Petr Hampl: Zkroťme korporace, nebo zkrotí nás. Uchopit moc jako Orbán, žádná dohoda

29. 11. 2020 19:21

ROZHOVOR Politická pravice stále ulpívá v úvahách z minulého století, u kterých se navíc ukázalo, že v reálném světě nefungují. Sociolog Petr Hampl upozorňuje, že svět i chápání politiky se zcela změnilo. Dnes je podle něj hlavní politická dělící linie mezi „stranou globálních elit“ a „stranou místních lidí“. Fatální je podle Hampla zejména lpění pravice na minimální roli státu, neboť se ukazuje, že nikdo jiný než národní stát nemá sílu postavit se nadnárodním elitám.

Petr Hampl: Zkroťme korporace, nebo zkrotí nás. Uchopit moc jako Orbán, žádná dohoda
Foto: Zuzana Koulová
Popisek: Petr Hampl
reklama

Anketa

Jste pro otevření obchodů a restaurací?

59%
41%
hlasovalo: 21326 lidí

Minulý týden po čtvrtečním hlasování Poslanecké sněmovny o daňových úlevách napsal místopředseda ODS Alexandr Vondra, že do Česka se vrátila politika. Z pohledu sociologa – není toto vnímání politiky jen přes veřejné rozpočty přece jen příliš úzké?

Politika v pozitivním smyslu toho slova znamená, že různé osobnosti a představitelé různých stran předkládají různé vize – jak by měla být naše země spravována, jak by se měla rozvíjet, jak by se v ní mělo žít. Mají tu převládat české firmy, nebo globální korporace? Má být venkov vylidněn, nebo se tam má vrátit život? Chceme chránit hranice vlastní země? Má být v příští generaci hlavním jazykem čeština, angličtina nebo arabština? Chceme podporovat spíš tradiční rodinu, nebo spíš duhovou rodinu? Mají být sociální rozdíly malé, nebo velké? To jsou otázky, o kterých by měli politici pronášet projevy.

Nic takového nevidíme. Vidíme, že ODS se hlasováním sbližuje s ANO, a můžeme usuzovat, že se chystají na koalici po příštích volbách. Můžeme se dohadovat, jestli neprobíhají zákulisní jednání o rozdělení postů a státních peněz. Ale státníka nevidíme žádného. Ani žádnou skutečnou politickou vizi. Snad nějaké její zárodky u tzv. protisystémové opozice.

Ve 20. století byly ekonomické otázky jednoznačně hlavní dělící linií mezi pravicí a levicí. Změnilo se v tomto století něco? Došlo k nějakému překreslení dělicích linií politické scény?

Politická scéna se změnila naprosto. Existují vlastně jen už dvě základní politická stanoviska. Buď jste na straně globálních elit, nebo jste na straně místních lidí. Nebo se snažíte manévrovat někde uprostřed. Stará slova levice nebo pravice slouží většinou už pouze jako zástěrka, aby někdo nemusel otevřeně přiznat pozici. Být na straně globálních elit proti pracujícím lidem, to totiž nezní moc dobře. K tomu se otevřeně nehlásí dokonce ani Piráti. A být na straně místních lidí, to zase vyznívá příliš chudinsky a buransky. Lepší je nemít na nic jasný názor.

Pak je tu pár lidí, co myšlenkově žijí ve světě, jaký byl před 30 a více lety. A pro úplnost je třeba dodat, že jsou i lidé, kteří se snaží o sporu levice a pravice hlouběji přemýšlet. Ale není jich mnoho.

Jaké lidi máte na mysli?

Hlubší diskuse probíhá vlastně jenom na levici. Účastní se jí lidé jako Jan Keller, Petr Drulák, Josef Skála nebo i třeba mladý Stropnický. Kladou zajímavé otázky: Proč neuspěla stará levice? O jaké myšlenkové základy by se vlastně měla levice opírat? Jaký má mít vztah k národu a ke globálním strukturám? Tady se rodí velice zajímavé myšlenky. Pan profesor Keller například přišel s termínem „konzervativní levice“, který má spojovat úctu k normálnímu životnímu stylu a velmi aktivní roli státu v ekonomice.

