
Mimochodem strojírenský vývoz téměř přesně kopíruje dynamiku průmyslu jako celku – strojírenský vývoz za období červen až říjen byl v letošním roce o jedno procento menší než ve stejném období minulého roku, přitom kurz koruny je stabilní.
Zkusil byste nastínit, jak by mohl vývoj české ekonomiky vypadat v příštím roce? Jsou namístě obavy, nebo optimismus?
Jsou tu určité signály, které naznačují, že růst české ekonomiky v příštím období může být pomalejší, než předpokládaly dosavadní úvahy. Nejde zatím o nic převratného. Efekt tohoto zpomalení může být jen několik desetin procenta, což občana ani nezajímá.
Dá se předpokládat, že ekonomický růst v příštím roce – ale je zde nemálo neznámých, mimo jiné by také mělo dojít k uvolnění kurzu koruny, která bezpochyby zpevní ve vztahu k euru – se vrátí ke své, nazval bych to setrvačné, úrovni – kolem dvou procent ročně.
Je to velmi slušný výsledek v mezinárodním srovnání, zejména pokud se podaří udržet dosavadní úroveň zaměstnanosti a dynamiku mezd zaměstnanců. Doufejme, že se také podaří obnovit růst investic. Je toho hodně, co by ještě bylo nutno zlepšit pro vyšší dynamiku ekonomiky – a navíc bude to volební rok. Tak snad se voliči mohou těšit, že politici se budou snažit přinést jim nějaké „dárky“, jak si získat jejich přízeň.
Na druhé straně, sotva lze očekávat něco jiného, nějaký rychlejší ekonomický růst. Nevidíme zde žádné zásadní investice, které by podstatně zvyšovaly konkurenceschopnost firem ve větším rozsahu, zvyšovaly výrazně produktivitu. Investuje se jen do nezbytných věcí. Aplikace nových technických či technologických poznatků probíhá jen pomalu. Na rozvoj vědy a výzkumu na podnikové úrovni se vydává stále podstatně méně než v zahraničí. Jak potom můžeme očekávat nějaký podstatnější růst přidané hodnoty a tedy i vyšší cenu?
I z takových souvislostí musí vycházet naše úvaha o ekonomickém růstu v dalších letech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
