Co máme letošní rok za sebou? Jak hodnotit končící rok 2018?
Byl to rok, kdy ještě dobře fungovala ekonomika. Sice už nejsme na hodnotách k pěti procentům růstu, ale stále ještě rostla. Je na pováženou, zda se tím může chlubit současná vláda, ale v každém případě ekonomika umožňuje se chovat vstřícně vůči některým zájmovým sociálním skupinám ve společnosti. Takže bych řekl, že tento rok nebyl rokem zvyšování sociálního napětí ve společnosti. To je jeden závěr.
Druhý závěr je, že od loňských voleb pokračoval odpor těch, kdo nebyli spokojeni s volebním výsledkem a zejména s výsledkem povolebního vyjednávání. Pokud jde zejména o občany z velkých měst, ti se jaksi už seskupují kolem takzvaného antibabišovského bloku, což samozřejmě přispívá k polarizaci určitých nálad a názorů. Ale myslím, že to většinově společnost nerozhýbává. Spíše se jedná o záležitosti manifestace těchto postojů, nikoliv směřování společnosti do hlubší politické, neřkuli ústavní krize. To vůbec ne, koneckonců výsledky politických preferencí nasvědčují, že rozložení podpory je zhruba obdobné jako v roce 2017.
Často v poslední době v rozhovorech ptám, čím jsou protesty či odpor vůči Babišovi způsobeny? Jestli tím, že lidé nejsou schopni smířit se s výsledkem voleb, nebo tím, že si to Babišova politika plně zaslouží?
Češi v tomto roce překročili určitou hranici, co je pro českého politika únosné, slyšela jsem v poslední době mnohokrát. Je to pravda a proč ta změna nastala?
Tím, co jsem řekl předtím. Neproměňují se preference a nálady ve společnosti, tak lze těžko hovořit o nějakém překročení hranice únosnosti. Faktem je, že ve srovnání s okolním světem jsme tak trochu za exoty, protože kolik zemí má trestně stíhaného premiéra, nebo řeší podobné problémy? Ale neseme to v uvozovkách statečně a nevede to k vnitrospolečenskému rozvalu, či dokonce krizi. Jde o chronickou záležitost, ale nikoliv o překročení vnitřního prahu. V očích ciziny a ve srovnání s jinými zeměmi charakter tamních problémů nedosahuje naší intenzity.
Babišovi oponenti říkají, že ekonomika funguje navzdory krokům současné vlády. Zároveň od odborníků přichází varování, že narazíme a současná vláda se na budoucí situaci nepřipravuje. Kdy narazíme? Čeká nás to příští rok?
Jestli můžeme mluvit o nárazu, vývoj může být poměrně pozvolný. Nemusí to být náraz. Nemusíme zopakovat šok z roku 2009, ale faktem je – což je statisticky doložitelné – že ekonomika vychládá a že veřejné finance se sice pohybují v určitém pohybu udržitelnosti, ale parametry už nejsou tak optimistické, jako byly například v loňském roce. Zároveň je pravda, že nejen co do vychládání ekonomiky, ale co do řešení některých strukturálních problémů nás čekají výzvy, kterým se budeme muset postavit.
Je to věc modernizace ekonomiky. Budeme muset čelit takzvané digitální ekonomii nebo, chcete-li, průmyslu 4.0, a to přináší nejen změny ve struktuře ekonomiky, ale i dělby práce, územní nebo mezinárodní dělby práce. Nepochybně budeme muset vyřešit budoucnost české energetiky, což je další významná výzva. Budeme muset zvládnout udržitelnost klíčových sociálních systémů, mám na mysli především penzijní systém, ale i veřejné zdravotnictví. To jsou věci, které vyžadují strategické přístupy, a řekněme si narovinu, že ten politický souboj tkví v jiné představě o této strategii v každém významném politickém směru. Takže předpokládám, že v dohledné budoucnosti se budeme muset těmito strategickými výzvami zabývat v daleko větší míře a řekněme propracovat se k nějakému rozhodnutí. To začne být aktuální už v druhé polovině volebního období, tedy v letech 2020 a 2021.
