Pane poslanče, když začnu odzadu, vrátím se k volbám. V nich jste ze třetího místa postoupil do sněmovny, měl jste 1 735 hlasů, víc než dvojka kandidátky. Čím si to vysvětlujete?
Velmi mě to samozřejmě potěšilo, v Plzni jsem vyrostl, mám na Plzeňsku jednak hodně osobních přátel a rovněž známé i mezi podnikatelskou veřejností, podnikám totiž v oblasti zemědělství a potravinářství. Naše farma se zabývá výrobou mléka a regionálních potravin, které prodáváme přímo Plzeňanům, možná i toto mohlo sehrát pozitivní roli. Poctivě jsme se všichni věnovali předvolební kampani a nebylo snad většího města v kraji, které bychom nenavštívili. A výsledek byl opravdu impozantní. I když jsem s tím vůbec nepočítal, byl jsem zvolen poslancem, za což jsem rád, protože to je nová životní výzva a možnost něco změnit v naší zemi.
Plzeňský kraj zaznamenal pro ANO hned tři mandáty, když jste získali přes 18 procent. Ovšem skoro 16 měli komunisti. Jak to?
Komunisté dosahují stabilně celkem dobrých výsledků a hlavně v dobách zvýšené nespokojenosti občanů. Právě tito voliči se často z nostalgie ke starým pořádkům vrací k této straně. Je to škoda, ale na vině jsou často právě politické strany a minulé vlády, které způsobily velké odcizení politiky od občanů a jejich problémů.
Máte už představu o podobě krajských kandidátek, můžete uvést jména, která byste si uměl představit v čele Vašeho kraje?
Jméno lídra, ani předních kandidátů do krajských voleb zatím nemáme. Samozřejmě padají různé návrhy, ale to je stále jen v oblasti teorie a úvah. Jsem přesvědčen, že nejdříve bychom měli pracovat na programu, vizích pro Plzeňský kraj a potom by měly přijít na řadu personální otázky. V našem kraji na programových tezích právě pracujeme.
Plzeň je poměrně svázaná s Jiřím Pospíšilem. Pro někoho jde o bojácného muže, kterého celý život "vodí" podnikatel Jurečko, druhá část říká, že jde o nejnadějnějšího muže politiky. Kam byste se v tomto ohledu přiklonil Vy?
Jiří Pospíšil se svou rodnou ODS patřil v Plzni vždy k nejviditelnějším politikům bezesporu i díky tomu, že se politice věnuje poměrně dlouho. Dokázal výrazně uspět ve volbách do Evropského parlamentu, kdy už nebyl členem ODS, což o jeho schopnostech zajisté také něco vypovídá. Svoji roli patrně sehrálo i to, že Plzeň je velmi konzervativní a ve srovnání s ostatními krajskými městy více pravicová. A jestli pana Pospíšila někdo „vodil“ či ne, to opravdu netuším. Víte, v rámci mého tehdejšího pracovního angažmá jsem víceméně přes 20 let létal po světě, v Plzni jsem nepůsobil a podnikám zde posledních 5 let. Rovněž i zákulisí plzeňské politiky mi bylo dlouho „utajeno“ a hlouběji jsem ho nezkoumal.
Hnutí ANO je hnutím výrazného muže a pak, i z pohledu novinářů, nastává problém. Mnoho z tváří ANO není tolik vidět, nemají tolik prostoru. Můžete popsat, jak to třeba vypadá během debat na poslaneckém klubu? Kdo nejvíc mluví, mají prostor všichni a podobně? Zkrátka takový pohled do zákulisí ANO...
Ano, je pravda, že hnutí ANO má velmi výrazného předsedu, což nám mnohé strany závidí. Někteří z nás zatím nejsou příliš vidět, což je v mnoha případech dáno i tím, že jsme politiku nikdy nedělali a i já se stále učím novým věcem, hlavně v parlamentu. Víte, rozhodovací procesy zde v parlamentu jsou úplně něco jiného, než ve firmách, ve kterých jsem pracoval a v podnikání, vše trvá podstatně déle a i projevy často vůbec nejsou k meritu věci, ale o osobních soubojích. Na poslaneckém klubu je velmi otevřená a konstruktivní diskuse, do které se může zapojit opravdu každý a říci svůj názor. Uměním je pak sladit všechny tyto názory a vystupovat jednotně jako jeden tým. A to se nám, až na malé výjimky, daří, což považuji v takové skladbě osobností opravdu za skvělý výsledek.
Globálně: Je to už sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank. Mnozí odborníci, jako řecký exministr financí a ekonom Varoufakis, tepali finanční systém jako cosi založeného na bublinách, na dominanci dolaru a na neustálém snižování reálných mezd. Kam jsme se v té diskusi o současném kapitalismu za sedm let dostali?
