Při senátní kampani vás mimo jiné podpořil profesor Piťha, který ostře kritizuje Istanbulskou úmluvu. Kvůli tomu čelil i žalobě. Máte k ní také výhrady?
Nejenže mám výhrady, ale zásadně ji odmítám jako velmi nebezpečný dokument. Vycházím z podrobné znalosti její důvodové zprávy a z životních zkušeností a poznání reality v některých zemích kolem nás, kde jsou s prosazováním tzv. lidskoprávní agendy dále než u nás. Ve skutečnosti nemají tyto snahy samozřejmě se základními lidskými právy nic společného. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí je ve své podstatě trojským koněm a jejím pravým cílem je prosazování agresivního genderismu. Odpůrci úmluvy v žádném případě domácí násilí neschvalují, ale odmítají převýchovu lidí, především dětí, podle pokynů nevládních organizací a dozorujícího orgánu GREVIO. Lidem, kteří naopak za úmluvou stojí, jde o změnu tradičních rolí pohlaví a stereotypů, zahrnutí převýchovy do učebních osnov na všech stupních škol i mimo školy, do volnočasových aktivit a do médií ve snaze oslovit co nejširší veřejnost.
Při ochraně tzv. zvláště zranitelných skupin, mezi které se řadí i lidé hlásící se k mnoha možná ještě ani nedefinovaným sexuálním menšinám, bude uplatňován princip viny. Bude stačit, když se dotyčný bude cítit ublížen. Z důvodu převýchovy se budou seznamovat i malé děti, dokonce předškolního věku, se sexuálními praktikami a pojmy, které podle mého názoru a přesvědčení do dětské hlavy nepatří. Není to plané strašení, v mnoha zemích už se to děje. Dítě bude muset mít dost času se rozhodnout, zda se cítí být mužem či ženou bez ohledu na své biologické pohlaví. Rodiče budou povinni toto respektovat, jinak jim bude hrozit zásah sociální služby. Úmluva bude mít tzv. aplikační přednost v českém právním systému. Zaznamenala jsem také obavy právnické veřejnosti, že bude prolomena mlčenlivost a oznamovací povinnost určitých profesí pod hrozbou kriminalizace. A na závěr ještě jedna poznámka. Pokud se bavíme o předcházení násilí v rodinách, tak naše legislativa je dostatečná a úmluva je v tomto ohledu naprosto zbytečným dokumentem.
Vy se například s europoslancem Tomášem Zdechovským hodně angažujete v kauze Michaláková, kdy Evě Michalákové byli v Norsku odebráni dva synové; a ačkoliv byla obvinění vyvrácena, syny jí soud odmítl vrátit zpět. Za to jste se dočkala nepěkných slůvek od bývalé norské velvyslankyně Siri Sletnerové, která všechny, kdo se zastávali Evy Michalákové a jejího práva starat se o své děti, označila za cynické a nacionalistické politiky a naši zemi zemi za zpátečnickou, média neetická a postkomunistická. Co k tomu říci? Asi je dobře, že už u nás není velvyslankyní...
Myslím, že tato slova vypovídají mnohé o bývalé paní velvyslankyni Siri Ellen Sletner. Současně jsou příznačnou sondou do uvažování lidí, kteří o osudu rodiny Michalákových rozhodovali. Protože s podobnou arogancí a omezeností jsme se setkali i při jednání se sociálními pracovníky v Nedre Eiker, kteří jsou zodpovědní za přehmaty a rozbití rodiny Michalákových. Více ale nebudu slova paní Sletner komentovat. Jen mohu prozradit, že se v příštích dnech chystám obrátit na nového velvyslance Norského království a požádat ho o schůzku. Považuji za nepřípustné, aby děti s českým občanstvím byly ukrývány před zástupci českého státu, kteří se už více než rok marně snaží o navázání kontaktu s nimi a jejich pěstounskými rodinami. Dodnes také netušíme, zda děti vědí o smrti svého dědečka, který o možnost setkání bojoval do posledních chvil. Budu si přát, aby pan nový velvyslanec projevil více empatie a lidskosti než jeho předchůdkyně.
Ještě k těm kritikům. Mezi ně patřila i dokumentaristka Monika Le Fay, která tvrdila, že kritikou demokratické instituce, jako je Barnevernet, nahráváme ruské propagandě. Co si myslet o takovém názoru? Přitom kritizovat je co, nyní se dokonce objevila nová zjištění, že v kauze dětí Michalákových rozhodoval psychiatr pedofil...