Oproti tomu na pravici žádné přemýšlení nevidíme. Nejen v politice, ale ani mezi pravicovými mysliteli. Občas slyšíme povzdech, že pravice zradila své ideály, ale naprosto chybí odvaha připustit, že by mohly být chyby i v samotných myšlenkových základech současné pravice. Přitom je naprosto zřejmé, že díla dnešních klasiků pravice obsahují závažné chyby.

Vaše poslední kniha se jmenuje Cesta z nevolnictví, což je parafráze na jednu z nich, Hayekovu Cestu k nevolnictví.

Přesně tak. Hayekova Cesta k nevolnictví byla v 90. letech základním spisem, o jehož myšlenky se opírala tehdy zakládaná ODS, ale i všechny další pravicové strany. Její základní myšlenka spočívá v tom, že stát by vůbec neměl zasahovat do společnosti. Vše by mělo být ponecháno spontánnímu vývoji. Pokud se vláda pokusí nějaké problémy řešit, bude to mít za následek zotročení všech lidí.

Jenže skutečný život šel opačným směrem. Když státy rezignovaly na aktivní roli v ekonomice a ve společnosti, výsledkem nebyla svoboda a prosperita, nýbrž nástup korporací a vytvoření nové společenské vrstvy, tzv. nové aristokracie. Tato nová vrstva spojila dřívější velké vlastníky, vrcholové manažery a intelektuály, a její ideologií se stala nenávist k pracujícím vrstvám i k celé vlastní civilizaci.

Silnou stránkou pravice ale bývá schopnost vybudovat úspěšnou ekonomiku.

Ve skutečnosti je silnou stránkou pravice schopnost mluvit o silné ekonomice. Když se podíváte na skutečné výsledky, vidíte něco úplně jiného. Státy, kde byly před 20-30 lety uplatněny zásady doporučované liberálními ekonomy, ty všechny státu zchudly, zadlužily se a došlo ke společenskému rozvratu. Pravicové ekonomické recepty zkrachovaly ještě hanebněji než předchozí centrálně plánované hospodářství. Prosperující Maďarsko dnes aplikuje tradiční sociálnědemokratický model s výraznou rolí státu. A historicky nejúspěšnější hospodářství, jako západní Německo a Francie 80. let, měly smíšený model. Byl poskytován obrovský prostor drobnému podnikání, byly tam soukromé fabriky, ale stát aktivně řídil rozvoj hospodářství a na řízení každého velkého podniku se podílela dělnická rada. I systém sociálních dávek byl, v porovnání s dneškem, velmi štědrý.

To neznamená zánik pravicových ideálů jako svoboda jedince, ochrana soukromého vlastnictví a svoboda drobného podnikání. Je ale zapotřebí o těch věcech znovu přemýšlet, a to se neděje. Vlastně jediným takovým pokusem byl esej o dogmatismu v politice Institutu Václava Klause, kde autoři přiznávali, že některé pravicové zásady v praxi nefungují. Nicméně zůstalo u jednoho článku a dnes se i okruh autorů kolem Václava Klause vrátil k údajnému rozporu jedinec vs. stát.

Je ten rozpor opravdu překonaný?

Žijeme v době, kdy hlavní hrozbou pro lidské životy a pro lidskou svobodu jsou nadnárodní korporace. Národní stát představuje jedinou sílu, která se korporacím dokáže postavit. Bez silné podpory národního státu to nemůže zvládnout ani žádný jedinec, ani žádné dobrovolné sdružení. V této situaci má každé oslabení role národního státu za následek zbídačení a ztrátu svobody.

Pořád tu ale jsou nezávislé české podniky a živnosti, a je možné zakládat další.

Tak to bývalo. Český podnikatel založil firmu, vyráběl něco pro místní zákazníky a mohl se cítit naprosto nezávislý. Podnikání dávalo svobodu.

Dnes už se českých podniků zakládá jen minimum. A ty, které přežily, jsou v naprosté většině závislé na korporacích, pro které vyrábějí součástky nebo na prodejních řetězcích v zahraničním vlastnictví. Pokud se majitel firmy odváží postupovat opravdu nezávisle, odříznou ho. Jeho postavení je v tom překvapivě podobné zaměstnancům korporací.

