Vadí vám, že ČT vysílá „komunistické“ seriály jako Chalupáři nebo Nemocnice na kraji města?Anketa
Pane inženýre, v první části rozhovoru, který nedávno vyšel v Parlamentních listech, jsme mluvili o tom, jak němečtí sousedé nakupují půdu v českém pohraničí. Pojďme nyní na další téma a to téma „agrobaroni“. Tento výraz se dnes často používá, občas dokonce až jako hanlivý. Co vy říkáte „označení“ agrobaron?
Tak k tomu bych řekl jen jednu věc, že ten kdo užívá toto označení, vůbec neví, o co kráčí. Snaží se neustále rozdělovat malé a velké zemědělce, což je trend v podstatě porevoluční, protože bylo zapotřebí snižovat zemědělskou výrobu v Čechách. A tak se neustále tyto skupiny malých a velkých proti sobě štvou. A je to podle principu rozděl a panuj.
Víte, když někdo třicetiletý zasvěceně začne hovořit o agrobaronech, tak by podle mě potřeboval pár facek. Když je to někdo starší, tak by se měl praštit do hlavy, aby se trošku rozpomněl a obnovila se mu paměť.
To jsou docela ostrá slova…
Ostrá slova používám proto, že mám své vlastní prožitky. Protože v době před a porevoluční jsem působil jako náměstek statku, který se privatizoval. Dál potom těsně po revoluci jsem pracoval jako předseda družstva, které bylo transformováno. Takže o těchto věcech znám detaily.
A jak vlastně tedy vznikl onen název „agrobaron“?
Agrobaroni představují v podstatě tři skupiny. První jsou ti, kteří „vznikli“, když se privatizovaly státní statky. Druzí, když se transformovala družstva a třetí, když se privatizovaly společné družstevní zemědělské podniky.
Můžeme to prosím trochu rozebrat?
Takže, jak jsem řekl, první skupina vznikla z těch, kteří privatizovali část státního statku. Byli to technici nebo zaměstnanci, kteří se báli, že přijdou o práci, a tak si podali privatizační projekt. V případě, že byl schválen, tak ten dotyčný dostal k dispozici pozemky, zaměstnance, dobytek a v rostlinné části rozpracovanou výrobu. Tím se stát elegantně zbavil veškerých povinností vůči státnímu majetku a zaměstnancům. A převedl vše na privatizéry.
To ovšem bylo v době, kdy nebyl o dobytek zájem. Zabíjely se i březí krávy. Bylo to v době, kdy mlékárny platily za mléko málo a pozdě. A tito lidé šli do obrovského rizika. Často se stávalo, že museli využít překlenovací úvěr, který měl úrokovou sazbu 15 až 17 procent, aby měli třeba na první výplaty. A když se jim úvěr nepodařilo sehnat, tak museli zastavit i svůj dům. A v případě, že zkrachovali, tak o něj přišli. Takže pak ti, kteří byli úspěšnější, samozřejmě zabrali území toho, který končil. A jejich území se nějakým způsobem rozšiřovalo a podnik narůstal. Takže tento člověk ustál to nejhorší.
Podařilo se mu na splátky splatit majetek, který privatizoval. Dnes ale už zestárl a přemýšlí, co dál. Má třeba i své potomky. Ti však třeba neprojevují zájem, protože dobře vědí, co si zažil táta. Tak si najdou raději jiné, lukrativní, zaměstnání. Tyto podniky bez nástupců se pak prodávají a na to čekají spekulanti.
Proč spekulanti?
Protože to jsou lidé, kteří nechtějí hospodařit a používají tyto podniky spíš jako zboží.
Pojďme i na druhou skupinu „agrobaronů“…
Druhá skupina v podstatě vznikla z transformovaných družstev. V 90. letech transformace probíhala v poměrně napjatém prostředí. Proti sobě byli často postaveni restituenti a vedení tehdejších transformovaných družstev. Podniky se často rozebíraly a nastával problém. Když se sešli dva rozumní partneři na jedné i na druhé straně, zpravidla došlo k nějaké rozumné dohodě. Zpravidla to byli ti, kteří chtěli dál hospodařit. Největší problémy byly s těmi, kteří pocházeli většinou z městského prostředí a ani nevěděli, kde jsou pozemky, které zdědili po svých předcích.
