Věhlas, a to i světový, mnoha českých i slovenských značek se vytratil spolu s rozpadem Československa. Na tuto nostalgickou strunu zabrnkal poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna, když na svém facebookovém profilu uvedl seznam snad padesáti do roku 1990 tradičních firem a připsal k nim: To jsou všechno značky a podniky, které zanikly nebo byly rozprodány. A ještě k tomu dodal, že jen kvůli politické moci bylo rozděleno Československo a zanikla i věhlasná a světoznámá značka kvality Made in Czechoslovakia. Považujete jeho vyjádření za pouhý sentiment, nebo za něco, co je ještě důvodem k zamyšlení?
Velká část těchto značek nebyla konkurenceschopná již v 80. letech. Vezměme si například automobilovou značku Škoda – bez prodeje Němcům by nejspíše zanikla. Je zajímavé, že stejný osud potkal znárodněný britský automobilový průmysl. Tradiční značky (BMC, Leyland, Jaguar) buď zanikly, anebo je koupili cizinci. Například Rolls-Royce dnes patří německému koncernu BMW, Jaguar patří indické společnosti Tata, automobily značky Vauxhall jsou ve skutečnosti modely firmy Opel, a tak dále.
Stejně jako v případě Británie, i v Československu bylo hlavní příčinou úpadku tradičních průmyslových značek znárodnění. Z něho vyplývala nevalná kvalita podnikového řízení, nedostatečně kapitalizované investice, výzkum a vývoj, postupná atrofie obchodní sítě, neboť zahraniční obchod byl vysoce protekční sférou přístupnou stranickým kádrům a nikoli špičkovým obchodníkům... Začátkem 90. let by bylo socialistické Československo schopno vyvážet jen na nenáročné trhy zemí třetího světa, které navíc byly z velké části nesolventní. Když se tyto trhy rozpadly, zbyly po nich nedobytné pohledávky.
Netvrdím že privatizace proběhla perfektně. Leccos se nepovedlo a některé podniky byly prodány pod cenou. Ale to vidíme dnes, s výhodou zpětného pohledu.
A ještě jedna poznámka ke kuponové privatizaci. Samotné schéma rozdání podniků národu nebylo špatným nápadem. Pečeť finančního amatérismu však nesl zákon o investičních privatizačních fondech, stejně jako organizace pražské burzy, která byla zastaralá ještě před svým otevřením. O zcela chybějící regulaci kapitálového trhu jsem psal již v 90. letech. Je velká škoda, že jsme si nechali ujít příležitost stát se finančním centrem střední Evropy. Když ale žádný z našich politiků s výjimkou Tomáše Ježka nerozuměl burze a investicím!
Ekonomka Ilona Švihlíková nám v rozhovoru na toto téma řekla, že při privatizaci se vůbec neuvažovalo nad tím, že existuje něco jako strategická aktiva – což nemusí být „jen“ firma, ale prostě určitá technologie, znalosti, přístup na trhy a tak dále. Podle ní zvítězil přístup hlava nehlava všechno prodat, včetně vody, a to nás dostalo tam, kde teď jsme. Je podle vás „privatizace všeho“ příčinou toho, že je Česká republika mnohdy vnímána jen jako montovna?
Ilona Švihlíková se mýlí. Strategický podnik ČEZ je stále ve většinovém vlastnictví státu. Jiné strategické podniky byly privatizovány „českou cestou“ a neskončily dobře, například Poldi Kladno. Možná se dalo postupovat lépe – myslím, že mnohem větší roli měla mít pražská burza a prodej akcií přes organizovaný trh, což je nejotevřenější a nejméně korupční forma prodeje. Nicméně samotný fakt, že privatizace prostě musela proběhnout masově a zároveň rychle, byl dán okolnostmi.
Tehdy byly podniky prodávány velmi často pod cenou a už se asi nedozvíme, zda to byla hloupost, nebo záměr. Dá se hledání spasitele v zahraničních vlastnících brát do určité míry jako následek selhání kuponové privatizace?
Opakuji: byla to nutnost. V Československu roku 1990 zoufale chyběl finanční kapitál. Ještě více chyběli manažeři a obchodníci schopní provést rychlou změnu orientace ekonomiky na tržní model. Byla to z nouze ctnost.
