Hovořil jste nedávno o hrozbě teroristického útoku v Česku, což je často a z různých kruhů odmítáno jako strašení, šíření poplašných zpráv atd. Proč si podle vás mnozí politici a experti nechtějí připustit takovou hrozbu?
Česká republika bezesporu ještě pořád není hlavním terčem teroristů, to je evidentně stále západní Evropa. Každý politik logicky říká to, co pomáhá v jeho postavení. Informace o tom, v jakém stupni nebezpečí daná populace je, v tomto případě Česko, se ne vždycky prezentuje v plném rozsahu, protože tyto informace mohou budit zbytečné napětí. Obecná tendence, pokud už nedochází k přímému ohrožení, je taková, že se informace utlumují a provádějí se opatření, aby nevznikalo napětí ve společnosti.
Dá se mluvit o chlácholení obyvatelstva?
Nevím, jestli je úplně správný pojem chlácholení, ale politická reprezentace zvýrazňuje aspekt bezpečnosti střední Evropy a staví na tom řadu svých tvrzení, jak je bezpečnosti věnována vysoká pozornost, že jsme schopni vlastní území chránit – a to je jeden z úkolů, který politická reprezentace má a snaží se to zvýraznit i proto, že zatím k žádnému dramatickému útoku, který by se dal nazvat teroristickým, na území naší země nedošlo. Je potřeba se na věc dívat maximálně realisticky a situaci nepodceňovat. Zároveň je třeba říct, že v Česku zatím není „optimální“ prostředí k tomu, aby se tu etablovaly nějaké širší a složitější teroristické organizace a struktury. Musíme dělat všechno pro to, aby se Česko nedostalo do stejných problémů jako třeba Německo.
Nemohou prohlášení vrcholných představitelů státu, opakující, že v České republice nic nehrozí, jednoduše teroristy motivovat k tomu, aby právě tady něco spáchali?
Musíme tyto věci vidět z jednoho hlediska. Jesliže česká ministerstva vnitra, zahraničních věcí a obrany, která mají na starosti boj s terorismem, prohlašují, že v tomto okamžiku nemáme žádnou informaci o tom, že by Česko bylo ohroženo, je to nejspíš pravda. Ale z dlouhodobého hlediska a celkového vývoje v Evropě a našem okolí taková tvrzení říkat nemůžeme. Musíme věnovat pozornost nejenom státům Evropy, kde dochází k vlastním teroristickým útokům, ale musíme si uvědomovat, že Evropa je velmi provázaný a homogenní kontinent a pohyb obyvatelstva tady existuje. Ten byl umocněn i migrační vlnou, kterou v určitém zmenšeném rozsahu zažíváme i v současné době. Proto je třeba se věnovat tomu, že to, co se děje v západní Evropě, se úplně klidně může odehrávat i u nás.
Máme tedy vycházet z toho, že bezpečnostní složky státu a příslušné úřady před obyvateli důležité informace tají, aby nedocházelo k panice apod.
Zda se dá přímo říct, že úřady tyto věci obyvatelstvu tají, si nejsem jistý. Pochopitelně se ale některé věci zveličují a některé se redukují. Taková je politika. Podle mého názoru si při vysvětlování dlouhodobých trendů musíme být v České republice vědomi jedné zásadní věci. Ve chvíli, kdy v západoevropských státech budou opatření natolik rozsáhlá, že organizovat a provést teroristický útok nebude tak jednoduché, budou se teroristé přesouvat jinam a zasáhnou euroatlantickou komunitu, do níž jednoznačně patříme, na území Německa nebo České republiky. Jim je to jedno, útok proti „křižákům“ se může odehrát kdekoli jinde. Ostatně ve vyjádřeních, která měli v minulosti představitelé tzv. Islámského státu, v jednom případě zmínili i Českou republiku.
Při analýze situace po čtvrtečních útocích v Barceloně jste zmínil problematiku Balkánu, kde v Bosně a Hercegovině a v Kosovu existují dokonce i výcviková střediska IS, jsou tam směřovány finance ze zemí podporujících terorismus – a přitom jde o část Evropy vzdálenou pár hodin jízdy autem z Prahy. Jak velký problém může Evropě růst právě tam?
