Politolog Daniel Kroupa: Dokud bude v Rusku vládnout Putin, představuje jeho země pro Evropu bezpečnostní riziko

Anketa

Bude na Ukrajině mír?

Ano, věc bude vyřešena

Ne, boje budou pokračovat, protože Putin chce víc

Nyní se boje uklidní, ale v nejbližších letech se na východě Ukrajiny rozhoří nové boje

10%

Na Ukrajině padne režim a začne občanská válka všech proti všem

78%

hlasovalo: 18737 lidí

Před několika dny proběhla v Poslanecké sněmovně bezpečnostní konference, na níž představitelé armády prohlásili, že žijeme v iluzi bezpečnosti, ale ve skutečnosti jsme v podstatě ve válce, i když nejde o tu konvenční, ale o jiný druh války, o informační, kyberútoky apod. Co si o tom myslíte, nestraší nás trochu?

Domnívám se, že v určité iluzi žije česká společnost už od sametové revoluce. V iluzi, že zhroucením tehdejšího bipolárního světa nastala éra věčného míru. Už od tohoto počátku mnozí lidé oslabovali obranyschopnost naší země, snižovali rozpočet pro armádu a neuvědomovali si důležitost obranyschopnosti země. Dnes je situace mnohem vážnější, protože se změnily technologie, změnil se způsob vedení válek a my jsme se připravovali na obranu či na válku minulou. Je takové úsloví, že vojáci obvykle zbrojí na tu válku, která už byla, ale obávám se, že tentokrát je to mnohem vážnější.

Neukolébalo nás v tomto klamu také naše členství v Severoatlantické alianci, že jsme se spolehli na naše spojence s lépe vyzbrojenou armádou, kteří by nám v případě napadení přišli na pomoc? Ostatně celá Evropa je na tom podobně, spoléhá na Spojené státy americké.

Je samozřejmě pravda, že Evropa už celé staletí není schopna obhájit samu sebe a své zájmy. Ale chceme-li být skutečně silným státem, musí národ v sobě oživit schopnost samostatné existence, a to znamená probudit v sobě vůli se bránit, a to i v situacích, kdy to může vypadat, že jsme v tom sami. Když v roce 1938 čeští politici porušili masarykovský princip obrany a vzdali se, podlomili tím vůli národa se bránit. Poláci, kteří bojovali, tu vůli nikdy neztratili. Nechci volat po nějakém militarismu, ale všimněte si, že po roce 1945 už nikoho z politiků nenapadlo, že by náš národ mohl usilovat o nějakou obranyschopnost, a už jenom hledali nějaký deštník, pod který by se schoval. Našli Sovětský svaz a pod ním jsme uvízli čtyřicet dva let. Když potom komunismus padl, mnozí lidé šířili iluzi, že konečně nastává éra míru a že nemusíme už dávat peníze na obranu, že se o nás někdo postará. NATO se o nás postará, když se o sebe postaráme sami. A my budeme dobrý spojenec v NATO, když budeme mít vůli bránit sebe a dodržet spojenecké závazky.

Nepřipomíná Vám současná situace a postoj Evropy k Rusku situaci před druhou světovou válkou, ustupování požadavkům hitlerovského Německa ze strachu z vojenského konfliktu? Dnes evropské státy odmítají poskytnout zbrojní pomoc Ukrajině, protože se bojí rozšíření konfliktu z Ukrajiny na celou Evropu, například vrácení Ruskem anektovaného Krymu Ukrajině nebylo vůbec předmětem dohody evropských státníků s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Slabost je nebezpečná. Když Evropa mluví o tom, že konflikt na Ukrajině má jen diplomatické řešení, tím vlastně prohlašuje, že není ochotna se jakkoli vojensky angažovat. A pokud skutečný Putinův motiv je expanze, má před sebou důkaz, že Evropa mu bránit nebude, a s jídlem roste chuť. Tohle ví každý. Myslím si, že když už Evropa není schopna ani ochotna postarat se o bezpečnost na Ukrajině, měla by v sobě probudit vůli sjednotit se, vytvořit konečně tu deklarovanou společnou bezpečnostní a zahraniční politiku a zformovat evropskou armádu. A pak by to byl pan Putin, který by žádal o diplomatické řešení konfliktu, a nikoli paní Merkelová a pan Hollande.

Považujete Rusko za hrozbu pro Evropu a hlavně pro bývalé satelity Sovětského svazu, mezi které patříme? Zdá se, že Rusko východoevropské státy stále řadí do sféry svého zájmu.

Nejsem nepřítelem Ruska a znám mnoho Rusů, kteří jsou mírumilovní a dobří lidé. Problémem je pan Putin a jeho vedení, které chce obnovit Sovětský svaz, jak sám prohlásil, a tomu budeme nuceni čelit. Čili se domnívám, že pokud bude v Rusku Putinovo vedení, nebo jemu blízcí lidé vládnout, tak Rusko představuje pro Evropu bezpečnostní riziko. A pokud Evropa nezačne tuto situaci řešit, může se v nedaleké budoucnosti natolik vyhrotit, že budeme diskutovat o tom, zda vůbec dodržet spojenecké závazky v rámci NATO v Pobaltí.

