Média minulý týden připomněla výročí „Vítězného února“ roku 1948. Popasovala se s tímto výročím dobře? Jak se k tomuto přelomovému období vlastně staví zahraničí, respektive zažil jste někdy v Evropském parlamentu v tomto smyslu nějaké negativní připomínky, nějaká šťouchnutí...?
Média vesměs pracovala s různými hypotézami na téma „převrat, nebo puč“. Nikoho jakoby nezajímalo, že pokus o svržení vlády vycházel od ministrů, kteří podali demisi, a nikoliv od ministerského předsedy, tj. Klementa Gottwalda, a tedy komunistů. Fakta, jak už je to obvyklé v poslední době, byla zamlčena, a různé spiklenecké teorie, které se opírají o snahu dezinterpretovat skutečné události, hlasitě opakoval soubor našich médií zvaný nepříliš poeticky mainstream. V Evropském parlamentu, ani v jiných místech na západ od našich hranic, jsem nepostřehl ani náznak pozornosti tomuto datu. Mimochodem nedoukové, kteří v našich sdělovacích prostředcích tvrdí, že 25. únor 1948 se stal začátkem rozdělení světa železnou oponou, zřejmě netuší, že o železné oponě rozdělující Evropu mluvil jako první v roce 1946 Winston Churchill.
Novinář Pavel Šafr napsal: ,,Česká společnost je zasažená infekcí bolševismu, která měla v plebejském národě příznivé podmínky růstu. Rovnostářství, závist, xenofobie a nízký majetkový stav většiny obyvatelstva vedl už po první světové válce k rozšířenému názoru, že zemědělskou půdu je možné konfiskovat, a tedy ukradnout. Antiněmecká hysterie pak Čechy po další válce dovedla k myšlence okradení německých občanů, čímž byl tak masivně narušen právní pořádek, že následné znárodňování českého majetku už nepřišlo nikomu divné. Prosovětské a proruské emoce, touha krást, nedostatek slušnosti a náboženské víry, absurdní husitská legenda a rozvrat přirozených hodnot. To vše vedlo Čechy ke komunismu. V roce 1946 volilo komunistickou stranu více než 40 procent Čechů. Pro ruské okupanty jsme byli nádherné sousto. Sami jsme si v únoru 1948 vlezli na pekáč. Sovětští poradci mohli být s námi spokojeni.“ Je to správný historický výklad?
Nevím, kdy se narodil pan Šafr, a jsem velmi rád, že nemohu být ani náznakem považován za jeho učitele. Jinak bych se totiž propadl hanbou nad hloupostí jeho vývodů. Po první i druhé světové válce ve všech zemích, které tyto války zasáhly, panovalo přesvědčení, že je nezbytné provést několik kroků. První z nich byla konfiskace majetku zrádců a poražených mocností, druhým z nich byla nutnost demokratizace režimů a třetím z nich požadavek zdanění velkých majetků a přerozdělení národního bohatství ve prospěch většiny obyvatel.
Pokud by tento nedouk lehce nahlédl do dějin států Evropy po první a po druhé světové válce, zjistil by stejnou tendenci prakticky u všech národů. Je logické, že každý národ se snažil v těchto opatřeních navázat na své nejlepší historické tradice. U nás takovou tradicí bylo a je husitství. Pouze lokajové a pohrobci vítězů od Bílé hory to samozřejmě vidí jinak. V Čechách proto logicky přišla republika, všeobecné volební právo a pozemková reforma, a to bezprostředně po vzniku samostatné měny a nařízení o nostrifikaci firem. Po druhé světové válce došlo opět prakticky všude k potrestání kolaborantů a zrádců, k rozsáhlým znárodněním majetku a k výrazným demokratickým reformám, které dodnes výrazně zdaňují neproduktivní majetek např. ve Francii a Velké Británii.
Je škoda, že lidé nedotčení znalostí historie jako pan Šafr mohou vykládat jako seriózní komentáře své nejapné vývody. Pokud by si přečetl Postupimská ujednání a znal alespoň trochu historii několika prvních let po roce 1945, ušetřil by si trapnosti, které citujete. Ve většině vyspělých států poválečné Evropy, bez ohledu na to, kým byly osvobozeny, výrazně zvítězila levice. Ve Velké Británii labouristé, ve Francii a Itálii se staly nejsilnějšími komunistické strany. Nešlo tedy pouze o poválečné Československo (kde mimochodem komunisté získali zmíněných 40 % pouze v Čechách a na Moravě, na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana).
