Nejočekávanější události předvolební kampaně v Německu je čtvrteční stream lídryně AfD s Elonem Muskem. To je naprostá novinka, kterou Německo nezažilo, aby se řešila debata lídra AfD, která doposud byla z debat vylučována. Jak velký posun je to pro německou politiku?
Obsahově viděno to byl docela zajímavý rozhovor dvou inspirativních osobností o některých důležitých tématech dneška. Nejvýznamnější bylo ale něco jiného. Rozhovor se konal na sociální síti, která byla nedávno (jako Twitter) k službám tzv. pokrokovým silám. A teď, když je pod novým názvem k dispozici všem názorům, tak se ukazuje, že tzv. mainstream přežívá jenom ve skleníku vysílacího monopolu. „Pokrokové“ argumenty jsou udržitelné, jen když jim nikdo nemůže oponovat.
Ve chvíli, kde je vystaven svobodné diskuzi, tak se z mainstreamu stává zakalený čůrek. Tomu odpovídala i rozčílená reakce etablovaných médií a Evropské unie. Jejich utrpení dovršila vzápětí rozhodnutí koncernů Meta a Google, která ukončují monopol „pokrokových“ na pravdu.
Posun pro německou politiku? V současnosti v Německu vrcholí dlouhodobý proces, v němž je mocenská koalice etablované politiky a médií zatlačována realitou do defenzivy. Fikce, kterou politika a média po desetiletí prodávaly občanů, se rozpadá pod tlakem, lidmi denně zažívané reality. Ano, média stále zvou na debaty jen své oblíbence, nebo proti jednomu opozičnímu politikovi sedí ve studiu pět lepšolidí, včetně moderátora. Ale to se již delší dobu míjí účinkem.
Jednak proto v Německu existuje poměrně hodně nezávislých publicistů a každý si je může snadno najít na internetu. Ale hlavně jde o to, že státem uznávaná mediální chiméra světa prohrává ve střetu s realitou, kterou obyčejní lidé dnes a denně zažívají.
Pojďme si představit současnou lídryni AfD Alici Weidelovou. Co do politiky přináší? A liší se nějak od minulých lídrů Alternativy?
Když se podíváte na galerii lídrů sedmi hlavních německých stran, tak vidíte pět mužů; obvyklých oportunistických a místy zcela nekompetentních figur a dvě brilantní ženy. Levicovou Sahru Wagenknechtovou a konzervativní Alici Weidelovou. Obě těchto pět mužů intelektuálně převyšují, jsou komunikativně lepší a názorově věrohodnější. Alice Weidelová musela navíc několikrát dokázat, že je i statečná. Obsahově se Weidelová odlišuje od předchozích vůdců AfD (s výjimkou A. Gaulanda) realističností, důrazností a mocensko-politickým instinktem.
Weidelová dokonale reprezentuje programatiku AfD. Ve zkratce to znamená, že odmítá nekontrolovanou migraci, deindustrializaci země ve jménu ekologické mytologie, centralizační politiku Bruselu, pokusy cenzurovat veřejné mínění a intelektuální splašky zvané wokismus. A navíc, tím je mně osobně zvláště sympatická, chce zavést do ústavy prvky přímé demokracie švýcarského typu.
Elon Musk téma otevřel, když před Vánoci odtweetoval slova, že „Jedině AfD zachrání Německo“, což vyvolalo mezi německou politickou reprezentací šok. Má podpora AfD ze strany Elona Muska efekt „prolomení karantény“? A nehrozí, že to u části veřejnosti naopak posílí odpor k Alternativě, protože to bude vnímat jako zahraniční vměšování do voleb?
Nejde o prolomení karantény, kterou vůči AfD praktikuje německý mediálně-politický kartel. Tuto karanténu mnohem výrazněji a neustále prolamuje to, co jsem před chvíli zmínil: Rozpad shora vnucované fikce světa ve střetu s realitou, kterou obyčejní Němci denně zažívají. Němečtí voliči mají i bez Elona Muska již z 90 procent jasno, koho budou volit.
Zároveň hrají němečtí politici a média první ligu ve vměšování se do zahraničních voleb. To se ukázalo naposledy v tom, jak se německý kancléř Scholz, prezident Steinmeier a další politici, kterým pilně sekundovala německá tištěná i elektronická média, přimlouvali za Kamalu Harrisovou a pomlouvali Donalda Trumpa. Samozřejmě neuspěli a tak znovu dokázali, že vůbec nerozumí současným politickým procesům ve světě.
Česky řečeno se to dá formulovat jako tato otázka: Jak mohli tak naivně přecenit svůj význam a hlavně dokázat svou profesionální nekompetentnost tím, že vsadili na naprostého outsidera (politicky korektně řečeno: outsideryni) a pokazili si vztahy s budoucím prezidentem Spojených států?
Loňské volby (jak evropské v květnu, tak podzimní zemské v „nových zemích“ bývalé NDR) byly spojeny s pokusy diskreditovat AfD bombastickými aférami, jako byly „peníze od Rusů“ pro europoslance Bystroně nebo „konference ve Wannsee“, na které údajně měla být připravována legislativa pro deportace migrantů, což bylo spojováno s nacistickou konferencí plánující holocaust, která se konala tamtéž. Tyto aféry měly společnou participaci tajných služeb a také to, že po proběhnutí voleb vyšuměly do ztracena. Můžeme se letos, ačkoliv se po listopadovém vítězství Donalda Trumpa ve světě ledacos změnilo, dočkat něčeho takového opět?
I v tomto případě platí, že osočování politického protivníka, klasicky jako „extrémní pravici“ působí jen tehdy, když má určitou vazbu k realitě, kterou lidé každodenně zažívají. Politika německých, ale klidně můžeme říci i evropských etablovaných stran je v poslední dekádě tak zkázonosná, že z politické propagandy vládnoucích zůstávají jenom osiřelá a dutě znějící slova, která ztratila jakýkoliv vztah k realitě a tím i poslední zbytky přesvědčivosti.
Vládnoucí nemají přesvědčivé protiargumenty, a proto se snaží pošpinit vedoucí osobnosti politické a intelektuální opozice. Když mne tzv. mainstream označí za kontroverzního myslitele, tak si mohu být jistý, že dělám dobrou práci. A co teprve opravdu významní politici, kterým je s oblibou přišpendlován přívlastek extrémní pravice. V Německu měl tento pojem dlouhá léta skutečně stigmatizující podtón a význam. Ale ty časy jsou již dávno pryč.
A opět se jedná o centrální slabinu dnešní evropské politické třídy. Její politika, zejména v posledních deseti letech a zejména v Německu zahrnuje občany záplavou jobovek různého kalibru. Etablované politické strany se je snaží zamlčet nebo morálně přikrášlit. Ale drtivá většina občanů nedobrovolně sbírá takové zkušenosti, které dokazují, že ti hrozní extrémní pravičáci formulují oprávněnou kritiku a navrhují slibná řešení. Přibývá tak voličů, na které etika „pravičák“ nepůsobí odstrašujícím, ale spíše sympatickým dojmem.

Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo