Který z jmenovaných šéfů vlád je nejlepší?Anketa
Maďarský FIDESZ Viktora Orbána dokázal počtvrté v řadě vyhrát maďarské parlamentní volby. Navzdory očekáváním dokonce obhájil ústavní většinu, když počet svých mandátů rozšířil o 2 na 135. Spojená opozice selhala. Čím si tento jednoznačný výsledek vysvětlujete? I průzkumy hovořily o mnohem těsnějším souboji.
Prezident Zeman ve své gratulaci Viktoru Orbánovi uvedl, že jeho vítězství je důkazem dlouhodobé důvěry, které se těší ze strany svého národa. Maďaři jsou si prý vědomi toho, že Orbán klade maďarské zájmy na první místo a služba vlasti je mu posláním.
Souhlasím s tímto hodnocením a dodávám, že Viktor Orbán je pro mě mezi dnešními evropskými politiky jeden z mála skutečných státníků, který vyniká svojí zásadovostí, opravdovostí, vlastenectvím, odvahou a v neposlední řadě schopností nepodléhat módním trendům a stádovému chování. Jeho Fidesz je autentickou konzervativní silou hodnou toho označení.
To jsou prvotní důvody vítězství, pak jsou zde samozřejmě další faktory, jako malá přesvědčivost opozice nebo současný opatrný přístup vlády k válce na Ukrajině, který má podporu veřejnosti.
Jaké jsou příčiny toho, že v Maďarsku, které nám bylo například bývalým premiérem Andrejem Babišem vykreslováno ve velmi pozitivním světle a mnohdy i jako spojenec, či snad vzor, má národní konzervatismus o tolik větší slovo než v Česku?
Důvod bych nehledal tolik v odlišnosti maďarské a české národní povahy a místních podmínek. Spíše jde o problém na straně nabídky. V České republice nemáme nyní obdobu Orbána a Fideszu – tedy politickou osobnost a politickou sílu, které dokážou opravdovou národně konzervativní politikou oslovit veřejnost.
Proč je česká národně konzervativní scéna tak rozdrobená?
Chybí zde charismatická osobnost, která by dokázala sjednotit stávající subjekty, vytvořit jednu velkou stranu a získat podporu širší veřejnosti. U představitelů malých stran pak můžeme pozorovat zbytnělé ego, přehnané představy o významu a potenciálu jejich trpasličí formace, lpění na vlastní „zavedené“ značce, někdy až sektářství.
Dalším problémem je, že se zde z jisté setrvačnosti udržuje představa, že hlavním pravicovým a konzervativním subjektem je Občanská demokratická strana. S touto představou a s ní spojenou letitou loajalitou, nebo obavami přesunout přízeň jinam, se rozhoduje ve volbách i mnoho konzervativních voličů. ODS přitom v posledních letech do značné míry programově vyčichla a za líbivou pravicovou fasádou žije náhražkovými tématy a banalitami. Jde tu o typický příklad hodnotového vyprázdnění a politického zkorektnění původně konzervativní strany, o kterém přesvědčivě píše Andrej Duhan ve své nové knize Konzervativní revoluce.
Ubližují národnímu konzervatismu v Česku extremisté?
Konzervatismus je už ze své podstaty velmi vzdálen všem extrémům a výstřelkům. To samozřejmě nebrání různým radikálům a podivínům, aby se za konzervativce vydávali. Takoví jednotlivci či formace stojí ovšem zcela na okraji politického spektra a nemají žádný vliv na běh věcí kolem nás, ani na konzervativní tábor.
Pro konzervatismus podle mě nepředstavuje problém ani tak to, co se děje na okraji, jako to, co se neděje uprostřed, v jádru. Chybí zde pevná základna – strana typu maďarského Fidesz, polského Prawo i Sprawiedliwość nebo naší někdejší ODS v klausovské éře. Bez toho se nepohneme dále.
Jste pro zbudování základny NATO na českém území?Anketa
Kde hledat osobnosti, které by mohly národně konzervativní témata v Česku zvednout? Často se mluví o Václavu Klausovi, kterému je ale už 80 let. Vyprofiloval se tu v posledních letech i někdo mladší?
Schopných a pracovitých politiků mladšího věku, kteří zvedají konzervativní témata, není zas tak málo, jak by se mohlo zdát. Vídám je v řadách ODS, Trikolory, Svobodných nebo SPD. Výrazné osobnosti jsou i mezi intelektuály mimo politické strany. Mezi těmito všemi si ale nevybavuji ani jednoho, kdo by dokázal strhnout větší pozornost, získat podporu napříč konzervativní scénou, kdo by dozrál do úlohy možného lídra-sjednotitele – nikoho, kdo by měl autoritu a charisma srovnatelné s Václavem Klausem nebo Viktorem Orbánem. Musíme dále čekat, až se někdo takový objeví.