Psali jsme:
Jak ten letošní rok hodnotíte z pohledu KSČM? A jak vidíte budoucnost komunistů, když levice celkově, a to i v případě ČSSD, ztrácí podporu?
Rok 2018 pro levici a pro KSČM v podstatě navázal na rok 2017. Potvrdili jsme, že významné množství našich voličů volilo hnutí ANO a tento stav je prozatím setrvalý. Výsledky v parlamentních volbách ovlivnily výsledky i ve volbách komunálních a potvrzují je preference. Takže volič, který někdy v loňském roce odešel k hnutí ANO, tam stále zůstává. Pochopitelně je pro levici zásadní otázkou, za jakých okolností by se tento volič měl vrátit z vandru domů. To pochopitelně není o nějakých našich vnitrostranických tahanicích, ani o výměně vlajek a ideologických proklamacích, ale o tom, že volič musí – řekněme – projít historickou zkušeností, že Andrej Babiš není levice a není to žádný, jak já rád říkám, táta pracujících. A že má své zásadní meze, kdy jejich překročením přestane dělat voliči nejen přímo radost, ale dokonce už mu nebude nabízet ani tu naději. To je přesně ten okamžik, kdy levice musí být připravena voliče z vandru uvítat, nabídnout jim reálná řešení a uchopitelnou naději. To je přesně ta křižovatka, na níž stojíme.
Myslím, že ty strategické debaty, jež nás čekají, budou okamžikem, kdy se duel pravice–levice obnoví a kdy dostaneme příležitost s něčím přijít. To, s čím přijdeme, je jedna věc a pochopitelně, že obraz strany bude v tu chvíli také důležitý, takže pokud budeme recepty pro budoucnost nabízet prostřednictvím starých zbrojnošů, nebudou mít takový účinek, jak když v mladých osobách ukážeme perspektivu. Tedy že ne každý komunista je mlád, ale že jsou komunisté i mladí narozením a jsou hluboce zakotvení ve zkušenostech 21. století a ne, že s sebou táhnout normalizační resentiment či nostalgii po starých časech.
Uškodila, nebo prospěla v tomto smyslu spolupráce komunistů ve vládě – jejich tichá podpora?
V každém případě je to manévr netradiční a složitý na vysvětlování, ale vzhledem k tomu, že Babiš se minimálně od roku 2016 obrátil k levicovým voličům, dá se vysvětlit. Daleko hůře by se vysvětlovalo, kdybychom se proti oligarchovi – což nezakrýváme, že jde o oligarchu, představitele velkokapitálu – spojili s pravicí, s představiteli privatizačních elit a všeho, co jsme tu zažívali do roku 2012. Zkrátka kdybychom vytáhli proti Babišovi v jednom šiku s ODS, TOP 09 a těmito stranami. To by volič chápal daleko hůře a straníci pochopitelně také.
Záleží rovněž, do jaké míry zvládneme tento manévr a jak ho dokončíme. Nejen, že jsme po volbách využili situace a vlastně jsme se dostali k jistému vlivu, což má svůj pozitivní význam, ale že v situaci, kdy to pro voliče přestane fungovat, dokážeme se oddělit a jasně říci, že toto naše politika už není. Pokud tohle všechno, o čem mluvím, zvládneme, tak je to před voličem obhajitelné, a tudíž návrhy nebyly ztrátou, ale určitým pozitivem. Jde o specifickou záležitost, která možná v Evropě ani nemá obdoby. Všude, kde měli komunisté vliv na vládu, ať už Itálie, Francie, Řecko nebo v současné době Portugalsko, byly vlády socialistů. Tohle je velmi specifická záležitost, kdy se do vlády dostal oligarcha pracující populistickými metodami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
