Macron znovuzvolen francouzským prezidentem. Je to dobré i pro Evropu?

Francie se od pradávna dělila na dvě poloviny: sever smažil maso na másle, jih na oleji; sever pil jako aperitiv calvados, jih pastis. V politice se dělila na pravici a levici zejména v poválečné době, kdy se na politickém nebi objevily dvě nejvýraznější hvězdy: Charles de Gaulle a Francois Mitterrand. Ten byl prezidentem nejdelší dobu, celých čtrnáct let. A jako socialista měl různé pravicové protikandidáty: Jacquese Chiraka, Giscarda d´Estaigna, ale to v dané chvíli není podstatné.

Neuplynulo ani tolik vody v Seině, která protéká Paříží, a situace se dost výrazně změnila.

Měnila se už od jara 1968, kdy se země vybouřila v pařížském jaru, tolik podobném pražskému jaru, a přece v opačném gardu: zatímco v Praze se volalo po socialismu s lidskou tváří a tedy s vymoženostmi západoevropské a tím i francouzské demokracie zejména v podobě svobody slova, tak v první řadě francouzští studenti křičeli proti generálově vládě „Deset let stačí!“ a požadovali, co si oni představovali pod pojmem demokratický socialismus.

Jenže rokem 1989 a zejména pak rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 zmizelo rozdělení světa na socialistický a kapitalistický. Nástupce SSSR – Ruská federace – se svými sociálními rozdíly se stala nejkapitalističtější zemí, satelitní státy vyškrtly slovo socialistické ze svého slovníku a bipolární svět se změnil v mnohopolární. Podle studie osmi evropských ekonomických institucí v Rusku připadá na jednoho bohatého 71 chudých občanů, v Evropské unii je to kolem 40. A Vladimír Putin je nejbohatší státník na světě, připočteme-li  k jeho ročnímu prezidentskému platu v přepočtu 4 miliony korun i jeho majetek: palác u Moskvy, který je dvakrát větší než Buckinghamský palác, byty, domy nebo vily. Vlastní i zámek nad břehy Černého moře, soukromou vinici, má vlastní přistávací plochu pro helikoptéru.