V letošním roce oproti loňskému zdražily podle aktuálních dat Českého statistického úřadu potraviny téměř o desetinu. Obchodníci prý sázejí na to, že to Češi ustojí, když se teď ekonomice daří a platy rostou. Co tomu růstu cen potravin říkáte?
Tak rychlý růst cen potravin není opodstatněný. Rozumím tomu, jestli ve Španělsku nebo tam, kde se pěstuje raná zelenina, pomeranče, subtropické ovoce, je mimořádně špatné počasí, tak se tam zdražují náklady a dochází ke zvýšení cen. To jsou běžné tržní výkyvy, ale váha těchto komodit ve spotřebním koši je řádově deseti-dvacetiprocentní, takže to není ten důvod, proč potraviny jako celek vyletěly tak nahoru. Jde o souběh více vlivů. Promítají se tam nějaké konjunkturální představy, že by si obchodníci mohli zase trochu zvýšit marže, je v tom možná malinký vliv EET, důvodů je skutečně více. Pokud nárůst je deset procent a potraviny tvoří pětinu nákladů, tak to jsou reálně dvě procenta zdražení, což by bylo kryto růstem průměrné mzdy a zvýšením starobních důchodů v letošním roce. Takže domácnosti by takový nárůst cen potravin ustály, ale podmínkou je, že se nebudou zdražovat další komodity počínaje energiemi přes benzín, spotřební zboží až po nájemné. Domácnostem se začalo dařit lépe, ale není důvod jim tyto nízké přírůstky odčerpávat tím, že se všechno zdraží.
Médii proběhla informace, že americká investiční banka JPMorgan přeřadí Česko u indexu státních dluhopisů ze skupiny vyspělých zemí do skupiny rozvojových. Nejde mi ani tak o ty dluhopisy, o něž má být po tom přeřazení větší zájem, ale o to zdůvodnění. Tím je skutečnost, že se příjem na hlavu v Česku poslední tři roky trvale pohybuje pod bankou stanovenou úrovní pro vyspělé země. Co si o zařazení naší země mezi rozvojové myslíte?
Já nemůžu za to, jak si JPMorgan nastaví svá kritéria. To je jejich volba. Někdo jiný by ta kritéria stanovil jinak. Argumentují tím, že průměrný roční příjem na hlavu musí být 38 tisíc dolarů v nějakém kurzu a my jsme na jednadvaceti, což nás podle jejich kritérií neřadí do skupiny vyspělých, ale rozvojových zemí. Jak se chlapci v Americe rozhodli, tak to hrají. Já se jenom ptám, proč to přeřazení časují právě na duben, jestli to náhodou není od bankéřů z JPMorgan účelová spekulace. A domnívám se, že to účelová spekulace je, protože my na té nízké příjmové hladině plaveme přece už pětadvacet let. To není nic nového. Navíc reálné příjmy domácnosti v poslední době rostly, takže není pravda, že příjmy tři roky po sobě stagnují, to se dá doložit podle statistiky.
V čem tu účelovost ze strany amerických investičních bankéřů vidíte?
Jsem jeden z těch, kdo speciálně v Parlamentních listech trvale kritizuje existenci současného hospodářského modelu v České republice, mám k němu spoustu kritických výhrad. Ale když slyším, že se teď někdo v Americe po deseti, patnácti letech probudil a časově to vychází zrovna na začátek dubna, tak se můžu ptát, jestli to náhodou není právě proto, že zrovna začátek dubna je jedna z variant, kdy může Česká národní banka odpískat intervenční režim. Vidím v tom nikoli nějakou dlouhodobou koncepční strategii, ale naprostou účelovost a spekulaci, s čímž mám problém. Někdo tu nahrává nějaké spekulaci proti České republice, tak v tomhle smyslu se musím proti tomu ohradit a kopat naprosto nekompromisně za zájmy České republiky. Stačí ten odtok kapitálu, který už dnes od nás zahraniční firmy odsávají. A tohle je jen další kanál pro to, jak tento odtok ještě zesílit.
Psali jsme:
Dostat se mezi rozvojové země ale pro nás není žádná dobrá nálepka. Může to zařazení mezi ně ještě utužit to, že se k nám místo přilákání zajímavých investic budou dál tlačit podnikatelé s montovnami, prodejními sklady typu Amazon a podobně?
