Island prožil před necelými deseti lety státní bankrot. Řada měst třeba z Velké Británie či Nizozemí, ale dokonce i z České republiky tam přišla o peníze, o kterých si myslela, že je zhodnotí. Jaká je situace na Islandu dnes? Prý bankrot Islandu nakonec prospěl. Jak vidíte současný stav tamní ekonomiky?
Ano, podíváme-li se na to tak, že Islanďané se z větší části zbavili svých dluhů, tak ano, Islandu prospěl. Ale přímo státní bankrot to nebyl, byla to rozsáhlá a hluboká finanční krize. Bude dobře, aby naši občané věděli, že k problémům bank se dá přistoupit i jinak, než tomu bylo u nás. A problémy to byly obrovské. Islandská centrální banka při řešení problémů tří největších islandských bank (Kaupthing, Landsbanki a Glitnir) také přistoupila k finanční pomoci těmto bankám. Nepůjčovala jim však jen další a další peníze, ale půjčky – spíše tedy investice, vyměňovala za svůj podíl v těchto bankách. V podstatě si ty banky Islandská centrální banka postupně kupovala – prostě něco za něco. A to ne přímo úplně nevýhodně. Závazky bank odkupovala za 40 % jejich nominální hodnoty. