V těchto dnech si připomínáme smutné výročí 11. září 2001 – sérii koordinovaných teroristických útoků ve Spojených státech amerických, při kterých zemřely tři tisíce lidí. Od té doby zesílil boj nejen USA, ale i dalších států s terorismem. Když se ohlédnete zpět, máte pocit, že se daří?

On se daří i nedaří. Samozřejmě s některými větvemi islámského terorismu se bojovat, aspoň do jisté míry, dařilo. Musím říci, že nesdílím všeobecnou skepsi k intervencím, myslím, že alespoň intervence do Afghánistánu byla ve své době namístě a zabránila rozšíření sítě Tálibánu a šíření terorismu. Ale ten boj je dlouhodobý a trvalý a toto nebezpečí nelze podceňovat. Chybou Západu je, že po určité době přestane být v boji aktivní, a to je jednoznačné podcenění nepřítele, kterého proti sobě máme. Nejde o islám jako náboženství, ale jde o politické náboženství, o politickou ideologii, jež je nesmírně nebezpečná a která nás hlavně chce zničit, protože nesdílí naše hodnoty, a naopak námi pohrdá. To je prostě zcela zjevné. A současně prahne po našem blahobytu. To je nebezpečná směs. My to známe z minulosti od politických ideologií, které se chovaly podobně. Jediná možnost, opravdu jediná, říkám to nerad, protože to je bolestivé, je radikální islám porazit. Žádná jiná varianta prostě neexistuje a podle toho musí Západ postupovat.

Když říkáte, že Západ se po nějaké době z boje stáhne, máte na mysli Afghánistán nebo Irák, kde se situace po stažení vojsk zkomplikovala, protože místní vlády jsou slabé a nedokážou terorismu dostatečně vzdorovat? Má pak taková intervence vůbec smysl?

Včasná vojenská intervence, promyšlená a s jasným cílem, efektivní být může. Já bych připomenul třeba bombardování Libye za vlády Ronalda Reagana v 80. letech, což jednoznačně vedlo ke snížení teroristických útoků typu unášení letadel a podobně. Bylo to jasné varování, oslabilo to Kaddáfího režim a mělo to nějaký efekt. Proti tomu bych postavil jinou akci v Libyii, kdy Obamova administrativa napomohla bombardováním a dalšími věcmi tomu, že padl Kaddáfího režim, ale nebyla tam žádná alternativa, žádný cíl a žádné řešení. Ve výsledku máme rozvrácenou Libyi, což podle mě není žádoucí. V mezinárodní politice platí, že když někde necháte volný prostor, někdo ho obsadí. Nemyslím vojensky, ale mocensky a někdy i vojensky. Takže nelze nechávat v mezinárodní politice volné prostory.

Samozřejmě také platí, že si často nevybíráte, mám na mysli demokratický Západ, mezi dobrou a špatnou možností, ale mezi dvěma špatnými, z nichž jedna je pro vás výhodnější. Tak to prostě je. Tady bych poukázal na politiku vůči Egyptu, kde Západ nepodržel režim prezidenta Mubaraka, jenž sice nebyl demokratický, dal by se v mnoha směrech charakterizovat jako vojenský, ale bránil radikálnímu islámu. Jaký máme výsledek poté, co ten režim padl? Na základě jakéhosi hlasování, protože demokracii nemůžete vybudovat tam, kde pro to nejsou kulturní, sociální a další podmínky, se objevil mnohem děsivější režim, ještě zapojený do radikálního islámu, výsledkem je pak vojenský režim, který tam byl s obrovskými ztrátami na důvěře, na lidských životech, na všem znovu nastolen. Mně tohle nepřipadá jako rozumná politika. Politika Západu v této věci musí být důsledná, protože žijeme jednak v obklíčení nestabilním prostorem, ale současně prostorem, kde se objevil nový nepřítel, který nás má za cíl.