Téma uprchlické krize odsunulo veškeré ostatní sociální problémy do pozadí. Jak vlastně vnímáte příliv uprchlíků do Evropy?
Ano, také mám pocit, že problematika uprchlíků je v současné době nejskloňovanějším tématem, i když se nás, alespoň zatím, tolik nedotýká. Kvůli tomu ale v Česku převládla tendence ostatní sociální problémy odsunout na vedlejší kolej. To však nemůže trvat do nekonečna, protože pokud se nebudeme umět postarat o vlastní lidi, nemůžeme pomoci ani ostatním.
Který český televizní program sledujete nejčastěji?Anketa
Na různých demonstracích jsou slyšet názory, proč pomáhat uprchlíkům z islámských zemí, když je u nás spousta chudoby a hlavně je třeba pomoci svobodným matkám s dětmi, lidem bez domova, důchodcům. Co vy na to?
Žijeme ve střední Evropě a řadíme se k vyspělým zemím. Vyrůstali jsme v křesťanské kultuře, jejíž součástí je i pomoc druhým. Samotné řešení pomoci uprchlíkům však ráda ponechám kompetentním organizacím.
Jak vnímáte činnost převážně mladého kolektivu Iniciativa Hlavák, který pomáhá uprchlíkům na hlavním nádraží v Praze?
Iniciativu Hlavák znám pouze z internetu, nemohu tedy zaujmout žádný konkrétní postoj.
Sama jezdíte s nočními policejními hlídkami po bezdomoveckých komunitách. Nedostala jste se někdy do nebezpečí?
Nejprve bych ráda uvedla moji spolupráci s Městskou policií Prahy 12 na pravou míru. Depistáže po bezdomoveckých komunitách provádím od samého začátku profesní kariéry sociální kurátorky. Jedná se však o komunity jen na území Prahy 12, tedy pouze v mém spádovém regionu. Rozhodně se nejedná o represivní činnost vůči této komunitě, naopak. Bezdomovecké komunity tvoří lidé prakticky z celého Česka, kteří se do Prahy vydali za vidinou lepšího uplatnění na trhu práce či lepší dostupnosti sociálních služeb. Nemalou roli hraje i zachování anonymity, kterou velká města poskytují. Depistáže mají několik rovin. Oslovení klienti dostanou potřebné informace ohledně možnosti řešení jejich situace a s tím spojených problémů. Striktně při nich dodržuji anonymitu klientů, nechci ztratit jejich důvěru. Vždy nechávám na klientech, co mi na sebe prozradí a co ne. Zpětnou vazbu mívám více než stroprocentní, neboť se na mne poté obracejí nejen oslovení klienti, ale přivedou i kamarády, kteří jsou ve stejné situaci. Depistáže realizuji v pozdních večerních hodinách proto, že mám největší šanci tyto lidi zastihnout v příbytcích. Přes den se většinou zdržují jinde. Díky strážníkům, kteří mají terén opravdu dobře zmapovaný, se tak dostanu do míst, o nichž bych jinak neměla ani ponětí. Co se týká pocitu nebezpečí, tak jsem se zatím nikdy nedostala do nějaké nebezpečné situace.
Jak to v letní Praze s bezdomovectvím vypadá? Lze odhadnout, kolik lidí bez domova v létě, kdy sem přijíždějí „pobýt“ i mladí lidé z venkova, v Praze je?
Rozdílný počet mladých bezdomovců v letní a zimní Praze nejsem schopna přesně určit. Je však známý fakt, že počet mladých bezdomovců se zvyšuje. Alarmující je i rapidní nárůst počtu žen bez domova. Obecně platí, že lidé, kteří přijíždějí za sezonní prací do Prahy, i když zde také vedou bezdomovecký způsob života, často nevyhledávají služby.
Jak vnímáte dělení bezdomovců na potřebné, kteří svůj pád nezavinili a je jim třeba pomoci, a na „lifestylové“, tedy lidi, co toulání baví?
„Toulání“ je jeden z mýtů o bezdomovcích. Stejně, jako že se bezdomovcem stává člověk dobrovolně. Moje dlouholetá praxe s touto cílovou skupinou ukazuje, že většina bezdomovců preferuje stabilní místo. Pokud se stěhují, bývá to většinou proto, že jsou ze svých příbytků vyhnáni. V naší kurátorské práci nerozlišujeme klienty, kteří si svůj pád zavinili či nikoliv. Role sociálního pracovníka spočívá v pomoci všem, kteří se dostali do tíživé životní situace. Důležitou roli hraje motivace a ochota klienta svoji situaci řešit. U lidí bez domova je známý fakt, že čím déle jsou na ulici, tím obtížnější je jejich reintegrace, tedy návrat do „normálního“ života.