Představovali si, že jejich vypočtené podíly budou vypláceny v penězích. A v tom byl ten zásadní problém. Často tyto spory končily u soudu. Oni totiž nechápali, že nešlo o rozdělení peněz, které v té době stejně nebyly, ale o rozdělení majetku. Majetkem byly v podstatě i dluhy, to znamená nesplacené úvěry, betonové plochy, meliorace a ty se prostě nenechaly zpeněžit. V tom byl ten zásadní problém. Našli se však někteří, kteří byli ochotni na rozpadajícím družstvu, nebo na jeho části, hospodařit. Ať to byli jednotlivci nebo společnosti s r. o., případně akciové společnosti. Ti za svoje podíly a ostatní zakoupené vyčlenili nějaký majetek, na kterém hospodařili. Po počátečním nadšení mnozí rychle povychladli a zkrachovali. Zůstali jen ti nejschopnější. A jejich podniky narůstaly. A to jsou dnes ti takzvaní agrobaroni, kteří vznikli z té druhé skupiny.
A ti třetí?
V každém okrese vznikly za socialismu zpravidla společné družstevní zemědělské podniky, které se specializovaly na chov prasat a drůbeže. Časem se tyto družstevní podniky přeměnily na různé společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti a privatizovaly se podobně jako se privatizoval náš průmysl. To znamená, že buď jednotlivci, nebo některé skupiny skupovaly podíly nebo akcie a stali se majoritními vlastníky. Tyto podniky s ohledem na dotace jsou nejrizikovější, protože nemají většinou žádnou půdu.
Mimochodem, ještě bych chtěl dodat, že pan Prouza a jiní, kteří pomlouvají takzvané agrobarony, by je neměli pomlouvat, ale měli by se před nimi klanět.
Podívejme se i na tolik diskutované dotace v zemědělství...
Dotace do českého zemědělství v porovnání s Evropou jsou neuvěřitelně nízké. Původní dotace, které jsme dostali od EU, byly už směřovány na to, aby došlo k poklesu. To znamená, že se nedotovala výroba jako v západních státech, ale dotace se směřovaly na pozemky. Velká část dotací je vázána na užívání pozemků a nepodporuje tak svým způsobem výrobu. Nejhůř jsou na tom tedy ti, kteří v podstatě zemědělskou půdu nemají, což je ta třetí skupina podnikatelů, bývalých společných zemědělských podniků. No a tam se dotace mohou poskytnout jedině z národních dotací tak, že pokud Ministerstvo zemědělství rozumně uvažovalo, přidělilo alespoň nějaké dotace na obnovu technologií. Bez toho by nepřežili.
Pokud by tito podnikatelé skončili, přijdeme o většinu prasat a drůbeže, které nám ještě zbyly.
Humbuk, který dělala Agrární komora ČR, nebyl zcela vysvětlen. Největší humbuk se udělal kolem poskytované platby na prvních 150 hektarů. Když hospodář hospodaří na pozemku do 150 hektarů, dostává za něj příjemný příspěvek a to je dotace kolem 7 tisíc korun na hektar. Ale agrární komora nevysvětlila vše. U toho, který měl 151 hektarů, to všichni chápali, že už nemá dostat ani korunu. Není to pravda. Ty velké společnosti jsou složené většinou z malých. A ten, kdo má třeba tisíc hektarů nebo 1500, tak na něj samozřejmě také něco zůstane. Samozřejmě že méně. Na někoho třeba tisíc korun, na někoho dva, na někoho tři. Faktem zůstává, že ti velcí, řeknu 5 tisíc hektarů a výše, tam se ta pomoc vytratila v podstatě na nulu. Ale oni jsou schopni si pomoci třeba tím, že dokážou výrazně ušetřit například při nákupu hnojiv, osiv a postřiků. Dokážou totiž uplatnit množstevní slevy.
Já jsem sám před důchodem řídil podnik, který měl pět a půl tisíce hektarů a byl složen ze tří podnikatelských subjektů a jedné obchodní organizace, přes kterou se realizoval nákup i prodej. A tak například jen na hnojivech pro jarní období jsem to dokázal z 11,5 milionu nabídky snížit na 9 milionů 200 tisíc. A platbu jsem měl až po žních. Obdobné to bylo u osiv.
Na druhou stranu je pravda, že kvůli vysokým dotacím někteří větší podnik rozdělili na několik menších.
Psali jsme:
V čem tedy je ten problém?
