V našem médiu padl závažný výrok ohledně vaší loňské kandidatury do Senátu. Předseda SPD Tomio Okamura tvrdí, že jste žádal podporu jeho hnutí, ale styděl jste se s SPD spojit zcela otevřeně, cituji: „Konkrétně, co se týká Benjamina Kurase, jeho zástupce, kolega přišel k nám na poslanecký klub orodovat za to, aby Benjamin Kuras mohl kandidovat s naší podporou. Bylo u toho x svědků, já i další lidé z SPD. Zdůrazňuji, že mám Benjamina Kurase rád. Jeho kolega pověřený jednáním se nás přišel ptát, jestli bychom ho podpořili, a zároveň nám řekl, že Benjamin Kuras nechce mít otevřeně nic společného s SPD, protože se bojí, že když se otevřeně spojí s SPD, nebude moct publikovat v některých českých médiích.“ Zakládá se tvrzení Okamury na pravdě?
Pan Okamura halucinuje. Nikdy jsem nežádal o podporu SPD, ani o žádné „spojení“, veřejné či neveřejné. Nikdy jsem nepověřil nikoho, aby za mě o takové podpoře s SPD jednal, tím méně „orodoval“. Vím jen o jediném jednání, které by vzdáleně mohlo tomuto popisu odpovídat, a to jednání SPD s Realisty (na jejichž kandidátce jsem byl) o vzájemném „neútočení“. Nešlo jen o mě, nýbrž o tři obvody, kde Realisté kandidovali. Mělo se dohodnout, že v těchto obvodech SPD nepostaví protikandidáty. Tento návrh Okamura zamítl a protikandidáty postavil.
Vy jste přitom byl nominován Realisty a na Praze 4, kde jste se o post senátora ucházel, proti vám SPD nasadila svého kandidáta, pana Kocmana.
Proti Jiřímu Hynkovi v Chrudimi dokonce postavila svého kandidáta nejsilnějšího, generála Blaška. Ale zajímavé je, co tomu v mém případě předcházelo. Jediný člen SPD, s nímž jsem kdy o něčem podobném – a vlastně o čemkoli jiném – mluvil, byl Jiří Kobza, bývalý diplomat, s nímž se dlouhá léta přátelím a jehož vnímám jako jediného politika SPD s nějakou politickou kulturou. Návrh, abych kandidoval za SPD, přišel od něho, určitě s Okamurovým vědomím, a se zábavným upřesněním „platit si to budeš muset sám“. Svou odpověď si pamatuji přesně, a on jistě taky: „Vám by to nepomohlo a mně by to uškodilo.“ A přidal jsem, že by to s největší pravděpodobností byl konec mé novinářské kariéry. Pár dní na to mě prostřednictvím své asistentky Okamura pozval na setkání do své kanceláře, s upřesněním, že na mě má jen půl hodiny. Čas strávený se sličnou asistentkou příjemně ubíhal, než jsem mrknutím na hodinky zaznamenal Okamurovo dvacetiminutové zpoždění a odešel jsem. Na konci té půlhodiny mně, už v tramvaji na cestě domů, přišla textovka s omluvou, že nemohl odejít z jakési schůze. Takže takto mě „má moc rád.“ Protože já ale nemám rád, když si o třicet let mladší usmrkanci ze mě dělají ořezávátko, už jsem neodpovídal. Na další dotaz Jiřího Kobzy jsem už odpověděl, že s někým, kdo si mě pozve na půl hodiny a nechá mě dvacet minut čekat, a takto mě okrade o půlden pracovního času, si nemám co povídat. Proto jsem také už na žádné jednání z SPD nešel a přenechal jsem to Realistům. S Jiřím Kobzou se přátelím dál.
Fotogalerie: - Konference SPD
Proč to Okamura dělá? Myslíte, že může hrát roli právě vstup Kláry Samkové do hry těsně před eurovolbami? A co Jaromír Soukup?
Z několika podobných jednání euroskeptiků se dá snadno odvodit, že Okamura se snaží přivlastnit si monopol na euroskeptickou a anti-migrační politiku a každého jiného vnímá jako konkurenci. Zřejmě si neuvědomuje, že mnohým z těch, kdo mají na EU, migraci a přidružené otázky shodný nebo podobný náhled, vadí jeho styl vystupování a vědí, že euroskeptických voličů je několikanásobně víc, než těch deset procent, přes něž se SPD bude už těžko dostávat. A že svou „monopolizací“ těmto voličům znemožňuje politické zastoupení. Nejvýznamnějším takovým příkladem bylo i odmítnutí spolupráce s poslancem Zdeňkem Soukupem na projektu Platformy evropské civilizace, na němž jsem se aktivně podílel a který sdružoval euroskeptické poslance a senátory napříč stranami a dělal užitečnou práci. Klára Samková je pro něho samozřejmě taky konkurence. S Jaromírem Soukupem to bude konkurence dvojnásobná a s Františkem Matějkou se Stranou nezávislosti ČR trojnásobná. Je to rmoutivé, protože se tím tříští euroskeptické voličstvo na drobečky, které nakonec do europarlamentu nedostanou žádného z nich. A každý monopol se vždy postupně totalizuje, krní a hyne na nedostatek tvořivosti a imaginace.
Jaký je váš vztah k českým veřejnoprávním médiím? Jsou jejich informace objektivní? Dopouští se tato média nějakých chyb?
