Martin Komárek: Srpen 1968 je výročí, na které by se mělo zapomenout. A Rusko? Nechápeme ho, proto démonizujeme. Stejně jako islám

Výročí 21. srpna si lidé na mnoha místech země připomenou pietními akcemi. Co by mělo, a to nejen na nich, v souvislosti s událostmi roku 1968 především zaznít?

Je pravda, že dnes už hrozba Ruska není tak aktuální a po těch letech už to není pro nás tak bolestně prožívané trauma, to ale neznamená, že historická podstata těch událostí se nějak změnila. Je třeba připomínat skutečnost, že se naše země stala obětí brutální okupace, proti které nebylo obrany.

Přesto se objevují různé interpretace, loni se objevil dokument, který vpád vojsk Varšavské smlouvy prezentoval jako bratrskou pomoc a tento názor rezonuje i u části našich obyvatel…

To je ale naprosto menšinová záležitost, stejně tak si řada Američanů myslí, že za útokem na WTC je CIA. To je jen propaganda a lidí, kteří tomu věří, je třeba litovat.

Co znamená připomenutí okupace pro dnešní mladou generaci, pro niž může srpen 1968 být jen pár stránek v učebnici dějepisu?

To je skutečně problém, ankety z minulých let ukázaly, že málokdo z mladých skutečně věděl, co je 21. srpen 1968 za den. Ale já trochu provokativně říkám, že je to asi výročí, na které by se mělo zapomenout, nikomu nepřinesl nic dobrého a neplyne z něj žádné poučení. To, že je nebezpečná jakákoli forma ruského imperialismu, ať už se halí do komunistické ideologie nebo do všeslovanství, všichni víme a neumíme s tím nic dělat. Snad jediná věc, která by se měla připomínat a měla by se připomínat spíše umělecky než politicky, je skutečnost, že proti okupaci se nedalo nic dělat a Češi projevili velké hrdinství a v prvních letech i velkou resistenci. Pak ale přišla normalizace, kdy prakticky bez boje předali moc do rukou relativně úzké vrstvy kolaborantů a šarlatánů moci a nechali je vládnout.

Diskutuje se i o morálním dopadu okupace a normalizace a o tom, že tyto události znamenaly morální trauma podobné s kapitulací po Mnichově 1938. Je to relevantní srovnání?

Tady myslím rozdíl je, v roce 1938 se bojovat dalo a podle mě jsme bojovat měli, i když šance na vítězství byla mizivá. V roce 1968 se bojovat nedalo, protože naše armáda byla součástí Varšavské smlouvy, Rusové znali všechny systémy a měli nekonečnou převahu, takže jakýkoli boj by byl nejen morální hazard, ale i sebevražda. To, co nám uškodilo, bylo zoufalství bezmoci a to, že politici nedokázali klást rozumný odpor tak, jako to třeba v rámci možností dělala maďarská nebo polská politická třída, které aspoň v rámci možností kladly odpor ruské okupaci a nadvládě a chránily tak zájmy svých národů. Naše kolaborantská politická elita se zcela poddala nadvládě Sovětského svazu.

V argumentaci mladých komunistů se objevuje i názor, že tehdejší zásah vojsk nás zachránil od „kapitalistického marasmu“, který zde pak nastal až po roce 1989…

Je to směšné, ale nedá se proti tomu příliš argumentovat. Lidé takový názor mohou mít, stejně jako někteří věří, že mimozemšťané založili lidskou civilizaci. Víry jsou různé, ale neexistuje žádný důvod pro takové tvrzení. Reformní vedení KSČ tehdy žádný kapitalismus zavést nechtělo a usilovalo jen o zlidštění socialismu. A kromě toho – kapitalismus už tehdy byl nesrovnatelně modernější a výkonnější než komunismus, jak v technologiích, tak v životní úrovni. A podobně je to dnes, žádný kapitalistický marasmus neexistuje, země je dnes mnohem bohatší, výkonnější a spravedlivější než byla za komunismu.

Jak si vysvětlujete, že v zemi, kde dvacet let byla okupační, de facto ruská armáda, panuje poměrně silná sympatie k Rusku?