Jsem přesvědčen, že globální ekonomika, a zvláště ekonomika tzv. euroatlantické civilizace, dosáhla určitého bodu vývoje a ocitla se na rozcestí, co dál. Náš systém je postaven na principu růstu a pro ten obětujeme téměř všechno, což nevidím do budoucna jako smysluplné. Dosáhli jsme blahobytu, který nemá v historii obdoby. Jsme technologicky vyspělí, věda je na špičkové úrovni, máme hodně peněz, ale nejsme šťastní. Ekonomický princip založený na růstu a na spotřebě pokulhává. Proč? Nerodí se děti, reprodukční potenciál je na sestupné křivce, ubývá nás, ale systémy jsou nastaveny na stále rostoucí populaci. Kdo bude tedy více spotřebovávat? Klasickým příkladem je penzijní průběžný systém. Kdo bude financovat systém, který vznikl již za Bismarcka, kdy se rodilo hodně dětí, je založený na principu „mladí platí starým“, když mladých dnes ubývá a seniorů dramaticky přibývá?
A abych i navázal na dnes tak horké téma, my v České republice si musíme také jednoznačně položit ještě jednu klíčovou otázku, zda potravinová soběstačnost je rovněž věcí národní bezpečnosti, protože v případě problémů či nedej bože nějakého konfliktu v Evropě, nám nikdo potraviny ze zahraničí vozit nebude. To je oblast, kterou zde nikdo nechce vidět, protože ji v mnoha případech vůbec nerozumí. Souvisí však nejen se zemědělstvím a národní bezpečností, ale i s péčí o krajinu, kvalitou života, zdravými potravinami, našimi nemocemi a budoucností celé střední Evropy vůbec.
Fotogalerie: - Srpnová okupace na Václaváku
Fotogalerie: - Proces
Jak se podle Vás dařilo zvládat finanční krizi v podmínkách volného trhu?
Finanční krizi se podařilo zvládnout za cenu „vrhnutí“ na trh enormního množství peněz a rovněž za cenu obrovského nárůstu dluhů některých zemí, které by to za pomoci mezinárodních institucí vůbec nezvládly. Nicméně finanční krize dle mého názoru neodezněla, a to především v některých zemích evropského jihu. Nezaměstnanost mladých na úrovni 30, 40 nebo i 50 procent je dlouhodobě neudržitelná. Tito mladí lidé, často vzdělaní, jasně cítí frustraci a velmi nejistou budoucnost. Navíc si neosvojují pracovní návyky, inklinují k lenivosti, ke drogám. Jakou roli plní společnost, stát a systém, který nemá práci pro polovinu mladých lidí? Bude práce za pár let? Velké firmy rostou a těch malých ubývá. Malé firmy přitom tvoří téměř 80% zaměstnanosti ve společnosti, pokud je nebudeme podporovat, nebude přibývat pracovních míst. Velké firmy a korporace to nezachrání, ba naopak. Podpora malých a středních podniků a živnostníků je řešením.
O problému Řecka se diskutuje zejména z pohledu ekonomického a politického, ale jak by případný odchod Řecka z eurozóny a jeho bankrot ovlivnily bezpečnost Evropské unie? Nebylo by pak Řecko bezpečnostním rizikem pro EU a Severoatlantickou alianci, protože by mohlo přijmout finanční injekci z Ruska, Číny či další země, za nějakých pro nás nepříliš přijatelných podmínek? Nestalo by se pak v Evropě jakýmsi trojským koněm?
Řecko je velký problém Evropy a mám pocit, že málokdo si to chce přiznat. Laciná prohlášení typu „nebudeme platit Řeky z našich daní“ apod., jsou nebezpečná. Otázka a problém Řecka nevznikl v roce 2010, a ani v letech předchozích. Pro pochopení celého problému je třeba zajít hodně do historie, téměř až do 50. let minulého století. Studoval jsem ekonomiku Řecka za posledních šedesát let a je to opravdu velmi poučné. Je tam i mnoho paralel s naší zemí a hlavně změněné situace před a po vstupu do EU. Troufám si tvrdit, že vstup Řecka do EU v 80. letech byl vzhledem k jejich podmínkám velmi předčasný a neuvážený. Domnívám se, jak jste správně připomněl, že to bylo spíše díky silným geopolitickým zájmům, kde poloha Řecka na mapě Evropy a vlastně vojenská hranice NATO hrály větší roli, než ekonomika samotná, což v době studené války mělo svůj smysl a bylo to pochopitelné a dle mého rozumné. To navíc dokazuje i fakt, že výdaje na armádu vzhledem k HDP jsou po USA a Francii v Řecku třetí nejvyšší z celé aliance. Nastavené ekonomické podmínky vstupu do EU však nebyly pro Řecko výhodné a jejich situace, hlavně růst záporné obchodní bilance, se zhoršovala. Avšak pro mě naprosto nepochopitelný byl vstup do eurozóny, tedy přijetí Eura. Ten celou nepříznivou situaci ještě umocnil. Zbavili se dalšího nástroje řízení ekonomiky, tedy své měny a potenciální devalvace v případě problémů či stimulů ekonomiky, prostě de facto „své ČNB“, jejíž role v našem prostředí ČR byla a je naprosto nezastupitelná a buďme rádi, že máme ČNB i naši korunu.