A dokonce i nejlépe placení řemeslníci nebo farmáři zjišťují, že když chtějí dostávat dobré peníze, musí dodávat příslušníkům korporátních elit, úspěšným právníkům apod. A není těžké si představit, co se stane, když se na někoho z nich zaměří fanatická úderka (většinou složená hlavně z dětí těch manažerů) a označí ho za extremistu.

Otázka daní kdysi byla velmi jednoduchá – vyjadřovala míru ochoty občana financovat věci, které pro něj zajišťuje stát. Tyto funkce státu byly poměrně přehledné a srozumitelné. Jak se tato otázka změnila poté, co stát značně rozšířil svou činnost a financuje řadu věcí, o kterých občan vůbec nic netuší?

Dříve tomu bylo tak, že státní rozpočty financovaly převážně to, co mělo sloužit všem – silnice, nemocnice, mosty, běžné školství, policii apod. Jenže od té doby byla řada nejrůznějších aktivit v tichosti privatizována. Národní galerie nebo Česká televize jsou jen nejviditelnější příklady, ale podobně je tomu ve všech oborech. Různé projekty a aktivity jsou fakticky vlastněny malými skupinami podnikavců, kteří si mohutně sahají do peněz daňových poplatníků. A pro úplný obraz musíme vidět také korporátní zisky posílané do ciziny. Ty představují částky srovnatelné s tím, kolik se vybere na daních.

Argumentovat za této situace, že po snížení daní obyčejným lidem by ty peníze někde chyběly, to je zcela absurdní.

Pokud existuje více dělicích linií (ekonomické, kulturní, bezpečnostní), co to pro politický střet znamená? A pro jaké skupiny je taková situace výhodnější?

Znamená to, že je tu spousta stran, která hájí zájmy horních 2-3 procent. Že zájmy dalších 10-15 procent jsou občas zohledňovány. A že více než dvě třetiny společnosti nemá žádné politické zastoupení.

Pokud by se snad objevila nějaká síla ochotná hájit zájmy dolních dvou třetin, bude okamžitě označena za nebezpečnou, extremistickou, proruskou a já nevím jakou ještě.

Z krátkodobého hlediska je to výhodné pro ty nahoře. Z dlouhodobého hlediska to není výhodné pro nikoho. Nevzniká totiž nová rovnováha, nýbrž směřujeme k rozpadu společnosti. Naše území se tak nabízí ke kolonizaci každým, kdo má dost agresivity sem přijít a uplatnit svou nadvládu.

Pravice se v ekonomickém dělení definuje tlakem na menší roli státu, v bezpečnostním dělení naopak tlakem na větší roli státu při zajišťování bezpečnosti. V 21. století se tyto dva zájmy dostávají do celkem výrazného střetu. Dá se z toho vůbec najít cesta ven?

Oba tyto prvky zmizely. Když přestane stát tvrdě regulovat korporace, tak si ty korporace zregulují stát. Menší role státu je z principu nemožná. A co se týče bezpečnosti, o té už nemá význam mluvit. Žádný západní stát už nekontroluje vlastní hranice. Žádný západní stát se nesnaží zabránit vzniku non-go zón. Teroristům a jejich pomocníkům jsou dokonce vypláceny podpory ze státních rozpočtů. Kolonka „bezpečnost“ znamená především represe vůči vlastnímu obyvatelstvu a útoky na státy, které nechtějí prodávat zdroje za zlomek skutečné hodnoty.

Anketa

Získají koalice ODS/KDU-ČSL/TOP 09 a Piráti/STAN ve volbách sněmovní většinu?

12%
88%
hlasovalo: 13335 lidí

Pro nižší zdanění příjmů se vyslovovaly hnutí ANO, ODS, KSČM a SPD. Z řad jejich odpůrců jsem zaznamenal označení „koalice nezodpovědných extremistů“, což je spíš taková kuriozita, ale když to vezmeme vážně – je podle vás něco, co tyto strany z pohledu veřejných rozpočtů spojuje (a co naopak proti nim spojuje ČSSD, Piráty, lidovce, STAN a TOP 09)?