Největší problém je ten, jak média a ostatní očerňují ty velké, kteří v podstatě drží zemědělství, co se týká množství a zásobení obyvatelstva. I když už samozřejmě nejsme soběstační. Domnívám se, že ti malí, protože nikdy nebudou partnery obchodních řetězců, by se měli starat především o farmářské trhy, kde by se mohli uplatnit. Měli by se starat o to, aby se na farmářských trzích skutečně prodávalo jen to, co bylo vyrobené v Čechách na jejich farmách. To znamená ne například pomeranče a mandarinky, které narostly někde jinde. Měli by dál provozovat a rozvíjet prodej různých výrobků ze dvora. I tyto malé farmáře naše společnost potřebuje a měli bychom je držet nad vodou.
A ti velcí?
Těm bohužel utekla doba, když se schvaloval zákon o zneužití tržní síly obchodních řetězců. Ti v podstatě ovlivňují až z 90 procent prodej některých zemědělských výrobků. Oni určují ceny, oni diktují. A když Agrární komora ČR v době schvalování se o to téměř nestarala, Potravinářská komora ČR dělala, jako že se jí to netýká, tak vyšla norma, která je v podstatě nepoužitelná. A současná vláda to schválila. Když nečinili zástupci zemědělců a potravinářů, tak se tam uvolnil prostor pro pány, jako je Prouza a podobně. Podle toho to dopadlo. Mám své vlastní zkušenosti a to třeba ohledně prodeje vajec. V začátcích, ještě za ministra Fencla, jsem nosil protokoly potupných smluv na ministerstvo, které jsme museli uzavírat s obchodními řetězci. A nikdo nebyl ochoten pomoci.
Dnes například s ovocem, zeleninou, brambory, vejci a dalším obchodují přímo zemědělci a jsou na tom velmi špatně. A ti ostatní obchodují prostřednictvím našich zpracovatelů. Ovšem náš zpracovatel má při uplatňování svých výrobků daleko menší prostor než zahraniční. A tak dochází už po několik let k tomu, že když nemůže uspět u řetězců, tlačí na prvovýrobce. Takže prvovýrobci, kteří byli špatní, skončili. Ti, kteří jsou průměrní, tam je to na vážkách a za chvíli dojde i na ty nejlepší.
Je velká škoda, že nespolupracuje potravinářská a agrární komora.
Dříve spolupracovala?
Ano, kdysi, když ještě ve vedení Agrární komory ČR byl pan inženýr Veleba, jsme bojovali o to, aby lidé konzumovali české potraviny. A tak se vžila česká vlaječka. Zboží, na kterém je česká vlaječka, si řada zákazníků ráda koupí. Pochopili, že naše výrobky jsou často daleko kvalitnější, než zahraniční. Bohužel v mnoha případech se to teď zneužívá.
Zneužívá? Jak?
Uvedu dva příklady. U drůbeže a u prasat se u nás nesmí zkrmovat kafilerní masokostní moučky. Přestože jsou nejlevnější součástí vyráběných krmných směsí. Tyto masokostní moučky se vyvážejí do Polska, kde se zkrmovat mohou. Poláci také mají daleko nižší zdravotní standardy u chovaných zvířat, než máme my, což jim také zlevňuje výrobu. Často se k nám polská kuřata vyvážejí a někdy i přeprodávají z Ukrajiny a tam bych se nechtěl o kvalitě raději zmiňovat.
A když se k nám tedy dovezou tato kuřata, v podstatě se zabalí do obalu s českou vlaječkou a prodávají se jako české zboží. Považuji to za podvod na spotřebitele.
Zrovna tak to vypadá v masné výrobě, kdy se vozí nekvalitní ořezy a vyrábí se z toho takzvané vynikající české uzeniny nebo další výrobky. Často se nějakým způsobem přebije kořením, protože český zpracovatel dokáže vyrobit masný výrobek i téměř bez masa a dá se na to česká vlaječka. To si myslím, že by rozhodně nemělo být. A nikdy by česká vlaječka neměla být na výrobku, který není vyroben z českých surovin!!! A pokud toto někteří potravináři nepochopí, zlikvidují sami sebe.
A není to, co popisujete, protizákonné?
No… je to otazník. Já si dokonce myslím, že zákon, který by to zakazoval, neexistuje. Je to jenom jakási zvyklost. Já osobně nevím o nějaké právní normě, která by toto zakazovala. Což je škoda.