„Objektivní“ je pojem, který je v praxi nesplnitelný, protože objektivita by si vyžadovala znalost všech faktů a okolností dané události. Ta je málokdy kompletní a subjektivitě se nedokáže pokaždé vyhnout ani ten nejobjektivnější reportér, tím méně komentátor. V BBC World Service, kde jsem pracoval v 70. a 80. letech, se tomu říkalo „balanced“ čili vyvážené. Znamenalo to prezentaci informací v podání několika různých zdrojů, jejichž náhledy se mohly lišit a posluchač měl svobodu si zvolit, kterému víc věřit, nebo si nechat „mysl otevřenou“. Česká veřejnoprávní média sleduji málo, už třicet let nevlastním televizor. Občas – teda dnes už zřídka – si mě ČT nebo ČR pozve některé události komentovat, takže mě asi pokládají za ne-li úplně faktologicky spolehlivý, tak přinejmenším dramaticky zajímavý zdroj informací a názorů, asi ve snaze o tu vyváženost, alespoň předstíranou. Mnohými kritiky vnímanou nevyváženost ČT a ČR bych nebral moc tragicky, dokud existují konkurenční média, kde se dají získat i ty opačné informace a názory. Skvělou práci dělá Prima, třeba s debatními pořady jako Názory bez cenzury. V trochu omezenější formě i Soukupův Barrandov. Teda omezenější v tom smyslu, že šéf se snaží všechno dělat sám a prospělo by mu pár informovanějších komentátorů.
Fotogalerie: - Díky, pane Hermane
Reportérka ČT Nora Fridrichová se nechala zvěčnit, kterak drží odznáček na podporu EU. Byl to zásadní výstup proevropské kampaně před volbami? Je v pořádku, aby zaměstnanec veřejnoprávního média takto agitoval ve prospěch jedné či druhé strany?
To je samozřejmě nemravné a pravděpodobně i protizákonné. Tedy protizákonná reklama. Zneužití diváckých licencí – plus pravděpodobně nějakých eurograntů – k propagaci jednoho politického proudu na úkor druhých. Ve veřejnoprávní televizi financované z veřejných peněz, ať už státních nebo diváckých, by veškerá reklama měla být zakázaná – v BBC tomu tak je. Nevím, jestli je na to v Česku zákon, ale měl by se tím zabývat nějaký právník. Třeba ta Samková. Udělala by si tím reklamu, která by byla legální.
Miliardář a filantrop George Soros si postěžoval, že EU se hroutí jako SSSR v roce 1991 a že „politbyro“ jen vydává zbytečné příkazy. Je jeho hodnocení trefné? Nebo za to mohou právě lidé, jako je on?
Je to zábavná absurdita, když něco náhlým prozřením z ideologie do reality kritizuje někdo, kdo to způsobil, či přinejmenším k tomu mohutně přispěl. On to ale možná myslí jinak než my obyčejní euroskeptici. Myslím, že by si spíš představoval zachování totalitních struktur EU, jen s nějakou tou lidskou tváří a méně viditelnou buzerací občanů.
Zdeněk Svěrák řekl v rozhovoru s europoslancem Luďkem Niedermayerem za TOP 09, že v posledních volbách se na výsluní dostali neurvalci, kteří se pod rouškou vlastenectví snaží vytrhnout z EU. Je to přesné vyjádření? Jsou ti, kteří brojí proti dnešní EU, neurvalci?
Největší neurvalost zažíváme od těch eurounijních dinosaurů jako Juncker, Verhofstadt nebo Tusk. Tusk obzvlášť, ten je spektakulární s tím svým posíláním brexitářů do pekla a napomínáním Mayové, aby si z dortu nevybírala třešničky. A kdo v aktivní politice se snaží vytrhnout ČR z EU? I ten Okamura už přece mluví jen o předělání EU na sdružení svobodných národů podle receptu Mattea Salviniho.
Zatímco dříve euroskeptici trvali na vystoupení z EU, teď mluví spíše o její reformě, změně, o redukci toho, co EU dělá. Jan Zahradil mluví o odmítnutí eura atd. Můžeme si dovolit být v té „pomalejší“ části Evropy?
Česko v té pomalejší části Evropy od samého začátku je a tu rychlejší nikdy nedohnalo, takže by mu slušelo to vzít na vědomí, jako třeba Británie musela vzít na vědomí, že už není koloniální a imperiální velmocí – a že jí to taky dlouho trvalo. Evropě to jen prospěje. Když se vlak řítí neznámo kam, je dobré jej brzdit a podívat se na mapu, zda jedeme skutečně někam, kam jsme chtěli. Jasně se dnes rýsuje velká část členských zemí, pomalu vytvářející jakousi druhotnou zónu, od Itálie přes Střední Evropu po Baltik. Dejme jí šanci.
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
Co s naší vyjednavací pozicí uvnitř EU udělá to, až za měsíc odejdou Britové? Nedojde k výraznému zůžení manévrovacího prostoru států mimo eurozónu?
S eurozónou to možná ani nesouvisí. Je v ní Slovensko, není v ní Skandinávie. Sledujme Itálii. Přichází z ní „nová renesance“, jak slibuje Salvini, buďme na ni zvědavi a nezamítejme ji a priori. Obdivujme, jak se jí podařilo slepit koalici ze dvou „extrémů“ (Lega a 5*) a s kompromisním premiérem, který ji drží pohromadě a hájí ji i před kritikou EU, a její dvoutřetinovou volební většinu. Ve Střední Evropě sledujme Orbána, který tu dvoutřetinovou většinu má sám. A srovnávejme to s rozhádaným Českem, kde každý chce být kohoutem na vlastním smetišti a končí to tuctem nesmiřitelných stran nalevo i napravo, z nichž se nakonec nedá sestavit koalice bez komunistů.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
