Jaká osobní vzpomínka se vám vybaví jako první v souvislosti se 17. listopadem?
Asi není úplně první, ale nejsilnější. Jak sedím na jevišti absolutně narvaného Klicperova divadla v Hradci Králové, tehdy se ještě jmenovalo Divadlo Vítězného února, a spoluzakládám místní Občanské fórum. Dějiny se daly do pohybu. Byla to neuvěřitelná jízda.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Máte kromě toho ještě nějakou vzpomínku, kterou byste chtěl zmínit?
Možná přátelství s Pepíkem Vágnerem, jež z té jízdy postupně vzešlo. Inženýr Josef Vágner, bývalý ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové a zakladatel tamního safari, byl nejen neobyčejným člověkem, ale také hlavní postavou Občanského fóra ve Východočeském kraji. Návštěvy v té jeho úžasné vile plné exotických artefaktů a originálních obrazů od Zdeňka Buriana jsou nezapomenutelné. Po letech se mi dostalo cti, požádala mě o to jeho dcera Lenka, hovořit nad Pepíkovým hrobem.
Co z toho, proti čemu Čechoslováci cinkali klíči, v nás stále přetrvává? A naopak, co se v zemi podařilo vybudovat? Když srovnáme rok 1989 a 2019, jak na tom jsme?
Blbě. Někdy mám pocit, že se nezměnilo vůbec nic, jen se prohodila znaménka, ale bolševismus v našich duších zůstal. Co tím myslím? Namísto rudých bolševiků tu máme bolševiky modré. Nemyslím teď žádnou konkrétní stranu, ale způsob uvažování mnohých lidí. Tu potřebu být zanořen v nějaké řiti, dříve moskevské, dnes bruselské. Tu potřebu pořád vytvářet nějakého nepřítele, dříve Západ, dnes Východ. Tu potřebu všechny naše vlastní chyby házet na někoho jiného, dříve na západní imperalisty, dnes na ruské a čínské agenty.
Fotogalerie: - Je to marný, je to marný, je to marný
A nakolik nesou tedy zodpovědnost politici? Stala se Česká republika v devadesátých letech obětí obchodů a rozdělování moci?
To je nesmysl. Já tohle nadávání na politiky nemám rád. Kdysi za komunistů nám tvrdili, že do parlamentu volíme ty nejlepší z nás, což je samozřejmě naprostá pitomost. Poslanci nejsou ti nejlepší z nás, je to náš vzorek. Vzorek nás občanů. Nic víc, nic míň. Je to náš obraz jako společnosti. Ti lidé, které tam zvolíme, jsou naší vlastním zrcadlem. A stále platí staré pořekadlo: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu.
Neustále se diskutuje o tom, proč a jak komunistický režim v Československu skončil. K čemu se přikláníte vy? Bývalý prezident Václav Klaus pro deník Právo prohlásil, že se komunistický režim v podstatě zhroutil sám. Důležitá role je ale přikládána disidentům, špatné ekonomice, ale i prohlášení tehdejšího tajemníka Sovětského svazu Gorbačova…
Socialismus skončil proto, že mu došel dech. Hospodářsky, ideově, politicky. Už tu nebyl nikdo, kdo by ho hájil. Ten proces byl ale dlouhodobý a příčin je mnoho stejně jako lidí, kteří na tom mají zásluhu. Já bych jako prvního vzpomněl papeže Jana Pavla II. Zvolení tohoto Poláka papežem je zásadním zlomem dějin dvacátého století. Už jeho první návštěva Polska v roli papeže zcela změnila společenské paradigma. S komunismem to od té doby už šlo jen a jen z kopce. Přičtěme politiky pevných zásad Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou a samozřejmě také Michaila Gorbačova, který byl natolik osvícený, že neodvratným a logickým změnám nestál v cestě.
Fotogalerie: - Stojím za ČT
„Demokracii už bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ řekl kdysi československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Máme v České republice demokraty?
To je přesně to, o čem mluvím. Demokracie je, respektive by měla být soutěž. Vítěz vládne, poražený dál nabízí alternativu. Ale navzájem se respektují. V příštích volbách si to rozdají znovu. Ne, že se navzájem likvidují. Má to být soutěž idejí a receptů, ne přebory v tom, kdo na toho druhého nakydá víc špíny. V tomto smyslu demokracie pláče nejenom u nás, ale všude po světě. Takzvaná nová levice tenhle demokratický úzus nerespektuje. Podívejte se do Spojených států, Trumpa tam nenechali svobodně vládnout ani jediný den. Diktatury proletariátu jsme se zbavili, ale máme tu diktaturu menšin.
A dokážeme my respektovat demokratické volby? Kritici prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše varují, že svoboda a demokracie je v jejich rukou v ohrožení. Proti tomu druhý tábor prý zase například díky demonstracím Milionu chvilek na Letné 16. listopadu chce získat moc. Jak to vidíte?