Pokud se podíváme na personální kvalitu, FIDESZ je stranou, kde působí mnoho vzdělanců a profesionálů, často i z nastupující generace. Profilují se výrazné osobnosti, jako 43letý ministr zahraničí Péter Szijjártó, prezidentské role se brzy ujme 44letá Katalin Novák, dříve ministryně pro rodinné záležitosti, do popředí se dere i Orbánův 36letý politický poradce Balász Orbán (nejsou příbuzní). Můžeme něco podobného pozorovat i v Česku?
Vzdělanci a profesionálové jsou v českém konzervativním táboru zastoupeni hojně, a někteří jsou ve veřejném prostoru dobře viditelní a třeba i poměrně populární. Ale to samo o sobě nijak neřeší problém, o kterém jsme mluvili před chvílí. Charismatický lídr-sjednotitel se mezi nimi zatím neprofiluje.
Lze říct, že u nás existují pouze dvě polohy, tedy buď velmi silná náklonnost k EU a k USA, snaha o větší integraci a na druhé straně odpor k těmto představám, a tedy že chybí skutečně výrazná prostřední, pragmatická cesta?
Společnost asi tak silně polarizovaná není. Skoro bych řekl, že většina z nás vnímá zahraniční mocnosti a bloky se zdravou obezřetností, s odstupem, bez iluzí. Všímáme si, že dějiny jsou lemovány cynismem velmocí, jejich sledováním vlastních zájmů, válkami s vylhanými záminkami, nevděkem, dvojím metrem.
Naše zahraniční politika je bohužel trochu jinde, než je veřejné mínění. Často jde, jak se říká, kam vítr, tam plášť. Je tady dlouhodobá tendence být agilním spolupracovníkem té které mocnosti či bloku, jejichž vlajka právě vlaje vedle té naší. Ty vlajky se postupně mění, ale ten přístup tady zůstává.
Během posledních let zde byly určité šťastné výjimky. Zejména pozitivně vnímám působení Václava Klause, který nikdy nebyl příznivcem podbízení se té či oné mocnosti. Ten také kdysi řekl právě pro váš list: „Racionální politikou malé země, jako je Česká republika, je mít dobré vztahy s velmocemi, předcházet mezinárodním konfliktům a neupadnout do vazalského vztahu vůči nikomu, ani spojencům. To vše s cílem zajistit prosperitu a současně udržet naši suverenitu, územní integritu a národní identitu.“
Který z jmenovaných šéfů vlád je nejlepší?Anketa
Jak je na tom národně konzervativní pravice se schopností aktivizovat občanskou veřejnost? Liberální část společnosti umně využila například hnutí Milion chvilek, které posloužilo jako vcelku efektivní beranidlo proti Andreji Babišovi. Může se objevit i podobně vlivný spolek, hájící zájmy té strany společnosti, kterou liberální hodnoty příliš neoslovují?
Nedá se říct, že by v této oblasti naši konzervativci příliš bodovali. Byly zde snad některé úspěšnější petice – jako například ta za ústavní definici manželství nebo ve prospěch paní Evy Michalákové – potom různé akce odporu proti pandemickým opatřením, i když to není všeobecně přijímané téma konzervativců… Jinak si mnoho dalších úspěchů nevybavím.
Obecně bych řekl, že konzervativci spoléhají primárně na standardní demokratické procesy, tedy na soutěž politických stran. Pokoutní politika jinými prostředky není jejich styl. Jakákoli obroda konzervativní politiky musí začít na politickém hřišti, zrozením silné konzervativní strany. Různé spolky mohou odvést mnoho záslužné práce při zviditelňování určitých témat – jak to činí například Aliance pro rodinu nebo Společnost pro obranu svobody projevu – ale střet o tato témata musí probíhat ve volbách, respektive na půdě Parlamentu.
Národně konzervativní síly čelí drtivé mediální neoblibě, avšak své cestičky si hledají v alternativách. Dokážou podle vás svůj prostor adekvátně využít?
Někdo lépe, někdo hůř. Nemám rád fňukání různých politických trpaslíků, kteří si stěžují, že jim média nevěnují pozornost, že jejich zástupce málo zvou do debat a podobně. Zapomínají na to, že je to do značné míry dáno právě jejich malou politickou vahou. A tu by neměli svádět na nikoho jiného, ani na média. Třeba Donald Trump ukázal, že výrazná politická osobnost si cestu k voličům najde.
Psali jsme:
autor: Marek Korejs
