Myslíte si, že tragické výročí 21. sprna 1968 je třeba si stále připomínat?
Je třeba si připomínat historii v celém rozsahu, dovolím si říci, že tohle výročí okupace je "pouze" 48 let. Připomínáme si letos 700 let od narození Karla IV., 150 let od bitvy u Hradce Králové, předloni 100 let od vypuknutí první světové války, letos 100 let od nástupu posledního českého krále a císaře. Počet let tady nehraje roli, historii je třeba si připomínat. Navíc v době, kdy žijí pamětníci těchto událostí, je otázka, jestli ty historické události jsou pouhou historií. Myslím si, že ani druhá světová válka ještě není pouhou historií, protože stále žije mnoho lidí, kteří tím byli plně postiženi. Tím více, když jde o komunistické zločiny a sovětskou okupaci, která je jednou z důležitých součástí zločinného projevu komunistického systému.
Ale pro dnešní mladou generaci jsou okupace Československa Sovětskou armádou i komunismus vzdálenou historií, o které se učí v dějepisu. Není potřeba právě jim vysvětlit, co se stalo, proč k tomu došlo, jak snadno a rychle jsme přišli o svobodu a jak jsme se my, Češi, v době normalizace chovali?
Je důležité to připomínat a je důležité se z historie poučit. Vy jste řekla velmi výstižně jednu myšlenku: jak je snadné přijít o svobodu. To se stalo ve dvacátém století opakovaně. Stalo se to v roce 1938, stalo se to v roce 1948, stalo se to v roce 1968, to znamená, že je to opakovaná zkušenost a měli bychom být schopni se z ní poučit. Já vidím jako poučení z 21. srpna 1968, že demokracie a komunismus jsou absolutně neslučitelné hodnoty. Komunismus je antidemokratický systém, který v sobě dračí vejce - popírání svobody - obsahuje. To znamená, že okupace v roce 1948, předcházející teror proti obyvatelstvu v 50. letech, následná normalizace v 70. letech nebyly nějaké excesy, to jsou podle mého hlubokého přesvědčení logické důsledky komunistické ideologie, která je protidemokratická, ve svých principech popírá lidskou svobodu a lidská práva. A my jsme to poznali na dějinných událostech, o nichž jsme mluvili. Kdekoli na světě, ať to bylo v Evropě, v Asii, v Africe, Latinské Americe, prostě kdekoli se dostala komunistická moc k reálnému vlivu na společnost, vždycky to skončilo stejně. To znamená, že tohle je podle mého přesvědčení základním poučením. V době okupace jsem byl malé dítě, ale sledoval jsem ty události díky rodině, která byla politicky velmi aktivní. Pamatuji si, zvláště později, když jsem byl větší a mohl jsem číst dobové dokumenty a noviny, jak pro přesvědčené komunisty bylo obrovské rozčarování, když jim sovětské tanky v podstatě rozjezdily jejich víru, že komunismus je jakousi zajímavou alternativou. Domnívám se, že po srpnu 1968 už nikdo těmto idejím nevěřil a komunisté pak byli pouhými pragmatiky, kteří se snažili profitovat z toho, že jsou komunisté u moci. Ale o žádnou víru a ideu už nešlo.
Jak vnímáte, že nejdřív lidé vyšli do ulic na protest proti okupaci, ale za pár měsíců už mnozí z nich postupně kolaborovali s novým režimem? Ať už ze strachu nebo z prospěchu. Co hrálo roli, že dalších dlouhých dvacet let komunismus přežíval?