U nás je to rusofilství a slavjanofilství zakořeněno od obrození. Sám mám rád ruskou kulturu, která patří k největším na světě, miluji zejména literaturu. To, že jsme součástí nějakého Slovanstva, které stojí proti Západu, je ale mýtus. Stejně tak mýty, že Amerika pokořila Sovětský svaz a dnes se snaží rozebrat Evropskou unii, jsou jen kremelskou propagandou, která se snaží získávat lidská srdce i hlavy, a občas se jí to daří.

Do jaké míry podle vás odpovídá realitě zjednodušený „hospodský“ názor, že dřív nám diktovali Rusové, dnes nám diktují Američané a v podstatě je to jedno?

Do jisté míry to tak lze brát, protože každá mocnost prosazuje své zájmy a zahraniční politika příliš nezná morálku. Pravda ovšem je, že Američané nás nikdy neokupovali, v tom je propastný rozdíl, oni jen chtějí, abychom byli součástí jejich bezpečnostního prostoru, to je legitimní požadavek a my jsme na něj dobrovolně přistoupili.

Občas zaznívají hlasy, že ruský prezident Vladimír Putin je záměrně démonizován, stejně tak ruské nebezpečí. Je tomu tak?

Ano, ale spíš než propaganda je to nepochopení. Rusko se nám ohromně vzdálilo a už nerozumíme procesům, které se tam odehrávají. Nejsme přesně schopni pochopit ten obrovský úspěch Vladimíra Putina v prvních volbách, které byly skutečně na demokratické bázi. A nejsme také schopni pochopit, proč ruská opozice neumí vytvořit jakoukoli silnější frontu, když poměry v Rusku nejsou fatálně nedemokratické. Rozhodně jsou srovnatelné s Pákistánem nebo Tureckem, kde opozice funguje slušně. My to Rusko nechápeme, a co nechápeme, máme sklon démonizovat. Stejně tak si démonizujeme islám, ten nechápeme ještě víc.

Když už byla řeč o Ruské federaci jako nepříteli, máme i teď téměř půlstoletí od srpnových událostí vnímat Rusko jako hrozbu pro naši zemi a v čem?

Události kolem anexe Krymu ukázaly, že Rusko hrozbou je. Já jsem si do té doby myslel, že tomu tak není a že Rusko obrátí svou sílu na jihovýchod, ale anexe ukázala, že vedení Ruska má evidentně větší apetit, a kdyby Evropa nebo NATO zaváhaly, mohlo by toho využít.

Je něco na tvrzení, že po událostech na Ukrajině nastává nová studená válka?

To je příliš silné slovo, studená válka spočívala v tom, že spouště jaderných raket byly jen několik centimetrů od prstů vůdců obou stran, to byla skutečně studená válka, od toho jsme daleko. Pro dnešek je charakteristické hluboké neporozumění mezi Ruskem a Západem, které jednoznačně zavinilo Rusko. Měnit hranice anexí je v civilizovaném světě nemožné a je pochopitelné, že Západ Rusku nedůvěřuje a bývalí vazalové Sovětského svazu v Pobaltí mají obavy.

Některé nevládní organizace tvrdí, že prezident Miloš Zeman je schopen nás vytrhnout z Evropské unie a převést do náruče Ruska. Je to reálné, nebo jde spíše o kampaň proti nynější hlavě státu?

Ne, myslím, že to je s prominutím blbost. Miloš Zeman je pragmatik, ale je bytostný demokrat a Rusko nebo i Čínu vidí realisticky jako trhy, se kterými je třeba obchodovat, jednat s nimi a ne se nad ně moralisticky vypínat a dělat, že neexistují. Podobně z mocenských a obchodních důvodů má Amerika korektní vztahy třeba se Saúdskou Arábií, která je mnohem horším režimem než Rusko nebo Čína. Miloš Zeman je realista a já jeho politiku chápu, byť nemusím se všemi jeho výroky souhlasit.

Miloš Zeman také do politické debaty přinesl otázku referenda o našem členství v NATO. Mělo by se takové hlasování konat?

To vůbec není věc do diskuse, NATO je nejsilnější a nejstabilnější demokratická a aktivní bojová síla a je to nejlepší zajištění naší bezpečnosti, jaké v tomto světě je představitelné. A nechtít mít zajištěnou bezpečnost by mohl chtít jedině blázen. Navíc je naprostý nesmysl pořádat referendum o členství v NATO, je to spolek a o takovém členství rozhoduje vláda a parlament, a my jsme se nevzdali vstupem žádné suverenity.