Negramotnost, armáda a prezident Pavel. Historik Fidler kárá i vládu

Vrátil bych se ještě k letošnímu Dni ozbrojených sil, během něhož zaznělo velké množství projevů a objevilo se ještě více „závažných“ informací o rozhodujícím významu onoho červnového dne roku 1918 pro vznik Československa. Před krátkou dobou jste poněkud odlehčenou formou popsal zákulisí výběru onoho „armádního svátku“, zkuste tedy odborně komentovat současná vyjádření...

Při přípravě tohoto rozhovoru jsme se dohodli, že z „tisku i tlače“, jak by řekli cimrmanologové, vyberete nejvýznamnější tvrzení, k nimž se tedy dopustím komentu...

Kancelář prezidenta republiky na svých stránkách uvedla pouze skutečnost, že hlava státu se zúčastnila slavnostního nástupu na pražském Vítkově. Jeho projev zde uveden není, můžeme tedy reagovat jen na údaje v tisku. Prezident Pavel měl uvést, že onoho dne vznikly naše ozbrojené síly ve Francii, což předznamenalo vznik Československa. Navíc měl být tento den důležitý pro uznání suverenity našeho státu…

Pokud uvedené informace opravdu vycházejí z prezidentova projevu, ukazuje se, že dotyčný má naprosto zkreslené představy nejen o národních dějinách, což je – bohužel – vcelku normální, ale také o našich vojenských dějinách. Vzhledem ke skutečnosti, že dosáhl české generálské hodnosti, jeho nízké znalosti národních vojenských dějin se vymykají standardům, obvyklým v armádách NATO. Je pravdou, že Petr Pavel absolvoval svá vojenská studia v době, kdy tyto události byly z politických důvodů tabu, ovšem během dalších 35 let mohl svůj handicap snížit. Na druhé straně se ale nelze divit jeho nízkým znalostem, naše armáda je například v alianci jedna z mála, která nemá ve svém vysokém školství katedru vojenských dějin. Takže cílený a smysluplný výzkum na tomto poli oficiálně vlastně neexistuje, většinu práce odvádějí nestátní organizace - v posledních letech třeba Československá obec legionářská - a mimo armádní struktury stojící historici a nadšenci.

Dobře, to je téma na jiný rozhovor, ale uznávám, že asi bylo nutné tyto informace předeslat. Nyní tedy k oněm tiskem zprostředkovaným prohlášením...

Naše „ozbrojené síly ve Francii“, což je výrazně nadnesený termín, onoho 30. června 1918 nevznikly, existovaly již půl roku. První autonomní jednotka, Československý střelecký prapor v Cognacu, byla vytvořena již 14. listopadu 1917, a to z příslušníků tří transportů dobrovolníků z Ruska a Rumunska. Následně byli tito vojáci doplňováni postupně sílícími transporty dobrovolníků ze Spojených států amerických, takže 19. ledna 1918 mohl být vytvořen 21. československý střelecký pluk a 20. května 1918 pak 22. československý střelecký pluk. Oba pluky zahájily v červnu 1918 přesun k frontě a při zastávce v Darney se 9. června 1918 sloučily do 1. československé střelecké brigády. Ta se 30. června 1918 zúčastnila přehlídky a 21. pluk zde obdržel bojový prapor.

Ve stejné době, kdy dva naše pluky pochodovaly v Darney, stále ještě dosti daleko od frontové linie, vedlo deset jiných našich pluků již více než měsíc těžké boje na sibiřské magistrále. Těchto bojů se účastnilo sedmkrát více našich vojáků než těch pochodujících v Darney, přičemž jejich bojové akce měly pro tehdejší záchranu Francie klíčový význam. Byly to právě bojové akce našich legionářů na magistrále, které přiměly dohodové spojence k budoucímu uznání československé samostatnosti.

K těm bojům se ještě vrátíme. Co však s tvrzením, že 30. červen 1918 byl důležitý pro uznání suverenity našeho státu. V této formě jsem to slyšel prvně...

Nejste sám. Ohledně vztahu Francie k československé suverenitě stačí uvést jediné. Když bylo při uzavírání mírových smluv v roce 1919 stanoveno, od jakého okamžiku má Československo jako spojenecká země nárok na reparace, bylo nám cynicky sděleno, že tímto datem je 28. říjen 1918, tedy nároky se nám počítaly za pouhé dva týdny světové války. Veškeré naše oběti pro spojeneckou věc až do tohoto data, včetně asi dvou tisíc padlých dobrovolníků v rámci dohodových armád, tak zmizely v kanálu. Tolik k oné prý uznané suverenitě.

Vraťme se k bojům na magistrále a vašemu tvrzení, že měly klíčový význam pro záchranu Francie...

Vyřazením Ruska z války po uzavření brest-litevského míru dalo Německu šanci na přesun značných vojenských sil z východoevropského válčiště proti Francii. Němci dokázali využít přesunu uvolněných divizí z východu a 21. března 1918 zahájili útočné akce proti britským jednotkám na Sommě, přičemž je během týdne zatlačili o 60 kilometrů. V dubnu 1918 zopakovali Němci útok proti Britům na řece Lys. Frontovou linii se spojencům podařilo nakonec stabilizovat, ale jen díky nasazení všech francouzských záloh, což bylo také německým cílem. Hlavní útok na řece Aisně, směřující k Paříži, zahájili Němci na konci května 1918, přičemž se během jednoho týdne dostali k řece Marně. Francouzům se tento útok podařilo zastavit jen nasazením úplně všech disponibilních jednotek, do akce musely jít i dvě americké divize, které tehdy procházely zdokonalovacím výcvikem. O zuřivosti bojů svědčí skutečnost, že sami Američané během dvou týdnů přišli na mrtvých a raněných téměř o třetinu nasazených vojáků.