Proti snížení daní byly globalistické strany. Pro snížení daní byly strany hájící zájmy místních lidí (SPD) a strany, jejichž postoj je nejasný až zmatený (ANO, KSČM). Překvapením je vlastně jen postoj ODS, který může znamenat přípravu na spolupráci s ANO.

Nedávno jste v jedné úvaze na Facebooku vymezil „starý svět, který fungoval do 80. či 90. let“. V tomto světě se podle vaší definice „dalo žít obyčejně“, a to jak v socialistické, tak v kapitalistické části. Co se poté změnilo, že teď už to nejde?

Starý svět byl národní. Člověk vyrostl v nějaké zemi a žil v ní. Pracoval v místní firmě, která patřila místnímu podnikateli nebo národnímu státu. Jeho život byl ovlivněn místními poměry a rozhodnutím místních činovníků. Dokonce i v rámci sovětského bloku byly v každé zemi trochu jiné podmínky. Takový svět nebyl dokonalý, ale většina lidí si dokázala najít prostor, jak v něm celkem spokojeně žít, pracovat, vychovávat děti, pěstovat přátelské vztahy apod.

Dnešní svět je globální. Rozhoduje o nás centrála v Bruselu, New Yorku, Haagu nebo jinde. Nikdo není nucen na nás brát ohledy. Když bude zničena jedna země, na centrále si jen odškrtnou položku v tabulce. Rozpočty neustále rostou, takže z lidí v každém národě a státě musí být vymačkáno víc peněz než před rokem. Je velmi těžké žít v takovém světě jako obyčejný dělník, šofér, lékař, konstruktér nebo učitel. Životní náklady jsou stále vyšší, předpisy stále přísnější, a roste nejistota. A zdánlivě jediná možnost jak tomu uniknout je vyšplhat se co nejblíže ke globální elitě. To deformuje charaktery. To znemožňuje nezávisle myslet. To ničí vztahy, protože každý je potenciální konkurent.

Jako důkaz rozkladu současného světa jste nedávno uvedl video natočené ministerstvem zahraničí, lákající na práci pro Evropskou komisi. Co na něm považujete za nejšílenější?

Naše vlastní ministerstvo platí propagandu, která říká, že se u nás nedá žít a vyzývá mladé lidi, aby se odstěhovali do ciziny. Co k tomu dodat?

Co o současném světě ukazují americké prezidentské volby a střet mezi Donaldem Trumpem a Joem Bidenem? V minulosti často právě prezidentské volby v USA byly ukazatelem trendů, které se pak přelévaly do zbytku světa…

Myslím, že ten volební střet je přeceňován. Letošní Donald Trump už nebyl tím antisystémovým rebelem jako Donald Trump z roku 2016. Pro svět je skvělé, že zabránil napadání dalších zemí, ale uvnitř USA se jeho počínání nijak nelišilo třeba od Bushe mladšího. Někteří čeští komentátoři jej zobrazují jako bojovníka proti bažině deep state, ale obávám se, že je to iluze. Nicméně tři poučení z poslední kampaně se rýsují.

Za prvé. Že volební podvody se stávají naprosto standardní součástí politického života. Kdo ovládá velké peníze a velká média, ten má také možnost falšovat hlasy, a pokládá to za morálně správné.

Za druhé. Že obrovskou mašinérii současných elit je občas možné porazit. I oni dělají chyby, a dělají jich hodně.

Za třetí. Pokud se to podaří, musí následovat revoluční změna. Třeba taková, jakou provedl Viktor Orbán v Maďarsku. Jakýkoliv pokus vyhnout se konfliktu, dosáhnout kompromisu, dávkovat změny jako postupné, každý takový pokus skončí katastrofou. Buď rychle změníš poměry, nebo tě elity rozdrtí. Neexistuje žádná třetí cesta.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Čarnogurský: Jedině Rusko může zničit Ameriku.  Putin a dnešek? Vidím to jinak

7:27 Čarnogurský: Jedině Rusko může zničit Ameriku. Putin a dnešek? Vidím to jinak

Údajný „Putinův palác“ postavili pro vládce Ruska oligarchové, ale on tento dar nepřijal, říká někde…