Váš předseda Václav Klaus je v současnosti na „tour po Česku“, objíždí regiony a setkává se s voliči. Jaké ohlasy zatím Trikolóra od lidí má?
Velmi pozitivní! Lidé chodí, diskutují s Václavem Klausem i se Zuzanou Majerovou, jsou otevření a vyjadřují nám podporu. Mnoho z nich oceňuje to, že k nim vůbec poprvé v jejich životě zavítali aktivní politici.
Občany hodně oslovují naše tři programové pilíře: 1. Braňme normální svět, 2.Bohatství vzniká z práce a 3. Žijeme v České republice.
Navíc oceňují, že se oba představitelé Trikolóry umí jasně a srozumitelně vyjádřit a neschovávají se za prázdné fráze a parlamentní hantýrku.
Přesto se vám pořád moc nedaří „průlom“ v průzkumech voličských preferencí. Co chybí, aby se Trikolóra přehoupla přes pětiprocentní hranici?
V první řadě jsme hnutí, které se ustavilo na sněmu přibližně před měsícem (na konci září). I přesto máme už více než 10.000 registrovaných příznivců a každý týden vznikají nová místní sdružení.
Snažíme se být velmi aktivní na sociálních sítích, protože mainstreamová média o nás moc nepíší nebo o Trikolóře informují spíše jednostranně a zkratkovitě.
Informujeme tedy lidi přímo a jsme velmi rádi, že za to od nich získáváme autentickou a nikým nezkreslenou zpětnou vazbu. Skuteční a reální lidé, se kterými se Václav Klaus a Zuzana Majerová setkávají na Trikolóra tour, ti jsou naše cílová skupina. A jak už jsem řekl, ty reálné ohlasy jsou veskrze pozitivní a je vidět, že už se odrážejí i v průzkumech voličských preferencí. V průzkumu STEM z 5. listopadu se Trikolóra posunula z červnových 0,5 na říjnových 4,2 procenta.
Ve vedení Trikolóry jste dva poslanci – vy jako starosta, a Jan Tesař, který je rovněž z regionu. Na jaká témata byste se v tomto týmu chtěl zaměřit?
V hnutí Trikolóra mám dvě role. Jedna je směrem dovnitř hnutí a druhá je ta obrácená směrem k veřejnosti, kde jsem garantem programových priorit pro místní rozvoj. Starostou jsem pět let a je to dost na to, abych už věděl, co lidi a obce v reálném životě trápí. Jsou to byrokracie a složité, nepochopitelné zákony a nařízení. Jen v délce vyřízení stavebního povolení jsme na 157. místě na světě za Kamerunem. K poslednímu Burundi na 161. místě se asi propracujeme velmi rychle, pokud nezačneme prosazovat skutečné a radikální změny zákonů a jejich zjednodušení. Chci také prosadit, aby se o místním rozvoji rozhodovalo na místní úrovni, nikoliv někde z centrály v Praze či z 87 km vzdáleného krajského města. Prostředky na rozvoj obcí nemají primárně plynout ze složitého a nepřehledného systém dotací, ale mají jít přímo obcím. Obce mnohem lépe znají své občany i jejich potřeby.
V té druhé části mé práce pro hnutí Trikolóra se chci zaměřit na hladký chod hnutí. Mnohem déle, než starostou, jsem manažerem a proto mne zajímá to, aby všichni členové i příznivci měli patřičný servis, aby hnutí efektivně nakládalo s našimi finančními prostředky, aby lidé věděli, za co jsou odpovědní a svou práci dělali nejen rádi, ale i kvalitně a efektivně. K tomu samozřejmě potřebujeme i finanční zázemí. Proto budu nápomocen panu předsedovi se získáváním finančních prostředků od dárců a sponzorů.
Zároveň jste starostou. O tom, jak si Trikolóra představuje komunální politiku, se přitom zatím příliš nemluvilo. Jak by tedy měla vypadat komunální politika podle představ Trikolóry?
