Když jsme si přesně před rokem povídali o migrační vlně, která se valila do Evropy a v největším množství dopadala na Německo, uzavřel jste rozhovor doporučením, aby všichni ti, co vydávají v souvislosti s migrací útěšné prognózy, mluví o obohacení, o vyřešení generačního problému atp., kárajíce šerednými slovy každého, kdo by si dovolil s nimi nesouhlasit, nechť si své vývody napíší na papírek a za rok touto dobou znovu přečtou, že pak budou zpívat jinou. Pozorujete tedy v Německu, že by zastánci bezbřehého přijímání migrantů zpívali jinou?

Úplně jinou nezpívají, aspoň ne všichni. Jsou už ale opatrnější s jednoznačnými soudy a odsudky, a také už mnohem méně hlasití. Ostatně suď Bůh, kolik jich ještě zbývá.

Co začíná lidem v Německu na nově příchozích vadit především?

Lidem nejvíc vadí jistá omezení osobní svobody, k nimž se museli uchýlit: vyhýbat se velkým shromážděním, nechodit do veřejných lázní, nenavštěvovat vánoční trhy, nevyskytovat se po setmění v parku, všude tam, kde hrozí setkání s nevybouřenými muslimskými mladíky, ženám pak víc než mužům. Vysloveně je štvou omezení, která si z ustrašené podbízivosti naložily německé orgány samy: nezpívat v dětských školkách vánoční koledy, nestrojit stromeček, z jídelníčků vyloučit vepřové, aby se náhodou necítil uražen některý muslim.

Naproti tomu se nikdo nestrachuje o své pracovní místo, jak media zpočátku vysvětlovala odpor domácího obyvatelstva; ukázalo se totiž, že příchozí se o práci zrovna nederou. Jak by také při nízké nebo vůbec žádné kvalifikaci mohli, i kdyby náhodou chtěli. Kulturní rozdíly by domorodcům ani tolik nevadily, kdyby s nimi příchozí zůstávali mezi sebou a nevnucovali se jiným. Ostatně běhá po Německu dost Japonců, Vietnamců a příslušníků jiných po čertech kulturně odlišných etnik, a nikdo je žádnou xenofobní záští nestíhá.