Nicméně bych podotkl, že dnes jsme v jiné situaci. Dnešní Česko má již nezanedbatelné kapitálové zdroje – české domácnosti mají dnes na bankovních účtech přes 2300 miliard korun! – a nemusíme se tedy poníženě klanět Západu. Máme i podnikatele, zkušené manažery, obchodníky a vůbec jsme od roku 1990 zásadně pokročili. Nemusíme poklonkovat ani Západu, ani Rusům a už vůbec ne Číňanům. Jejich investice nepotřebujeme a neměli bychom je vítat. Zahraničních investic máme v této ekonomice nadměrné množství.
Psali jsme:
Nebyl zánik některých kdysi úspěšných českých podniků důsledkem ne toho, že by vyráběly něco, co nikdo nechtěl, ale že je z trhu vymazal zahraniční vlastník, protože pro něj představovaly konkurenci? Dalo se tomu zabránit?
Možná k těmto případům došlo, snad čtenáře některý napadne, ale v drtivé většině byly československé podniky v roce 1990 nekonkurenceschopné.
Je nějaká z tradičních českých firem, po níž se vám třeba i zasteskne, jejíhož zániku lze obzvlášť litovat a dá se považovat za zbytečný či dokonce pro naše hospodářství za škodlivý?
Myslím, že smutný je osud Československé námořní plavby. Tento podnik byl funkční, perspektivní a nezasloužil si svůj osud. Také je mi velmi líto toho, že pod názvem „Tradiční lázeňské trojhránky“ prodává nadnárodní společnost Mondelez naprosto odpornou nepoživatelnou hmotu. Jakožto karlovarský patriot to nesu těžce.
Na druhé straně mě těší, že stále žije hodinářská značka Prim patřící společnosti Elton z Nového Města nad Metují. Je to sice malá firma, na které ekonomika nestojí, ale jsem tomu rád.
Za jak oprávněné považujete občasné nářky na to, že česká politická reprezentace rozdává zahraničním firmám investiční pobídky, podporuje například sklady, kterými zastavíme úrodnou půdu, a financují je české firmy?
To je naprostá nehoráznost. Nejsem ekonomický nacionalista, jsem pro otevřenou ekonomiku. Speciální výhody pro jakoukoli kategorii podniků, speciálně velké nadnárodní korporace, jsou v současné době jednoznačně škodlivé.
Bývalý ministr Pithartovy vlády Miroslav Grégr, který se hrdě hlásí k privatizaci mladoboleslavské Škody tvrdí, že podobným způsobem se chystal privatizovat i jiné podniky, ale nestihl to, protože ho premiér Pithart z vlády vyhodil. Je podle vás privatizace Škody Mladá Boleslav příkladem toho, jak se mělo začátkem 90. let co nejčastěji postupovat?
Ne, nemyslím si to. Škoda Mladá Boleslav byla velmi speciálním případem. Šlo o výjimečně velký projekt, kterému vláda věnovala mimořádnou pozornost. Podobnou pozornost nemohla již z kapacitních důvodů věnovat tisícům jiných podniků. Volkswagen měl připravený velmi dobrý projekt a k celé akci přistoupil s maximální zodpovědností. A konečně, automobilový průmysl byl tehdy na vzestupu, na rozdíl od mnoha jiných privatizovaných odvětví. Například textilní průmysl v Evropě již prakticky odumřel kvůli mzdovým nákladům. Tomuto průmyslu by nepomohly sebelepší privatizační projekty.
Je důvod si vůbec stěžovat, že naše tradiční firmy vypadají jinak než kdysi, jsou v rukách zahraničních majitelů nebo zcela zanikly, když máme nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie? Není osud jednotlivých firem jen důsledek nevyhnutelného vývoje, jak tvrdí někteří politici, a vzhledem k celé naší ekonomice možná i jen nepodstatný detail?
Firmy a značky vznikají a zanikají. Děje se tak v celém světě a Česko není výjimkou. Můžeme cítit určitou nostalgii, ale to není produktivní pocit. Spíše bychom měli dělat něco pro to, aby vznikaly nové české značky, které by se proslavily po světě. Neboť tam, kde sídlí značky, sídlí kapitál. A kde sídlí kapitál, tam je bohatství. Bez silného domácího kapitálu tato ekonomika nikdy nedožene životní úroveň Západu.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