Prý se ve spojitosti s podporou vlády Andreje Babiše ze strany KSČM vrací jakýsi Únor 1948. To ale mnozí vaši kolegové z KSČM považují za totální nesmysl. „I po 70 letech toto téma slouží k šíření psychologie strachu, že tu snad jsou síly, které usilují o návrat do té doby. Jako by oligarcha Babiš byl novým Gottwaldem,“ uvedl k tomu váš kolega, místopředseda KSČM Jiří Dolejš na svém blogu na serveru Aktuálně.cz. Dolejš má za to, že krajností by se měla jevit spíše SPD, který kritizuje svobodu pohybu a právo víry odlišných, nežli strašení z návratu do roku 1948... Má Jiří Dolejš pravdu?
Srovnávat vítězství KSČ v roce 1946, kdy získala přes 40 procent odevzdaných hlasů, s vítězstvím ANO v loňském roce (necelých 29 procent) může znamenat jenom jediné. Autor takovéhoto srovnání vůbec netuší, pro jaký program získávala hlasy KSČ, a s jakým programem šlo do voleb hnutí ANO.
Populistický pravicový program ANO má nejvíc průniků s programem ODS. Proto také bezprostředně po volbách nabídnul Andrej Babiš účast ve vládě právě ODS. Že vyjednává se všemi stranami a dokonce některé z jejich požadavků zapracovává do připravovaného programu vlády, je pouze znamením, že se snaží skutečně vyjednávat, a nikoliv převálcovat ostatní většinou několika málo hlasů.
To nic nemění na faktu, že pro skutečnou levici nepřichází účast na vládě s pravicovým subjektem v úvahu. Srovnávat politika, který nikdy nebyl velkým vlastníkem čehokoliv, s druhým nejbohatším mužem ve státě, vyžaduje velmi bujnou fantazii. Jediné, co je spojuje, lze formulovat jako schopnost jednoduše, stručně a jasně vyjádřit myšlenku v politickém boji.
Jak již bylo řečeno, rýsuje se pravděpodobná varianta vlády: hnutí ANO s ČSSD a s podporou KSČM. Jakou odezvu by vyvolal takový kabinet v EU, vyvolal-li by vůbec nějaký zájem v zahraničí?
Jestli něco v zahraničí vyvolalo zájem, tak to bylo znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem. Pokud jde o sestavování české vlády, zájem v EU je minimální. Daleko více jsou akcentována témata brexit, sestavování německé vlády a situace v Polsku. Rád bych ještě opravil nepřesnou formulaci v otázce. Pokud jsem dobře informován, pak jediná možnost, kterou připouští KSČM je tolerance, nikoliv podpora případné vlády ANO s ČSSD.
SPD je na tapetě, co se týká výroků v souvislosti s táborem v Letech u Písku. Šéf SPD zpochybnil oplocení, poslanec Miloslav Rozner uvedl, že to byl „neexistující pseudokoncentrák“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti u Moravce pochyboval o tom, jak je možné, že se člověk jako Tomio Okamura vůbec dostal na post místopředsedy Sněmovny. Za vážnou situaci považuje to, že „byl parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické, a to nemluvím o populismu a demagogii“. Jak hodnotit přínos Tomia Okamury pro českou politiku?
Tomio Okamura jasně artikuloval obavy části naší veřejnosti z možného příchodu velkých skupin migrantů do ČR. Nejde o to, že by naše populace byla xenofobní, ale vznik ghet ovládaných cizinci v řadě zemí západní Evropy způsobuje logicky nárůst pravicového populismu. Naši občané na toto nebezpečí reagovali tím, že hnutí Tomia Okamury získalo výraznou podporu.