Komunální politika vychází z daného konkrétního místa, obce, města. Někde potřebují urychlit obchvat obce, na který marně čekají 15 let, jinde postavit školu, pro jiné obce je problémem nedostatečná dostupnost lékařské péče nebo lokality s nepřizpůsobivými občany. Nelze tedy odněkud „shora“ přikázat, jaký by měl být konkrétní program našich kandidátů do komunální politiky. Ale doporučuji podívat se na volby ve Strakonicích, kde Trikolóra kandiduje v komunálních volbách už teď.
Obecně by měla být komunální politika Trikolóry sebevědomá, profesionální, s dostatečným prostorem k rozhodování o sobě samých. Naši lidé by se neměli bát představovat alternativu k již zavedeným a mnohdy zprofanovaným tvářím či stranám. Budeme mluvit i jednat jasně, čitelně a samozřejmě v duchu programových pilířů Trikolóry. Klademe důraz na to, mít blízko k občanům, k voličům a nehrát si na nějaké nedosažitelné „modly“.
Ve svém kandidátském projevu na sněmu v Brně, kde jste byl zvolen místopředsedou Trikolóry, jste mimo jiné řekl: „Čím dál častěji si při sledování dnešního dění vzpomínám na Orwellovu knihu ‚1984‘. Je posouván význam některých slov, zatímco jiná už se nesmí vyslovit, aniž by byl člověk osočován.“ Která slova jsou dnes podle vás v největším ohrožení, a která jsou ta, jejichž význam je posouván?
Těch slov v ohrožení či s posunutým významem je spousta. Pojmy jako rodina, tradice, řád, náboženství, morálka a vlast mají pro mne neměnný a stále stejný význam, pro mnohé však nikoliv. Řeknete „národ“, jste pro některé fašista; řeknete „vlast“, jste xenofob. Řeknete, že rodina je matka a otec a dítě, jste netolerantní k dalším 167 domnělým pohlavím a sesype se na vás tucet kdovíkým placených neziskovek. Napíšete na facebook iniciály Tommyho Robinsona, zablokují vás. Nebo vám zcela vymažou profil za něco jiného, ale stejně nesmyslného, jako se stalo panu Tesárkovi a jeho profilu Bratříček. Co je to jiného, než orwellovská šílenost?
Se slovy souvisí i média. Jak se díváte na současné polemiky kolem České televize? A jak by podle vás mělo vypadat veřejnoprávní vysílání?
Česká televize už dle mého názoru dávno neplní svou veřejnoprávní úlohu a mnohdy není ani nestranná, ani objektivní. Ve skutečnosti ji už dávno neřídí její management, ale party spřátelených redaktorů, kteří si mohou dovolit téměř cokoliv. Samozřejmě, jen pokud stojí na té ideologicky správné straně. Myslím, že Česká televize má mnoho zbytečných kanálů, které nemají s veřejnoprávní funkcí nic společného. Stačil by jeden, zpravodajsko-publicistický kanál. V době jednoduchých internetových a streamovacích platforem jsou výmluvy typu – musíme poskytnout veřejnou službu i minoritám jako jsou posluchači dechovky –, prostě jen výmluvy. Nemluvě o kanálu sportovním či o dětském kanálu Déčko, kde mnohdy skutečně dochází k neuvěřitelnému manipulování dětí. Dnešní poměrně nenáročné digitální platformy tu mezeru rychle zaplní a žádná „minorita“ nakonec nebude ochuzena.
Druhá věc je to, jak stát skrytě daní své občany – v tomto případě tzv. koncesionářským poplatkem. Protože co je to jiného, než jen skrytá forma daně, když jej prakticky všichni musíme platit, že? Koncesionářské poplatky ČT by měly být tedy dobrovolné a ČT má výrazně redukovat své výdaje, a její management ji musí začít skutečně řídit, nikoliv se bát svých vlastních, aktivistických zaměstnanců, kteří se staví někam na tribuny.