Zaměřujeme se na zcela jinou oblast Evropy, tedy na západní a střední Evropu, ale Balkánu jsme od doby, kdy se utlumila válka v 90. letech, přestali věnovat větší pozornost, zejména v oblasti bezpečnosti. Celý balkánský prostor je typický tím, že je významně islámský. To je realita, se kterou musíme počítat. V minulém i současném roce německé a rakouské zpravodajské služby, včetně složek Bosny a Hercegoviny i Kosova, mluví o tom, že se Balkán radikalizuje. Některé strany dokonce mluví o tom, že v přepočtu na počet obyvatel z Balkánu odešlo válčit za IS nejvíce lidí z Evropy, což je velmi varující. Musíme vidět, že tohle není nic, co bychom mohli podceňovat. Sám jste zmínil pravděpodobnost výcvikových táborů na území Bosny a Hercegoviny. To je věc, s níž bosenské bezpečnostní složky výrazně bojují, ale moc se jim to nedaří.
Problém Balkánu je v tom, že vytváří „bezpečné“ prostředí, ve kterém se teroristické buňky mohou etablovat, mohou se tam připravovat, mohou tam mít svá logistická centra a zázemí, které jim umožní se připravovat a zároveň odpočívat po některých složitých operacích v západní Evropě. Tato věc musí být sledována. Musíme prostě vědět, co se zejména v těchto dvou státech, v Bosně a Hercegovině a v Kosovu, případně v Makedonii, děje. Tomu je nutné věnovat stejnou pozornost jako problematice terorismu v západní Evropě.
Psali jsme:
Do jaké míry lze říci, že Bosna a Hercegovina a Kosovo s tímto problémem reálně něco dělají a mají snahu s tím bojovat? I s ohledem na válečnou historii, dlouhodobé financování od států podporujících terorismus a tehdejší existenci a pomoc bojovníků z arabských zemí na bosensko-muslimské a kosovsko-albánské straně během války?
Problém spočívá v tom, že muslimská komunita v balkánském prostoru je cílem různých islámských režimů ze Středního východu. Připomenu, že v době, kdy jsme jako Češi působili v rozsáhlém kontingentu v Bosně a Hercegovině, na vlastní oči jsme viděli, jak se tzv. provádí humanitární pomoc. V rozbombardovaných vesnicích Bosny a Hercegoviny se neopravily nejdříve baráky pro lidi a další potřebné infrastruktura, ale nejdřív se opravily mešity. Pomoc tam šla velmi cílená, aby docházelo k podpoře islámského elementu, a bohužel to jsou státy, které velmi často jmenujeme jako země, které když ne přímo podporují, tak tolerují terorismus. Například Saúdská Arábie, Katar a další. To se tam objevuje i dnes.
Bavíme-li se o období poloviny 90. let, když jsme působili v Bosně a Hercegovině, jedním z největších problémů byli wahhábisté severně od Sarajeva ve městě Zenica a okolí. Dokonce muslimská brigáda, která bojovala na straně bosensko-muslimského režimu, musela být rozpuštěna, a už tehdejší NATO působilo na Izetbegoviće (Alija Izetbegović – předák bosenských muslimů za války, pozn. red.), aby zakročil. A tento proces neskončil, to pokračuje do současné doby. Nejde o žádnou novinku. A jestli současné režimy v oněch zemích mají na to, aby situaci zvládly, nemyslím si, že to přímo podporují, ale jednoduše si uvědomme, že účinnost vládních organizací tam je poměrně nízká. Typickým příkladem je Bosna a Hercegovina, kde na území státu mají tři entity – srbskou, bosenskou a chorvatskou, které do současné doby nenašly společnou řeč. Ačkoli některá politická usnesení tam byla přijata, bezpečnostní složky jsou pořád dost izolované a jen hodně stěží si předávájí informace o tom, co se na jejich území děje.
Kosovo se zase stále zmítá v ekonomických problémech, má obrovskou míru nezaměstnanosti. To všechno je podhoubí k tomu, aby se radikalismus neustále živil a rozrůstal. Vrátím se zpátky k německým zpravodajským službám, které situaci na Balkánu velmi dobře znají a na tento problém poukazují.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