Demokracie je v ohrožení, když se politici chovají jako bolševici. Naše pravda je ta jediná správná, a když vy říkáte něco jiného, zavřeme vám hubu! Těmhle dárečkům já říkám neokomunisté nebo eurobolševici. Zavádějí tu novou totalitu. Co jiného je ten nový cenzorský úřad při Ministerstvu vnitra? Co jiného je likvidace názorových oponentů na sociálních sítích? Co jiného je kriminalizace politických oponentů? Co jiného je to salámové ukrajování svobod? Ale zpátky k vaší otázce. Je hodně věcí, které se mi na Zemanovi či Babišovi nelíbí, ale vyhráli ve svobodných volbách. Řešením je nabídnout lepšího prezidentského kandidáta a lepší politický program. K tomu ale vede cesta jinudy než přes Letnou.
„Fake news dnes nejsou jen falešné informace, ale fake news slouží novodobým pseudoliberálním propagandistům k označování pro ně nepohodlných názorů. To znamená, že jakmile nesouhlasíte s hlavním proudem, prezentujete jiný názor, tak se vám může stát, že váš názor je označen za fake news, a tím pádem je hozen do jednoho pytle se skutečným odpadem,“ řekl jste mi v jednom z rozhovorů. Dále jste uvedl, že se pojem fake news stal nástrojem současných mocných v Evropské unii, kterým likvidují své kritiky, respektive umlčují, upozaďují, zesměšňují v uvozovkách nevhodné názory. Jak jsme na tom tedy se svobodou slova, které se nám dlouhá desetiletí minulého režimu nedostávalo?
Svoboda slova pláče. A pláčou i jiné svobody. Cenzorské praktiky na sociálních sítích, zvláště na Facebooku, kdy jsou mazány příspěvky a následně blokováni uživatelé za svoje názory, jsou zrůdnost. Obzvláště zavrženíhodné je řádění nových v uvozovkách internetových lidových milicí, rozuměj aktivistů z některých politických neziskovek, kupříkladu Člověka v tísni. Tihle novodobí agresivní milicionáři hromadně nahlašují názorové oponenty, a pokud se jim podaří někoho zlikvidovat, ještě se tím veřejně chlubí. Je to zrůdné, nepřijatelné, zločinné, zvláště pak proto, že tyhle neziskové organizace namnoze žijí z veřejných rozpočtů. Jinými slovy, za své vlastní peníze si vydržujeme darmožrouty, kteří nám škodí. Tohle nevymyslíš!
Uvědomujeme si tedy hodnotu svobody a umíme s ní pracovat?
Jak kdo. Je to jistý paradox, ale svobody si dnes víc váží spíše starší generace vyrostlá za totality, než generace nejmladší vyrostlá v demokracii. Otázka je, kdo za to může. Učitelé dnes stávkují za vyšší platy. Nic proti tomu, ale neměli by spíše stávkovat proti šílenostem typu zcela nedomyšlené inkluze, invaze politických neziskovek do škol, povinné indoktrinace dětí všemi těmi novými poťouchlými ideologiemi či šílené byrokratizace školství? Ale sami učitelé o těchto procesech nerozhodují, ty jsou výsledkem rozhodnutí politiků, především politiků takzvané nové levice. Politologie tomu říká dlouhý pochod institucemi. Jde o postupné zamořování veřejného prostoru a institucí nejrůznějšími levičáckými aktivisty. V západních zemích se tihle zelení, duhoví i jiní týpci dali na pochod už od studentských nepokojů v osmašedesátém, u nás s jistým fázovým posuvem až po sametu. Zamořili úřady, redakce i univerzity. Jediným výsledkem je svět, který ve jménu pochybného pokrokářství opouští své tradiční hodnoty, a zblblé děti a mládež, které víc než demokracie oslovuje nová totalita.
V uvozovkách zabrat dostává v posledních letech i Václav Havel. Je odkaz bývalého disidenta a prvního českého prezidenta dehonestován?
Odkazu a pověsti Václava Havla dnes paradoxně nejvíc škodí právě jeho největší vyznavači. Nekritičtí, dogmatičtí, netolerantní. Dokonale zdiskreditovali i ta dvě krásná slova, pravdu a lásku. Havel přitom byl normální člověk. V některých ohledech výjimečný, v jiných problematický. Tomuhle nekritickému vytváření kultu osobnosti, kdy si z něho některé politické síly dělají svatou monstranci, říkám kim-ir-senizace Václava Havla.
Jak jeho činnost – ať už v době komunismu, nebo v devadesátých letech – hodnotíte vy? Vidíte ho jako jednu z nejvýznamnějších osobností?
Budu se jen opakovat. Statečný disident, špatný politik. Symbolem sametové revoluce Havel nepochybně je, nejvýznačnější osobností polistopadové doby ale je daleko spíš Václav Klaus. To je architekt zásadních politických změn. A nemluvím o ekonomické transformaci, nýbrž o vytvoření klasického pravolevého vějíře politických stran. To je Klausova zásluha, vybojovaná navzdory Havlově blouznění o nepolitické politice.
Co byste vzkázal politikům do dalších třiceti let demokracie?
Politikům nic. Lidem bych vzkázal, aby vzali rozum do hrsti. Dřív, než bude pozdě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