Přání je asi otcem myšlenky. V posledním roce, možná roce a půl, se dala registrovat stanoviska vlády, stanoviska proexportních společností, Czechinvestu a dalších, že éře montoven odzvonilo. Všichni vidí, že to byla slepá ulička, byť nějaké efekty samozřejmě měla. Ale zvlášť v současnosti, kdy se podmínky firmy Amazon blíží novodobému otrokářství, to je forma, která není pro Českou republiku přijatelná ani eticky, ani pracovně, historicky, kulturně, sociálně, prostě nijak. Tak ať si jdou s těmi montovnami, kam chtějí, ale ne k nám. Tahle éra končí a zájem vlády je lákat sem firmy, které nám umožní větší podíl na vytvářené hodnotě.
Je dnešní situace vyústěním polistopadového vývoje, kdy jsme na tom nebyli technologicky dobře a přijali jsme takovou tu „čínskou“ roli prosadit se s nekvalitním, ale laciným zbožím?
Kdybych odpověděl záporně, tak by trochu sběhlejší čtenář řekl: „Ale pane Šulc …“ a vytáhl by čtyři, pět rozhovorů, které jsem Parlamentním listům v posledních letech poskytl a byl bych s tím, co jsem předtím řekl, v naprostém rozporu.
V čem tedy vidíte největší selhání našich politiků a ekonomů i jejich největší zodpovědnost za současný stav?
Hospodářská politika se nějakým způsobem vyvíjí. Není to tak, že bychom měli neomezenou možnost si volit, co bychom chtěli, ale jsme v situaci, která je důsledkem toho, k čemu nás pustili, co nám nabídli a z čeho jsme mohli vybírat. Ty výsledky jsou fatální, ale jestli jste poslední dobou poslouchal premiéra, když mluvil o hospodářském modelu, tak řekl, že éra, kdy z téhle republiky odtéká ročně 300 miliard korun zisku, musí být nahrazena érou jinou.
Jak by se slova premiéra Bohuslava Sobotky, že potřebujeme, aby ty peníze zůstaly tady, nejlépe převedla do praxe?
Musíme hledat takový způsob, který by dal více prostoru pro české zájmy. To znamená, aby se nově vytvářená hodnota rozdělovala mezi majitele a zaměstnance ve stejných poměrech, jakými se rozděluje v zemích, odkud ten investor přichází. Decentně řečeno, míra vykořisťování této republiky je nemravná, nemravně vysoká a nesmíme si to nechat líbit. A já si dokonce myslím, že jeden z důvodů, proč JPMorgan postupuje tak, jak postupuje, je to, že jsme chlapce investory vyplašili, že přestáváme být dojnou krávou. Jiné vysvětlení pro to nemám. Když jste se předtím ptal na selhání politiků, tak naopak teď přichází prozření politiků, že to tak jako dosud dál nepůjde. A hledáme nový model.
To zdůvodnění banky JPMorgan o zařazení České republiky mezi rozvojové země kvůli nízkému příjmu na hlavu mi připomíná kampaň ČMKOS za konec levné práce v Česku ...
… ale to nejsme ve sporu. Nikdo nezpochybňuje, že těch 21 tisíc dolarů na hlavu ročně je hrozně málo. Navíc je to ještě devalvováno tou oslabenou korunou. Takže jistě, že je to nemravně málo.
Ale mě by zajímalo, když se podnikatelé snaží do země dostat co nejvíce zahraničních dělníků z východu s představou, že ti budou pracovat za ještě nižší mzdy než Češi, jestli není to volání odborů po konci levné práce v Česku nesplnitelným cílem. Proč by měli zvyšovat platy Čechům, když mohou přijmout Ukrajince za ještě nižší mzdy?