Určitě to bylo kvůli tomu všemu, co jste jmenovala. Pragmatismus, snaha získat nějaké výhody, ale rozhodně v tom hrál roli i strach, protože bezpečnostní složky v tehdejším komunistickém světě, u nás Státní bezpečnost ještě za dozoru sovětských poradců hodně výrazně kontrolovala život v tehdejším Československu. Docházelo k odposlouchávání telefonů, probíhaly kádrové čistky, masové vyhazování ze zaměstnání, ze studií, sta tisíce lidí odešly přes hranice do svobodného světa. Ten strach zde byl všudypřítomný. Společnost tím byla paralyzovaná a bylo jen nemnoho lidí, kteří se dokázali postavit proti tomuto zlu, formulovat, že to zlo bylo, a nějakým způsobem pracovat na jeho změně. Neodvažuji se kohokoli soudit, protože k hrdinství nemůže být někdo nucen. Ale znovu je důležité připomenout, co jste řekla, že o svobodu je velmi snadné přijít i prostřednictvím takového chování. Pokud nebudeme takové hodnoty, a svoboda je jednou z těch, které stojí na nejvyšším místě, aktivně hájit, můžeme o ni přijít i dnes v 21. století.
Co říkáte tomu, jak okupaci Československa prezentují dnes ruská média?
Expanzivní imperialistická politika byla, když vezmeme novodobé dějiny, minimálně od 18. století součástí ruské politiky. V době, kdy došlo k okupaci Československa, bylo Rusko nejvýznamnější součástí Sovětského svazu, který po rozpadu bipolárního světa přestal fungovat, neexistuje, ale bohužel ty prvky imperialistické expanzivní politiky jsou i dnes v Rusku velmi výrazné. Vidíme to na anexi Krymu, vidíme to na rusko-ukrajinské válce, kdy dochází k podobným mechanismům jako v roce 1938 a 1939, kdy nacistické Německo obviňovalo tu Československo, tu Polsko z nějakých válečných provokací, aby mohlo rozpoutat druhou světovou válku, jak se 1. září 1939 vůči Polsku stalo. Takže bohužel ruská média dnes kopírují tento prvek, který je v ruské politice pod vedením Putinovy administrativy dnes tak výrazný. A je třeba si to uvědomovat: prostě expanzivní imperialistická politika je i dnes součástí ruské zahraniční politiky.
Jak se tedy díváte na to, že někteří politici zpochybňují naši účast v evropských strukturách - v NATO i Evropské unii? Objevují se obavy, že existují snahy nás vytrhnout z těchto struktur a převést nás opět pod křídla Ruska.
Já jsem nezaznamenal, že by kdokoli ze současných politiků, kteří mají nějakou odpovědnost ve společnosti, nemyslím tím komunisty, kteří sedí v parlamentu, zpochybňoval základní pilíře naší zahraniční politiky, to znamená členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Pokud by toto někdo zpochybňoval, pak podlamuje velmi významné pilíře, na kterých česká zahraniční politika spočívá, a byl by to velmi nebezpečný trend. Ale skutečně si neuvědomuji, že by někdo ze současných politiků v nějakých aktivních pozicích toto dělal, s výjimkou komunistické strany. Ta to má v popisu práce, ta je naprosto destruktivní, takže tu beru jako politickou sílu stojící mimo rámec demokratického spektra. Tam se to děje, tam je to výrazné, v parlamentu svádíme mnohé ideové boje. To je jediná výjimka. Ale u politiků ze širokého politického spektra od demokratické pravice po demokratickou levici tohle nezaznamenávám.
Ani u prezidenta Miloše Zemana, který přišel s návrhem na vypsání referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie?
Kdykoli jsem měl s panem prezidentem na toto téma možnost hovořit, vždycky jsem ho vnímal jako člověka, který je o evropské integraci hluboce přesvědčený. Myslím, že neodpovídá jeho názorům, že by jakkoli zpochybňoval naše členství v Evropské unii. Možná to bylo řečeno v nějakém mediálním kontextu, ale pokud si pamatuji, také hned dodal, že kdyby k takovému referendu došlo, hlasoval by pro setrvání naší země v EU. Takže si opravdu nemyslím, že by pan prezident zpochybňoval některý z těch dvou pilířů naší zahraniční politiky, tedy EU a NATO.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
