Myslíte si, že tragické výročí 21. sprna 1968 je třeba si stále připomínat?

Je třeba si připomínat historii v celém rozsahu, dovolím si říci, že tohle výročí okupace je "pouze" 48 let. Připomínáme si letos 700 let od narození Karla IV., 150 let od bitvy u Hradce Králové, předloni 100 let od vypuknutí první světové války, letos 100 let od nástupu posledního českého krále a císaře. Počet let tady nehraje roli, historii je třeba si připomínat. Navíc v době, kdy žijí pamětníci těchto událostí, je otázka, jestli ty historické události jsou pouhou historií. Myslím si, že ani druhá světová válka ještě není pouhou historií, protože stále žije mnoho lidí, kteří tím byli plně postiženi. Tím více, když jde o komunistické zločiny a sovětskou okupaci, která je jednou z důležitých součástí zločinného projevu komunistického systému.

Ale pro dnešní mladou generaci jsou okupace Československa Sovětskou armádou i komunismus vzdálenou historií, o které se učí v dějepisu. Není potřeba právě jim vysvětlit, co se stalo, proč k tomu došlo, jak snadno a rychle jsme přišli o svobodu a jak jsme se my, Češi, v době normalizace chovali?

Je důležité to připomínat a je důležité se z historie poučit. Vy jste řekla velmi výstižně jednu myšlenku: jak je snadné přijít o svobodu. To se stalo ve dvacátém století opakovaně. Stalo se to v roce 1938, stalo se to v roce 1948, stalo se to v roce 1968, to znamená, že je to opakovaná zkušenost a měli bychom být schopni se z ní poučit. Já vidím jako poučení z 21. srpna 1968, že demokracie a komunismus jsou absolutně neslučitelné hodnoty. Komunismus je antidemokratický systém, který v sobě dračí vejce - popírání svobody - obsahuje. To znamená, že okupace v roce 1948, předcházející teror proti obyvatelstvu v 50. letech, následná normalizace v 70. letech nebyly nějaké excesy, to jsou podle mého hlubokého přesvědčení logické důsledky komunistické ideologie, která je protidemokratická, ve svých principech popírá lidskou svobodu a lidská práva. A my jsme to poznali na dějinných událostech, o nichž jsme mluvili. Kdekoli na světě, ať to bylo v Evropě, v Asii, v Africe, Latinské Americe, prostě kdekoli se dostala komunistická moc k reálnému vlivu na společnost, vždycky to skončilo stejně. To znamená, že tohle je podle mého přesvědčení základním poučením. V době okupace jsem byl malé dítě, ale sledoval jsem ty události díky rodině, která byla politicky velmi aktivní. Pamatuji si, zvláště později, když jsem byl větší a mohl jsem číst dobové dokumenty a noviny, jak pro přesvědčené komunisty bylo obrovské rozčarování, když jim sovětské tanky v podstatě rozjezdily jejich víru, že komunismus je jakousi zajímavou alternativou. Domnívám se, že po srpnu 1968 už nikdo těmto idejím nevěřil a komunisté pak byli pouhými pragmatiky, kteří se snažili profitovat z toho, že jsou komunisté u moci. Ale o žádnou víru a ideu už nešlo. 

Jak vnímáte, že nejdřív lidé vyšli do ulic na protest proti okupaci, ale za pár měsíců už mnozí z nich postupně kolaborovali s novým režimem? Ať už ze strachu nebo z prospěchu. Co hrálo roli, že dalších dlouhých dvacet let komunismus přežíval?