To jste řekl za mě úplně přesně, ale to je přesně ten důvod, proč mezi odbory a našimi sociálními partnery, představiteli ne všech, ale mnoha zaměstnavatelů, je tento obrovský konflikt. My jako odboráři říkáme: „Přátelé zaměstnavatelé, vy jste si tak navykli na doping levné práce, že si bez něj vůbec své fungování nedokážete představit. A protože vám v Česku došly zdroje mizerně placených profesí, tak natahujete ruce po těch Bělorusech, Ukrajincích, Vietnamcích a tak dále. Tak to ne“. Čili kampaň konec levné práce je zaměřená na to, aby se přestala dávat munice bankám typu JPMorgan, které poukazují, a to právem, že pokud je produktivita v Česku – dejme tomu – dvoutřetinová a mzdy jsou třetinové, že něco není v pořádku.
V pořádku to jistě není, ale lze takový nepoměr u nás jen tak snadno vyřešit?
Je to velmi jednoduché, přerozdělením zisků. Jestliže se ze země odvádí tři sta miliard korun ročně, neříkám, že by to mělo klesnout na nulu, tak to je dnes nějakých sedm-osm procent HDP. Jestli všude jsou běžně nějaká tři, čtyři procenta, což je polovina, tak těch sto padesát miliard by se mohlo dát do mezd. Ale samozřejmě jde o peníze a ten střet o přerozdělování zisku bude obrovským politickým a sociálním konfliktem. To víte, že se vlastníci nebudou chtít těch peněz vzdát, vždyť to je důvod jejich vysoké úrovně, ale na úkor nízké životní úrovně Čechů. Tady jde o přerozdělení zisku, to je naprosto výsostný střet.
Je to do značné míry daň celého pojetí polistopadového vývoje a jeho hospodářských modelů. Ty byly v nějaké době vynucené, důsledky jsou dnes fatální, a proto je třeba z nich co nejrychleji odejít. Není to však otázka volby, ale toho, jestli nás západní země k tomu vyspělému modelu pustí. Protože jestli tady něco chybí, tak je to český kapitál. Abychom mohli naskočit do vlaku čtvrté průmyslové revoluce, tak k tomu musí být firmy kapitálově vybaveny. Ale nejsou. A banky u nás nejsou české banky. To jsou banky německé, rakouské, belgické a ty nemají nejmenší důvod povznést české firmy na úroveň těch svých domácích německých, rakouských, belgických a jiných firem. Takže chápejme, že to je obrovský konflikt českého národního podnikatelského zájmu vůči tomu okolí.
Poněkud truchlivý rozhovor o situaci v Česku by možná mohla alespoň trochu zpříjemnit zpráva Eurostatu, z jehož nejnovějších statistických údajů vyšlo najevo, že u nás máme nejmenší míru chudoby obyvatelstva ze všech zemí Evropské unie a rovněž i nejmenší příjmové rozdíly obyvatelstva. Ale co se skrývá pod pozitivní slupkou této informace?
To, že máme pod hranicí příjmové chudoby, která představuje méně než šedesát procent mediánového příjmu, jen milion obyvatel, čili deset procent, je báječný výsledek, Bulhaři jsou na čtyřiceti procentech a běžně je to patnáct, dvacet procent ve vyspělých zemích Evropy. Ale pozor, pořád je to relativní příjmová chudoba. Uvědomme si, jestliže je minimální mzda v Lucembursku 1800 eur, tak takhle vysoký plat má u nás jen několik procent nejlépe placených lidí. Stejně tak německý chudý, nebo britský či lucemburský chudý se má násobně lépe než náš zaměstnaný s průměrným příjmem. Takže je třeba vnímat obsah těch sdělení.
Dá se nejmenší míra chudoby v Česku vysvětlovat i sociálním zabezpečením, jak je u nás nastaveno?
Ten systém u nás funguje báječně, nadprůměrně dobře i za cenu toho, že obrovsky přerozdělujeme peníze na důchody zaměstnanců s vysoce nadprůměrnými příjmy ve prospěch důchodců, kteří si vydělávali průměrně nebo podprůměrně. Tam existuje obrovská míra solidarity, právě tímhle kanálem tlumíme rozdíly, které jsou v ostatních zemích výraznější a pak jejich míra chudoby je mnohem vyšší. Je to otázka solidarity, jistého sociálního cítění a únosnosti české společnosti, která je v tomto směru mnohem eticky vyspělejší než společnosti západní, co si budeme povídat. To jsou taje těchto čísel Eurostatu, musíme se z toho jednoho údaje podívat pod povrch a říci si, co je za tím schováno.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