Jak s tím ale souvisí naši na magistrále?

Při uzavření brest-litevského míru byl také dohodnut návrat zajatců, což byli vycvičení vojáci, kteří po návratu potřebovali jen krátký obnovovací a stmelovací výcvik a během několika týdnů mohli být opět nasazeni do boje. Německé velení s tím počítalo, bývalí zajatci, kteří se v průběhu března 1918 vrátili domů, už nastupovali do ofenzivy na Aisně. Ovšem 25. května 1918 tento pramen naprosto a navždy vyschl, československé jednotky zablokovaly magistrálu v Povolží, východně od Uralu a ve střední Sibiři. Desetitisíce zajatců zůstaly v uralských, středoasijských a sibiřských táborech, odkud neměly možnost se vrátit do Německa a posílit jednotky na západoevropském válčišti. Další německé útoky z poloviny června 1918 již nedosáhly hloubky předchozích průlomů, takže se je do poloviny července podařilo definitivně zastavit. Pro Francouze byly duben až červen 1918 kritické měsíce, v nichž se rozhodovalo o porážce či vítězství. Francouzské a britské zálohy byly vyčerpány, americké divize do Francie teprve přicházely. O osudu války tak rozhodovalo nejen to, zda spojenci obranné linie udrží, ale také to, zda Němci budou schopni své ofenzivní úsilí navyšovat. Německé velení dokázalo útočné akce velmi dobře naplánovat, do jeho kalkulací ohledně navyšování úderných sil z řad navrácených zajatců však hodili pomyslné vidle českoslovenští legionáři zablokováním sibiřské magistrály.

Pokud tomu tedy rozumím, tak ona sláva v Darney bylo určité vyjádření vděku československým legionářům na Sibiři za jejich heroické boje proti přesile na bojištích, vzdálených od sebe stovky kilometrů. Za to, že díky jejich akci nebyly německé jednotky posíleny natolik, aby dosáhly rozhodujícího úspěchu?

Přesně tak. Na konci června 1918 se ve Francii nacházely dva československé pluky, které zasáhly do bojů až v září a říjnu 1918. Do konce války pak vznikl ještě jeden pluk. V Itálii se v té době nacházely čtyři československé pluky, nasazené do boje v září 1918, přičemž do konce války vznikly ještě další dva pluky. V Rusku, na sibiřské magistrále v daném okamžiku již bojovalo deset československých pluků, které díky svým vítězstvím v bojích o Novonikolajevsk, o Mariinsk, o Čeljabinsk, o Penzu, u Lipjag, u Bezenčuku, u Trojicka a dalších míst úplně odřízly asijskou část Ruska od evropské. Těmto vojákům, jejich nasazení a obětem vděčily dohodové mocnosti za skutečnost, že německé plány na poslední pokus o zvrat ve válce zcela ztroskotaly. V jedné řadě s hrdinnými vojáky francouzskými, britskými a americkými, kteří zastavili poslední německý příval na západoevropském válčišti, tak stojí hrdinní vojáci českoslovenští, kteří v daleké ruské Sibiři zastavili provoz na komunikacích, jimiž měl být onen německý příval výrazně posílen.

Proč si však naši současní političtí a vojenští představitelé tohoto hrdinství našich vojáků neváží, proč o něm nehovoří, proč je neoslavují?

Protože o něm nic nevědí. Míra negramotnosti ohledně našich dějin je obecně vysoká, překvapivé to ale může být u současné vlády, v níž na klíčových pozicích sedí dva vystudovaní učitelé dějepisu. Pro naše současné armádní velení je však vcelku charakteristické, že raději oslavuje vojáky, kteří někde pochodovali než vojáky, kteří ve stejné době bojovali, umírali a vítězili.

Provokativní otázka na závěr. Co jste konkrétně dělal a děláte vy sám, aby tento neutěšený stav historické negramotnosti pominul, a to nejen v našich ozbrojených silách?

Nejprve uvedu, že od roku 2004 jsem zcela mimo oficiální struktury, takže je mohu ovlivňovat pouze zprostředkovaně, pomocí publikační činnosti. Za stejnou dobu jsem neobdržel žádný grant, žádnou státní podporu, ani při archivním výzkumu, ani při zpracování tématu. Před rokem 2004 jsem byl redaktorem publikace „Slovník prvního československého odboje“ (1993), napsal jsem kapitoly o legionářských bojištích (Zborov, Lipjagy, Terron) pro knihu „Slavné bitvy naší historie“ (1993), vyšly mi knihy „Generálové legionáři“ (1999) a „Zborov 1917“ (2003). Problematice legií se opět věnuji v posledních deseti letech, kdy se ukázal zájem nakladatelů a čtenářů o daná témata. Věnoval jsem jim příslušné stránky v knize „Kronika republiky 1918–1968“ (2019), v níž je první kapitola věnována právě období 1914 až 1918. Problematice politického řízení odboje jsem se věnoval v knize „To ví přece každý“ (2022). Účast dotyčného v legiích je podrobně zpracována v knize „Symbol Ludvík Svoboda“ (2023). A v neposlední řadě je zde moje zpracování legionářské historie, kniha „Dějiny československých legií v datech“ (2019), jež brzy dostane mladšího bratříčka.

O co půjde?

Kniha „Encyklopedie československých legií“ je napsána, prošla redakční úpravou a v současné době se nachází ve zlomu. Vyjde v říjnu 2025, přičemž obsahuje přes tisícovku hesel, týkajících se jednotek našich legií, jejich dislokačních míst a jejich velitelů. Téměř třetina hesel se zabývá prvky, které dosud nebyly historicky zpracovány.