Komentátor Reflexu Bohumil Pečinka ve svých textech razí názor, že Trikolóru si pěstuje Andrej Babiš jako koaličního partnera, když už s ním ze současných sněmovních stran nechce nikdo nic mít. Tento týden to rozvinul, že „klausovští intelektuálové“ si nalhávají, že bojují s levicovým liberalismem, a přitom naivně slouží oligarchovi. Co říkáte na tento pohled na Trikolóru?
Snad jenom to, že i tak je časopis Reflex jedním z mých nejoblíbenějších tištěných médií. Právě proto, že umožňuje vyjadřovat široké spektrum rozdílných názorů. A přesně tak vnímám texty pana Pečinky. Jako vyjádření jeho názorů, nic víc a nic míň. Je to názorová žurnalistika, která je založena na pocitech a dojmech, a nikoliv na faktech.
Postoj pana Pečinky možná vznikl na našem ustavujícím sněmu, kde vystoupil místopředseda ANO. Na sněm jsme však pozvali zástupce všech stran, mohli promluvit i jejich představitelé, ale nabídku nevyužili. My nestavíme náš program na tom, že nebudeme spolupracovat s tím nebo oním politikem. S Andrejem Babišem a hnutím ANO toho máme víc odlišného než společného. Jsme třeba proti EET, které dusí drobné podnikání a masivně podporuje online platby pod dohledem státu. My naopak diskutujeme o zrušení EET nebo zavedení ochrany bezhotovostních plateb přímo do ústavy, jako to mají v Rakousku. Stejně tak se nám nelíbí podpora biopaliv, vysoké daně, neschopnost stavět dálnice atd. A to bylo jen několik příkladů.
Vždy platilo to, že případné koalice se utvářejí až po volbách. Do těch máme velmi daleko, a pokud v nich naše hnutí uspěje, půjde nám o to, abychom prosadili co největší část našeho programu. To je pro nás nejdůležitější a to bude naše odpovědnost k našim voličům.
Za několik dní si budeme připomínat 30 let od Listopadu 1989. Jakých podle vás těch 30 let bylo, a na co z nich by Trikolóra měla navazovat?
Myslím, že to byly roky, kdy jsme se učili znovu chodit jako člověk po dlouhé a těžké nemoci. Tou byla pro nás čtyřicetiletá totalitní diktatura. Je to tedy třicet let učení se, omylů, přešlapů a někdy i pádů, protože jsme museli mnohé znovu objevovat, mnohé se znovu učit. Myslím však, že většina z nás těch 30 let nelituje a jsme za ně rádi.
Pokud bych však měl celé to třicetileté období nějak oddělit a charakterizovat, tak by to bylo na tři části. V té první Václav Klaus st. dopřál jedné generaci dokonalá devadesátá léta absolutní svobody a neomezených možností. A z té unikátní, perfektní doby čerpá mnoho lidí dodnes.
V té druhé části zavládlo jakési rozčarování, ne všichni měli úspěch, ne všichni měli štěstí, schopnosti, stejné podmínky na startovní čáře. Je to doba vystřízlivění z opojné svobody a také doba, kdy stát začal více a více zasahovat do života občanů a regulovat lidem život.
Třetí období, ve kterém se teď nacházíme, bych charakterizoval jako pokus o návrat k totalitárnímu způsobu myšlení a k nesvobodě. Nemůžu se ubránit tomu, že jsme od nesvobody jedné, která přišla z východu, nakonec dokráčeli k počínající nesvobodě druhé. Ta jenom přichází z opačné strany. Od těch, kteří na rozdíl od nás nezažili totalitu, nemají zkušenosti s hloupým sociálním inženýrstvím a levicovými, utopickými doktrínami, které si na tomto národě zkoušeli komunisté 40 let.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