V České republice již máme řadu let skupinu sociálně nepřizpůsobivých občanů, a proto veřejnost tak citlivě reagovala na mnohdy populistická vyhlášení nejen Tomia Okamury. Mimochodem, i některá rozhodnutí Ústavního soudu pod vedením pana Rychetského jsou důvodem takovýchto reakcí části voličů.
Tomio Okamura tedy tím, že poukázal ne vždy zcela šťastným způsobem na dané téma, otevřel diskusi týkající se negativních jevů souvisejících s masovou migrací. Tyto obavy jsou namístě zejména s ohledem na snahu prosadit některá nová ustanovení ve čtvrté revizi Dublinských nařízení.
Kancléřka Angela Merkelová účastníkům neformálního summitu EU připomněla, že některé státy z rozpočtu EU čerpají víc, než do něj přispívají, aby podpořily svůj hospodářský rozvoj – přitom nechtějí migranty. Evropské unii budou kvůli brexitu chybět peníze a kancléřka tvrdí, že by mělo být nové přerozdělování finančních příspěvků jednotlivým státům EU podmíněno přijímáním migrantů uprchlíků, kterému se zejména Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika stále brání. Jak na to reagovat?
Angela Merkelová pravděpodobně netuší, jaké jsou základní úkoly EU vymezené v jejích dokumentech a revidované Lisabonskou smlouvou. Je jí tedy třeba připomenout, že v žádném případě tyto dokumenty neobsahují závazek přijímání migrantů, ale na několika místech za jeden z cílů Unie stanovují vyrovnávání hospodářského vývoje v jednotlivých regionech. Právě z těchto prostředků řadu let čerpaly významné sumy tzv. nové země Spolkové republiky Německo a teprve v souvislosti s rozšířením EU o dalších deset států střední Evropy a Pobaltí začaly tyto prostředky proudit ve velkém do těchto teritorií. Díky přistoupení těchto nových států to byla zejména Spolková republika Německo, která získala významné trhy, ze kterých každoročně vyváží zisky ve výši miliard eur. Bez jakýchkoliv celních bariér tak realizuje kapitál z tzv. starých členských zemí významné výhody na úkor méně rozvinutých nových členských zemí EU.
Politické strany se dohadují o tom, jak má vypadat obecné referendum v praxi. V souvislosti s tím se také debatuje, zda by měli Češi rozhodovat i o případném vystoupení ČR z EU. „Pokud Česko podlehne blouznivcům prosazujícím czexit, bude to ekonomická a civilizační katastrofa,“ říká k tomu komentátor Petr Honzejk. Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý předpokládá po czexitu krach firem, propouštění, a to možná i na desetiletí. Už samotný začátek debaty na toto téma podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy Radka Špicara vyděsil japonské investory, kterým musel údajně vysvětlovat aktuální politickou situaci. Nebylo by lepší tuto debatu raději zastavit?
Ne. Domnívám se, že referendum je zkouškou stavu demokracie. Pokud bude možnost vypsat referendum v co nejširším spektru otázek a zároveň nebudou stanoveny podmínky, které by jej znemožnily, potom bude na politicích, aby daleko lépe a srozumitelněji vysvětlovali otázky základní orientace státu. Trapné výkřiky, které citujete, nejsou ničím podloženy. Výhodou ČR v očích zahraničních investorů je volný pohyb zboží, služeb, investic a osob, tedy čtyři svobody v bezprostřední blízkosti cílového trhu zahraničních investorů. To by se vystoupením ČR z EU nezměnilo.
Japonci, Korejci i investoři z dalších zemí k nám přicházejí ze tří důvodů. Za prvé blízkost cílového trhu, za druhé kvalifikovaní pracovníci a za třetí poměrně slušná infrastruktura. To neznamená, že bych byl spokojen se stavem naší infrastruktury, ale v porovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy máme stále komparativní výhody. Navíc – 30 % obratu zahraničního obchodu ČR je s Německem. To snad pánové nemyslí vážně, že by Německo vyklidilo takový prostor??
Novinářka Petra Procházková nechce, aby o ní v referendu „rozhodovali nevzdělanci a tupci, ignoranti s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“. Doufá, že nepřipustíme, aby o složitých a odborných věcech rozhodovali lidé, které to vlastně ani nezajímá a dokážou jen opakovat tupá laciná hesla o tom, jak nám EU zakazuje to či ono. Co říci k jejímu názoru?