Opravdu nebudu komentovat každou hloupost, která na veřejnosti zazní, a v případě této paní to platí dvojnásob. Obecně ale samozřejmě vnímám, že je více lidí ve veřejném prostoru, ať už politiků, novinářů, nebo komentátorů, kteří jsou na jakoukoliv kritiku západoevropských zemí velmi přecitlivělí a bez rozmyslu ji interpretují jako nahrávku ruské propagandě. Mezi takové lidi ale já nepatřím a patřit nechci. Moje kritika norských praktik a jejich exportu do dalších zemí je založena na faktech a mnohaletých zkušenostech. Je logické, že je Norsko kritizováno i v Rusku, protože Barnevern zničil i řadu ruských rodin. Stejně tak se ale demonstruje před norskou ambasádou třeba ve Vídni. Nejde o propagandu, ale zoufalý boj obyčejných lidí proti zlu. A mělo by pro nás být varováním, že takové zlo se děje v zemi, která se ještě donedávna považovala za výkladní skříň lidských práv. Poslední zprávy o psychiatrovi, který si stahoval obrovská kvanta pedofilních pornografických materiálů a ovlivnil i vývoj případu Evy Michalákové, jsou samozřejmě pro nás šokem. Smutné je, že jeho případ by možná skončil pod kobercem, pokud by ho nezviditelnila reportáž stanice BBC, která začala řádění Barnevernu detailněji sledovat.
Psali jsme:
Do Senátu jste se dostala jak nezávislá, a pokud mám správné informace, tak nezávislá setrváte i nadále, a dokonce jste snad ani nevstoupila do žádného senátního klubu (nezávislou senátorskou kandidátku Chalánkovou, někdejší členku TOP 09, prosazoval Miroslav Kalousek jako kandidátku strany, ale Pospíšilovo vedení to odmítlo- pozn. PL) , i když nabídky určitě byly. Můžete prozradit, proč jste se tak rozhodla?
Jako nezávislá jsem ve volbách do Senátu kandidovala a lidé to velmi vnímali, podle mne pozitivně. Atmosféra v Senátu je navíc velmi dobrá a pracovní, a tak mě tato nezávislá pozice v mé práci prozatím nelimituje. Komunikuji a spolupracuji zejména s kolegy ze středopravicových klubů, ať už z KDU-ČSL, ODS, nebo Starosty, ale na konkrétních tématech zejména ze sociální oblasti jsem připravena spolupracovat s každým ze senátorů. Z Poslanecké sněmovny jsem si přinesla jednu velmi pozitivní zkušenost. Pro řešení určité problematiky se mi podařilo spolupracovat s kolegyněmi napříč politickým spektrem, opravdu ze všech politických stran. Dodnes na tuto spolupráci velmi ráda vzpomínám. Snad mohu za bývalé kolegyně říci, že naše spolupráce nekončí, ale že se bude dál rozvíjet.
Předsedou Senátu se nakonec stal Jaroslav Kubera. Bylo to pro vás překvapení?
Přiznám se, že nebylo, už kvůli výběru jeho protikandidátů. Jaroslav Kubera je silná osobnost, v Senátu je svými kolegy respektován a má zkušenosti pro vedení Senátu.
Jaroslav Kubera
V Česku byl před pár dny na návštěvě maďarský premiér Viktor Orbán, což je v Evropě hodně výrazný politik. Jeho kritici v EU ho však nazývají konzervativním zpátečníkem. Jak vy se díváte na jeho politiku?
Pro mne bylo kuriózní, že představitelé států Evropské unie v době vrcholící migrační krize premiéra Orbána kritizovali za jeho kroky k zastavení vlny migrantů. A po určité době – více v tichosti – přiznali, že opatření Maďarska v čele s demokraticky zvoleným premiérem Orbánem zpomalení migrační vlny výrazně pomohla. Rozhodně pozitivně hodnotím Viktora Orbána za nekompromisní obhajobu základních konzervativních hodnost: obranu manželství jako svazku muže a ženy, obranu křesťanství. Jsou to postoje, které bychom měli najít u všech představitelů Evropy, pokud nechceme naši civilizaci nechat zničit. Myslím si, že současná Evropa člověka, jako je on, potřebuje. Už proto, aby nastavoval zrcadlo a brzdil chybná rozhodnutí a nezdravé tendence evropské politiky.
Mělo by se Česko zaměřit na spolupráci s Maďarskem, Polskem, Slovenskem či Rakouskem, tedy středoevropskými zeměmi, které podle některých razí tu takzvanou zpátečnickou politiku?
Spolupráci těchto států vidím jako nejlepší způsob, jak účinně oponovat bruselské migrační politice a bránit vlastní kulturu, tradici, a hlavně zdravý rozum. A podívejme se na mapu Evropy. Zamýšlím se nad tím, zda je skutečně náhoda, že jsou to země, které tvořily jádro Rakouska-Uherska? Zamýšlím se proto, že dnes, v době 100 let od založení Československa, bychom se měli v klidu a už bez emocí a starých pocitů křivd podívat do budoucnosti. Co je dobré, co se naopak příliš nepovedlo, a hlavně proč. Prostě se poučit, abychom mohli fungovat lépe. A pro politiky by takové zamyšlení mělo platit dvojnásob.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
