Ve Sněmovně se debatuje o manželstvích stejnopohlavních párů. Co je podle vás největším rizikem schválení manželství pro osoby stejného pohlaví? Jaké důsledky by to mělo pro českou společnost?
Problém vidím ve dvojí rovině. Jednak se tím otevírá možnost adopce dětí pro tyto „manželské“ páry, což nevnímám jako pozitivní. Druhým problémem je určité narušení našeho smyslu pro právo a chápání pojmů: skutečně lze hlasováním dvou set lidí ve Sněmovně změnit obsah pojmu, jemuž společnost minimálně tisíc let rozumí určitým způsobem? Nemyslím si, že takový přístup k právu je správný.
Kdo dělá nejlépe zahraniční politiku?Anketa
Rodinu odjakživa tvoří muž a žena. Jak se poprat s argumentem, že manželstvím stejnopohlavních osob nikomu nevznikne škoda?
Manželství požívá určité ochrany a také úcty. Je to svazek muže a ženy, který společnost z velmi dobrých důvodů uznává, chrání a podporuje, neboť je určen primárně pro výchovu dětí. Pokud tento pojem naplníme jiným obsahem, může se nám z něj ztratit právě jeho podstata, tedy to, proč požívá výlučného postavení. Poslanci mohou hlasováním zkrátit délku maratonského běhu na jeden kilometr, potom ho uběhne téměř každý, ale už to nebude maraton a nebudeme gratulovat těm, kdo jej zvládli. Ale proč my si ten maraton vlastně nezkrátíme? Vždyť maratonské běhy také nepotřebujeme a co je nám po tom, že od antiky se běhá na dlouhou trať? Jsme přece ve 21. století!
Souhlasila byste s ukotvením manželství, výlučně coby svazku muže a ženy, v české Ústavě?
Ano, souhlasila bych s tím, ale nevidím to jako nezbytnost. Návrh na zakotvení ochrany manželství do ústavního pořádku vnímám spíše jako reakci na přehnané a stále se stupňující nároky některých členů homosexuální menšiny.
Poslanec Aleš Juchelka (ANO) ve svém vystoupení na půdě Sněmovny citoval agenturní zprávu ČTK z února 2001, kde tehdejší předseda Gay Iniciativy Jiří Hromada ujišťuje veřejnost, že registrované partnerství se nerovná manželství. Juchelka v souvislostí s tím varuje, že uzákonění „manželství pro všechny“ by tak jen otevřelo další Overtonovo okno. Co by tedy mohlo následovat po „zrovnoprávnění“ manželství?
Nejsem příznivcem hysterických výkřiků o tom, že bude následovat zoofilie a podobně. Předpokládám, že další na řadě bude akceptace mnohoženství. To není momentálně v naší zemi zajímavé téma, ale může to být velmi aktuální v západních zemích s početnou muslimskou menšinou. Ze stejného důvodu lze očekávat úvahy o legitimizaci manželství s nezletilými, resp. s dívkami nižšího věku, než je v naší kultuře obvyklé. A nesmíme zapomínat, že rozsudky například Evropského soudu pro lidská práva týkající se jiných zemí mohou mít dozvuky i k nám.
Fotogalerie: - "Žluťáci" na Trocadéru
Jedním z argumentů, které předkládá iniciativa Jsme fér, je rozdílnost registrovaného partnerství a manželství. „Registrovaní partneři nemají třeba nárok na společné jmění a nedědí po sobě automaticky,“ píše se na webu iniciativy. O kolik to mají stejnopohlavní páry těžší?
Je pravda, že obsah pojmu registrované partnerství a práva a povinnosti z něj plynoucí nemusí lidem, kteří do takového partnerství vstupují, v některých ohledech vyhovovat. Registrované partnerství zkrátka není manželstvím. To je zřejmě důsledkem složitého legislativního procesu; zákon byl přijat až po dlouhých diskusích a na několikátý pokus. Jistě je legitimní podrobit stávající zákon diskusí například v oblasti majetkového, dědického či daňového práva, podle mého názoru by to bylo dokonce užitečnější než prosazovat manželství za každou cenu. Registrované partnerství je společností přijímáno mnohem vstřícněji než homosexuální a lesbické „manželství“, snáze by se našla shoda. Je škoda, že diskuse o tomto tématu je vždy zatížena hlasitými, přepjatými a často iracionálními argumenty, či spíše výkřiky.