Paní novinářka se zřejmě považuje za elitu národa, která všechno ví, všude byla, a proto je schopná daleko lépe rozhodnout, než „nevzdělanci a tupci, ignoranti...“ Asi by jí daleko lépe vyhovovalo, kdyby místo osmi milionů voličů rozhodovala jako za starého Rakouska skupina byrokratů kdesi ….. (za ty tečky si můžeme dosadit Prahu, Brusel, nebo jiný pupek světa). Asi se tedy narodila do jiné doby a doporučil bych jí, aby se dále věnovala práci v Monarchistické straně, která tyto otázky jistě rozpracovává, včetně toho, kdo by mohl usednout na český trůn. Hlavně ať už se raději nevyjadřuje na veřejnosti. Vždyť – co si o ní mohou čtenáři myslet?
Na Slovensku byl zavražděn investigativní novinář Ján Kuciak, který pracoval pro zpravodajský portál Aktuality.sk. Zemřela i jeho partnerka. Oba byli zastřeleni. Že jejich smrt souvisí s novinářskou prací Kuciaka, už potvrdila policie. Novinář Ondřej Kundra na sociální síti poznamenává, že takto to dopadá, když někdo v legraci hovoří o zabíjení novinářů. „Chytnout za hlavu by se měli všichni ti, kteří novinářům vyhrožují. V Česku k jejich likvidaci nabádá například prezident Zeman, a není v tom rozhodně sám,“ psal na twitteru. Měli by Miloš Zeman a další změnit přístup k novinářům?
Hlupáci jsou velmi dobře vidět právě v mezních situacích. Jsou schopni ze špatného vtípku vytvořit světovou aféru a místo zkvalitnění vlastní práce poplivat kohokoliv, kdo si dovolí je i jen náznakem kritizovat. Naštěstí většina novinářů má snahu pracovat seriózně a nepodléhat takovýmto výkřikům do tmy. Vražda člověka, v tomto případě zdá se profesionálně provedená – oba byli zastřeleni jedním výstřelem –, je v našich podmínkách velmi neobvyklá a zdá se, že stopy vedou skutečně k mafii. Pokud kterýkoliv člověk zneužívá vzniklé situace k řešení vlastních mindráků, je mi ho upřímně líto.
Prezident Zeman v pořadu Týden s prezidentem opět kritizoval Českou televizi. Vysvětlil, že jedna z cest k řešení spočívá ve dvojím zamítnutí zprávy o hospodaření, což by následně vedlo k personálním změnám, které by si sám velice přál. Litoval, že on jako prezident takové změny nemůže ovlivnit, a rozhodnutí je na poslancích. Do debaty o kvalitě vysílání se Zeman pustil i v souvislosti se způsobem informování komentátorů České televize o zlaté jízdě Ester Ledecké v super-G. Je přijatelné, že se takto prezident k veřejnoprávnímu médiu vyjadřuje?
Prezident není sám, kdo kritizuje nevyvážené zpravodajství České televize. ČT hospodařící s mnohamiliardovým rozpočtem je významným fenoménem na českém mediálním trhu. Přestože si ČT všichni platíme, o jejím hospodaření se veřejnost dozvídá pouze báchorky a nevyváženost jejího zpravodajství je příslovečná. Miloš Zeman pouze nahlas říká to, na co milióny koncesionářů už léta nadávají. Zkuste si stěžovat na nevyvážené zpravodajství u Rady ČT! Pokud dostanete odpověď, jistě se upřímně zasmějete vlastní naivitě. Bylo by možná docela zajímavé vidět přehled stížností zaslaných koncesionáři Radě včetně odpovědí Rady. Možná, že po takové informaci by skutečně došlo k tomu, co popisuje Miloš Zeman. A rada by padla.
Kritika se poslední dobou nevyhýbá ani Českému rozhlasu. Co podle vás způsobuje, že nálada vůči veřejnoprávním médiím houstne? Pavel Šafr v této souvislosti poznamenává, že „lůza se třese na likvidaci České televize“. Hrozí likvidace veřejnoprávního média a je na místě slovo lůza?