Jak jste v sobě objevila smysl pro charitu a pomoc druhým?
K profesnímu zaměření jsem se dopracovala postupně. Vždy jsem chtěla aktivně pracovat s lidmi, kteří se dostali do nějaké kolizní životní situace. Nabízela se buď klinická psychologie nebo sociální práce. Zvolila jsem si sociální práci, neboť právě ta nabízí mnohem širší spektrum pomoci. Obor sociální práce patří k takzvaným pomáhajícím profesím, je to multidisciplinární disciplína, kde jsou potřeba znalosti nejen z psychologie, ale i z práva, zdravovědy, ekonomie, pedagogiky a dalších vědních oborů.
Mou profesní dráhu jsem odstartovala v oblasti závislostí na alkoholu a jiných drogách, poté jsem přeběhla ke „kurátořině“. Ve své gesci mám široké spektrum cílových skupin. Propuštěné z výkonu vazby a z výkonu trestu odnětí svobody, osoby opouštějící institucionální péči z důvodu nabytí plnoletosti, závislé, osoby bez přístřeší, oběti trestných činů včetně domácího, partnerského a transgeneračního násilí. Souhrně lze říci, že moji klientelu tvoří lidé ohrožení sociálním vyloučením či lidé, kteří se dostali do nějaké tíživé životní situace. Jelikož se problematikou domácího násilí zabývám aktivně dvacet let, absolvovala jsem několik odborných výcviků a současně několik zahraničních stáží. Pracuji i jako dobrovolný poradce v pražské pobočce Bílého kruhu bezpečí. Problematiku domácího násilí jsem rovněž přednášela na katedře sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Měli bychom rychle přijmout euro, jak nám někteří po Brexitu doporučují?Anketa
Můžete představit svůj nový projekt?
V loňském roce jsme s několika profesními kolegy založili neformální skupinu s pracovním názvem Bezdomovci – lidé jako my. Skupinu tvoří profesionálové, kteří dlouhodobě pracují s lidmi bez domova a chtějí informovat o bezdomovectví bez falešných představ současných mainstreamových médií. Cílem nově vznikajícího projektu je právě boření mýtů a předsudků o bezdomovcích, čili rozšíření osvěty ve většinové společnosti. Rozhodně je našemu týmu jasné, že problematiku bezdomovectví nevyřešíme.
Jaké obory neziskového sektoru by měl stát podporovat nejvíce?
Měl by podporovat všechny obory neziskového sektoru, neboť problémy všech cílových skupin jsou multifaktoriálního charakteru. Například senioři vedle zdravotních problémů vzhledem k nízkým příjmům sotva stačí uhradit bydlení a neuváženými půjčkami se mohou postupně dostávat do dluhové pasti. Důležitou roli hraje i dostupnost sociálních služeb. Velká města jsou na tom s dostupností relativně dobře, avšak v maloměstech je tomu naopak. Ve své rigorózní práci jsem se mimo jiné zabývala dostupností služeb pro oběti domácího násilí v Česku. Výzkum prokázal, jakým praktickým překážkám čelí oběti v menších aglomeracích, pokud se rozhodnou svoji situaci řešit. Hovořím především o dopravní dostupnosti, s čímž souvisí i finanční stránka.
Nemyslíte si, že počet neziskovek dnes nabobtnal do takových rozměrů, že už by to mohlo systémově škodit státnímu zřízení?
Je jedině dobře, že existuje takové množství neziskových organizací. Samozřejmě, že kvantita nemusí ještě zaručovat vysokou kvalitu. Neziskové organizace však v podstatě nejsou nízkoprahové, neboť jsou vždy zaměřené jen na určitou cílovou skupinu. Na rozdíl od veřejné správy, kde se musí vyhovět každému občanovi, který se objeví ve dveřích kanceláře. Sociální pracovníci v obcích s přenesenou působností mají mimo jiné ze zákona o sociálních službách v náplni své agendy koordinaci sociálních služeb, takže umí klienta poslat do adresné služby.
Neřítí se tímto zbytněním neziskový sektor do problémového období? Na světlo se budou stále víc dostávat kauzy zneužívání dotací či něčího jména, neúčelnost a nepřipravenost pomoci, jako v případě iráckých křesťanů u nás, a tak dále. Nezačne kvůli tomu válka neziskovek?
Toto je spíše otázka pro samotné představitele neziskového sektoru. Za sebe bych však neziskovým organizacím přála více vzájemné komunikace a spolupráce, protože mi občas připadá, že u některých neziskovek jde o boj o počet klientů na úkor zprostředkování další adresné služby či pomoci.
Máte nějakou vizi dokonalé společnosti?
Dokonalá společnost podle mě neexistuje.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