A jak to může dopadnout v konečné podobě? Jedině tak, že ti, kdo sem dovážejí levnou surovinu, zjistí časem, že když ubude česká surovina, mohou zdražit, nebo sem začnou dovážet hotové výrobky. Takže naši zpracovatelé budou ztrácet pozice a budou ubývat. Nakonec se může stát to, že i zahraniční kapitál bude kupovat nejen zemědělské podniky tak, jak jsme o tom mluvili v první části rozhovoru, který nedávno vyšel, ale budou kupovat i potravinářské podniky.
Jak to v tuto chvíli vidíte s naší potravinovou soběstačností?
Podívejte se, já se dotknu toho, čeho máme v Čechách dostatek. To jsou obiloviny a řepka. Dříve se obiloviny v podstatě ze tří čtvrtin zkrmily, protože tady byl dostatek konzumentů, tedy hospodářských zvířat. Dnes není obilí komu krmit, tak se vyváží. Díky tomu, že se vyváží mimo obchodní řetězce, tak se uplatňují evropské ceny nebo se k tomu přibližují. A tak jsou na tom v tomto ti, co nedělají živočišnou výrobu, poměrně dobře. Právě tam jsou ty letošní takzvané neúměrné zisky, které nebudou ale trvalého rázu. Zrovna tak je to s řepkou. Řepku jsme se naučili dělat a je o ni v zahraničí velký zájem.
A co se týká živočišné výroby?
To je velice smutné. Jak jsem říkal, v podstatě cenu všech živočišných komodit, stejně tak jako třeba i ovoce a zeleniny, určují obchodní řetězce. A tady stačí, když se nemohou s naším výrobcem domluvit. Dovezou pár kamionů, které jsou přebytkové někde v zahraničí, nezáleží na kvalitě, jen aby dosáhli svého.
Podívejme se i na tolik diskutovanou ukrajinskou pšenici…
Je všeobecně známo, že na Ukrajině se daří obilí, protože tam je černozem. Takže výroba je tam poměrně vysoká. Oni už se naučili i dovážet zahraniční techniku, takže se jim zvyšuje výroba. Ale co jim především schází, jsou sklady. Takže často při žních se to obilí z kombajnu sype venku na hromadu, pak se to teprve po nějakém čase ukládá do nějakých skladových prostor. Takže tím už to ztrácí na hodnotě. A bohužel se tam používají chemické prostředky na ošetření rostlin, které se u nás používat nesmějí. Když budu někde pracovat u veterinární nebo v potravinářské inspekci, tak pokud budu chtít najít zbytky pesticidů, tak je najdu. Když ne, tak je prostě nenajdu. To záleží na tom, jak si to navzorkuji a kolik toho udělám. Ale chci říct, že stačí jen několik kamionů ukrajinské pšenice dovézt do Čech, kde je jí v současné době přebytek a to se použije jako záminka ke sražení ceny u českých zemědělců.
Když jsme spolu před rozhovorem mluvili, zmínil jste, jak vás mrzí takzvaný „antibabiš“...
Ano, nikde v Evropě se nenajdou europoslanci, kteří by bojovali proti svým zemědělcům. Normální je to jen v Čechách. Někteří poslanci, kteří na domácí půdě při politickém boji uplatňovali systém antibabiš, jej převedli do evropského parlamentu. A tam se vžil názor, že Češi v podstatě vysoké dotace nepotřebují, protože mají samé velké podniky a bohaté vlastníky. Někteří naši poslanci bojovali v podstatě jak proti malým, tak velkým, protože do Čech nedokázali dostat peníze, které by si čeští zemědělci zasloužili. Vůbec si neuvědomili, že vlastně poškodili všechny zemědělce od nejmenšího po největšího. Protože v Čechách si pak můžeme dělit menší hromadu finančních prostředků, než bychom si zasloužili.
A měl byste nějaký vzkaz přímo pro zemědělce?
Měl. Chtěl bych vzkázat Agrární komoře ČR, aby se probudila a začala spolupracovat s komorou potravinářskou a začali tvrdě prosazovat zájmy českých zemědělců a potravinářů. A asociaci soukromých zemědělců bych vzkázal, aby nepodléhala politickým intrikánům, protože často bojují i sami proti sobě. Oba dva tábory, které jsou uměle vytvořené, trápí mnoho společných věcí a to je ztráta půdy, zvyšování nájemného, zřejmě bude i zvýšená daň z pozemků, přebujelá administrativa…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