I druhá část výroku je zajímavá: „…právoplatný rodič je vždy jen jeden z nich, ten druhý nemá žádné oficiální povinnosti ani práva, což může komplikovat život hlavně dítěti v souvislosti se smrtí nebo odchodem jednoho z rodičů.“ Jak toho chápat? Vždyť „ten druhý“ přece rodičem takového dítěte není…
Především je nutné si uvědomit, že každé takové dítě nějakého skutečného, druhého (tedy biologického) rodiče má. Může to být například muž, s nímž žena z lesbického páru dítě záměrně počala, tedy jeho identitu zná. V ČR se vyskytl případ, kdy taková žena veřejně deklarovala, že tento muž je pouze „biologický materiál“, nikoliv otec. Tímto způsobem bych ale nedoporučovala k celé záležitosti přistupovat, jde o dost nebezpečné hrátky s identitou toho dítěte.
Dále bychom neměli zapomínat, že v naší zemi žijí desetitisíce dětí v rodině s jedním ze svých rodičů a jeho (heterosexuálním) partnerem, který rodičem není, například po rozchodu či rozvodu rodičů. Tato situace je pro takové páry řešitelná, nikdo z toho nedělá zvláštní problém a nenavrhuje legislativní změny.
Jak se vypořádat s argumentem, že i homosexuální páry by měly mít možnost adoptovat děti? O co přijde dítě, které bude takovým párem adoptováno?
Dítě, které svěříme dvěma mužům, zbavíme možnosti mít matku. Dítě, které svěříme dvěma ženám, zbavíme možnosti mít otce. Velmi často slyším, že „děti potřebují jen lásku“, ale ono to tak docela není. Děti potřebují i výchovu, vzory, potřebují přípravu do života, modely komunikace mezi mužem a ženou, protože v životě a ve své příští rodině, kterou v dospělosti založí, se bez těchto dovedností těžko obejdou. Měli bychom tedy vytvářet spíše podmínky, aby děti, které se ocitly bez rodičů, vyrůstaly v rodinách, které mají nejlepší předpoklady jim toto vše poskytnout.
Homosexuální páry argumentují mimo jiné tím, že znemožněním adopce jsou jim upírána práva, která ostatní lidé mají. A to zejména v případech, kdy do vztahu jeden z páru své děti přivede a druhý by je rád adoptoval, protože jim jinak byrokracie komplikuje život…
Tzv. přisvojení je poněkud odlišná otázka, nicméně musíme si být vědomi, že legalizace přisvojení je jen dalším stupněm na žebříku, který vede k možnosti adopce právně volných dětí. Dětí, které žijí s homosexuálním otcem a skutečně nemají matku, která by o ně jevila zájem, zřejmě příliš mnoho nebude, i když se jistě vyskytují. U lesbiček mohou být tyto případy častější. Ale obávám se, že uzákonění této možnosti jen podpoří snahu pořídit si dítě za každou cenu, vznikne tlak na možnost oplodnění osamělých žen, na vykořisťování nemajetných žen jako náhradních matek atd.
Velmi častým argumentem je tvrzení, že pro děti z dětských domovů je adopce homosexuálním párem lepší než zůstávat v „děcáku“…
Pokud vím, i prověřené manželské páry čekají na adopci léta. Laická představa, že dětské domovy jsou plné dětí, které čekají na osvojení, je nesprávná. Dítě, které má být adoptováno, musí být tzv. právně volné, a tyto děti se pak rychle dostávají do rodin žadatelů o adopci. V domovech jsou ale i děti, které rodiče mají, ale ti se z nějakého důvodu o ně nemohou postarat. Argument „raději u homosexuálních rodičů než v děcáku“ je zcela lichý a je s podivem, že natolik ovládl veřejnou diskusi. Diskuse je vedena místy až hystericky, racionalita se z ní vytratila. A myslím, že jsme úplně zapomněli podívat se na problém homosexuálních adopcí právě očima dětí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