Nemůže být jedním z důvodů opatrného našlapování kolem ruského prezidenta Putina i obava z toho, co by v Rusku nastalo, kdyby Putin padl? Je to přece jen obrovská země, která nemá demokratické kořeny, klaněla se carům, komunistickým vůdcům a dnes miluje Putina jako zachránce před Amerikou a Západem, on oživil vlastně jen to, co do ruského národa hustili komunisté sedmdesát let. Co by se mohlo stát v Rusku, kdyby přišlo o autoritativního vůdce? Nenastal by tam pak chaos a anarchie?

Když zemřel Boris Jelcin, mnozí Rusové volili důstojníka KGB Putina, aby zabránili návratu komunistů k moci. Vzhledem k tomu, že v Rusku dnes neexistuje dostatečně silná demokratická strana, která by mohla Putina nahradit, je z toho oprávněná obava, že by to mohlo vést k politické nestabilitě a křečovitému chování Putinových nástupců. Ale přece jen tam také existuje demokratická opozice vůči Putinovi a já doufám, že ta by mohla být jádrem nových uskupení. Některé z těch politiků jsem v dobách svého působení v politice poznal osobně a myslím si, že to jsou lidé, kteří by rozhodně neprováděli nějakou expanzivní válečnou politiku.

Jak hodnotíte současnou zahraniční politiku České republiky? Na jedné straně se objevuje kritika, že jsme příliš loajální ke Spojeným státům americkým a Západu, což by nebylo nic divného vzhledem k faktu, že jsme součástí NATO a Evropské unie, a na druhou stranu i kritika příklonu k Rusku ze strany prezidenta Miloše Zemana i exprezidenta Václava Klause. Kde je naše místo?

V tuto chvíli je naše zahraniční politika především chaotická. Prezident říká něco jiného než ministr zahraničí. A nejenom říká, ale i koná. To je největší problém. Samozřejmě určité napětí mezi prezidentem, premiérem a ministrem zahraničí bylo také v období Václava Havla. Ale tehdy se nakonec všichni dohodli a zahraničně politická rozhodnutí byla společná. Dneska se snad prezident snaží dát vládě najevo, že je to on, kdo dělá zahraniční politiku, a staví ji před hotovou věc. A vláda jenom reaguje. Pokud se týče vztahu k současnému konfliktu na Ukrajině, nejsou si navzdory rozdílným vyjádřením prezident a vláda příliš daleko. Vláda se snaží držet krok s Německem a spíš být zdrženlivá, co se týče sankcí vůči Rusku, prezident je poněkud ofenzivnější, ale ty jeho aktivity jsou docela zmatené. Na začátku svého mandátu vystupoval jako rozhodný příznivec evropské obrany, volal po zřízení evropské armády, na druhou stranu popírá naprosto zjevné skutečnosti, které doložili nejen novináři, ale i zpravodajské služby a představitelé demokratických zemí.

Myslíte si, že se zahraniční politika prezidenta a vlády sjednotí po společné koordinační schůzce prezidenta s premiérem a členy vlády na Pražském hradě? Nedokázal Miloš Zeman opak, když při své návštěvě Královéhradeckého kraje mluvil o vyslání polní nemocnice do Jordánska, čímž překvapil premiéra, ministry obrany i zahraničí?

To je doklad chaosu v české zahraniční politice a toho, že je způsobován nedisciplinovaností pana prezidenta. Jestli na schůzce prezident a vláda diskutovali o možnosti vyslání polní nemocnice, prezident nemůže druhý den vyhlašovat, že ji posílá. Nejdřív přece musí proběhnout konzultace, zda jsme schopni tu nemocnici vyslat a zda by nebylo racionálnější poskytnout jinou formu pomoci. A než tohle všechno proběhne, prezident to vyhlásí na veřejnosti. Myslím, že to není doklad nějaké politicky rozdílné linie, ale docela obyčejné prostořekosti pana prezidenta.

Ale prostořekost pana prezidenta se projevuje ve více oblastech. Jak jako bývalý vrcholný politik hodnotíte, že nedávno v souvislosti s rezignací ministryně spravedlnosti Heleny Válkové prohlásil, že se „podělala“ a že on mohl tím, že by její odchod neposvětil, demonstrovat svoji sílu? A dává veřejně najevo, že váhá, jestli její rezignaci přijme nebo ne. Jak by se podle Vás měl v takovém případě prezident zachovat?

Tento výrok unikl ze soukromého rozhovoru a řekl bych, že je trochu nefér od médií, že takový výrok rozmazávají. Nicméně ten výrok ukázal, že pan prezident chce vůči vládě demonstrovat svoji sílu, že je v jakési válce vůči vládě, kterou sám jmenoval, a to je neblahá skutečnost. Všichni, kdo známe jednotlivé aktéry osobně, tak víme, že je mezi nimi dlouholetá averze, ale ve chvíli, kdy ti pánové vstoupí do funkcí, tak tyto osobní averze musí jít stranou, mají táhnout za jeden provaz. Jinak se stáváme banánovou republikou.