Pokud je pan Šafr takto silně sebekritický, pak zřejmě ví proč. Já bych osobně naše novináře za lůzu neoznačoval, i když u některých z nich by nad neznalostí českého jazyka mé češtinářky zoufaly. Pokud ovšem pan Šafr označuje nikoliv lidičky jeho ražení, ale širokou veřejnost za lůzu, potom tím dává najevo, že mu označení „novinář“ nepřísluší. Zřejmě se minul dobou a asi netuší, že právě jeho výrok přispívá k negativnímu vztahu části veřejnosti k podobným „novinářům“. Dost možná se snaží silnými výrazy upozornit na sebe vhodné sponzory. Přeji mu tuto slávu a je mi líto těch, kteří musí jeho dílka číst.
V komentáři pro MF Dnes kněz Tomáš Halík jednoznačně odmítl, že by se nějakým způsobem podílel na dopisu odeslaném do Vatikánu, kde kritici kardinála Dominika Duky žádají neprodlužování jeho mandátu. S dopisem nemá prý nic společného. To, že se ale kardinála zastal prezident Zeman, považuje za polibek smrti. Litoval i toho, že dřív si s kardinálem mohli řadu věcí vyříkat, jenže: „Teď už je trochu pozdě, v potlesku lidí jako Zeman, Klaus, Mynář, Okamura, Bobošíková, Ringo Čech, čtenářská obec Parlamentních listů a mnozí další noví fanoušci našeho kardinála můj hlas jistě zaniká,“ říká Halík. Lze vůbec na jeho slova nějak reagovat?
Ano, samozřejmě. Z toho, co napsal, je cítit jeho smutek nad tím, že v dané kauze není on tou hlavní mediální hvězdou. Prostě jde o typického „skromného služebníka Božího“, který se cítí být mediálně nedoceněn.
Navzdory hospodářskému růstu řada lidí žije ve velké bídě a v exekucích. Zároveň se od nás vyváží obrovské množství kapitálu. Čím to je? Jsme jako národ tak hloupí, že neumíme hospodařit tak, aby nás neměli v hrsti cizinci? Je to chyba politiků, že naše země i 29 let po „revoluci“ není schopná dohnat „západní země“, naše sousedy, jako je Rakousko, Německo...?
V roce 1990 vytýčil tehdejší ministr financí cestu české privatizace. Tato cesta se po roce 1992 plně realizovala s tím, že v samostatné ČR byla zprivatizována odvětví, u nichž rozhodující úloha státu v zemích západní Evropy je nezpochybnitelná. Klasickým příkladem je rozprodej velkých průmyslových podniků, likvidace řady výrobních odvětví, neexistence českých bank. Dále je to i likvidace progresivního zdanění a udržování nízké hladiny mezd. V tomto prostředí odchází z naší republiky 200 až 500 miliard korun zisku každý rok do zahraničí. Neexistuje ani sektorová daň, ani vyšší zdanění těchto zisků, ani progresivní zdanění extrémních příjmů. Není se tedy čemu divit...
Naše zákonodárství je natolik děravé, že umožňuje zneužívat i různých částí sociálního systému a máme zejména v severozápadních Čechách a na severní Moravě více než sto vyloučených lokalit, v nichž žije mimo jiné i skupina lidí, kteří již v druhé generaci nepracují. Financujeme ze státního rozpočtu desítky nevládních neziskových společností s pochybnými výsledky a s neprůhledným účetnictvím. Nejedná se o hloupost národa, ale o vychytralost určitých skupin obyvatel, které systematicky využívají mezer v zákonodárství.
Klasickým příkladem zneužití demokratických procedur jsou vybrané restituce, zejména do rukou velkých německých rodů. Kapitolou doslova kriminální jsou tzv. církevní restituce. Na všech těchto podvodech má zájem a prosadila je a prosazuje relativně úzká skupina lidí, mnohdy za podpory Ústavního soudu. Není divu, že potom chybějí prostředky na dostatečný nárůst důchodů a mezd a že se proto odstup od životní úrovně našich sousedů v Rakousku a v Německu snižuje jen velmi pomalu.
Ing. Jaromír Kohlíček, CSc.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Olga Böhmová