Co se podle vás stane, jestli Evropská unie skutečně nenajde společnou řeč alespoň v těch zásadních věcech, které ji ohrožují, jako jsou ty tři základní problémy: Ukrajina, Řecko a migrace?
EU se stala tak trochu velkým rozhodovacím molochem. To, co by jeden stát udělal okamžitě, trvá v EU dlouho, díky množství států a často i nejednotnému názoru i těch vůdčích zemí. EU bude muset najít jasnou a jednotnou řeč, nic jiného ji nezbývá. Pokud to nedokáže, pak všichni občané celé EU si budou klást otázku, k čemu tedy EU vlastně máme. Naše hranice už nekončí v Rozvadově, ale na řeckých ostrovech či Sicílii, to je prostě fakt.
Není migrace skutečně velkou hrozbou rovněž vzhledem k tomu, že, jak odborníci upozorňují, v souvislosti s vysycháním některých oblastí severní Afriky a Blízkého a Středního východu se mohou v budoucnu dát do pohybu ne desítky tisíc uprchlíků jako dnes, ale statisíce a miliony lidí? Nepřeválcují Evropu, pokud nenajdeme nějaký nástroj proti tak masové invazi?
Migrací, a dnes se dá říct i téměř stěhování národů, kterých bylo a je i dnes z důvodů hledání nových zdrojů mnoho, nejen v Evropě, ale i v Asii, Severní Americe, těch bylo i v minulosti mnoho. Lidé se vždy pohybovali směrem k lepší budoucnosti, do oblasti zdrojů, hlavně potravy a vody, to je základní princip. Nezapomeňte, že i my Slované jsme byli kdysi imigranti v určitých regionech Evropy. Je jen otázkou, jak ji v daných dobách původní národy zvládly a hlavně, jaký byl jejich cíl, jaké měli prostředky se tomu bránit a jestli jim to vůbec vadilo. Hlavní otázkou je, co chceme, co je naším cílem za deset či třicet let. Jsme naprosto vyspělou civilizací a máme takové prostředky a nástroje, které národy v minulosti neměly a tedy jsme schopni naše cíle a představy realizovat. Já si však nejsem jist, co vlastně Evropa chce, co my chceme. To je základní otázka Evropy, co chceme a kam jdeme. Do té doby, než si zodpovíme tuto otázku, nebude strategie ani způsob to ovlivnit. Když se podíváte do historie, najdeme tam mnoho příkladů pohybu národů, jejich vývoje. Tedy my máme znalosti a prostředky, ale nevíme, co chceme.
Fotogalerie: - Ukrajinský Zborov 2014
Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. A tak nám byl také předkládán. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Já osobně se nechci pouštět do geopolitických spekulací, na to máme v naší zemi hodně politiků, „co všemu rozumí“, ale sdělím vám jen můj osobní názor a pocit. Za prvé, Rusko ničím nepřekvapuje už posledních téměř tři sta let, je to pořád stejné. Za druhé Ukrajina. Rusko ji de facto nikdy nepokládalo za suverénní zemi. Když se podíváte do minulosti, například celého 20. století, Ukrajina byla určitě v Evropě utrpením, válkami a režimy tou nejvíce zkoušenou zemí. Dávná největší obilnice Evropy byla za téměř sto let zdecimována tak, že si to nikdo z nás neumí představit. Vzpomeňme nastolení bolševického režimu, opravdu drsná kolektivizace, Stalinův cílený hladomor, 2. světová válka, kdy se přes Ukrajinu dvakrát doslova převalila hlavní bojová fronta a následně se stala, stejně jako my, satelitem Sovětského svazu.
Nakonec i Černobyl je příkladem snad osudu. Následovala pak svoboda v devadesátých letech, ale doprovázena téměř nejdivočejší a nejbrutálnější privatizací na světě, kdy došlo k oligarchizaci až gubernizaci celé země. Oranžová revoluce a vidina snad nové budoucnosti v Evropě opět tvrdě narazila na „velké zájmy“ stejně jako Majdan. Opravdu těžce zkoušená země. Je naprosto evidentní, že svojí polohou na hranici mezi tzv. Západní Evropou a Ruskem si svoji situaci bohužel vůbec neulehčuje a Rusko ji chápe snad jako svůj existenční neuralgický bod. Jak vyřešit situaci na Ukrajině, to opravdu nevím, ze znalosti historie z toho velká válka nebude, jen lokální, ale velmi soucítím se všemi lidmi na Ukrajině, nejen z pohledu dneška, ale z pohledu několika generací nazpět. Zaměstnávám ve své firmě několik zaměstnanců z Ukrajiny, patří opravdu k nejlepším pracovníkům. I přes všechny problémy a až tragické příběhy lidí na Ukrajině, které vyprávějí, cítí velkou vlasteneckou hrdost i přes nepříznivý osud své země.
Fotogalerie: - Uprchlíci se valí do Evropy
Fotogalerie: - Uprchlíci na Sicílii
_635735950239733433.jpg&id=74901)
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
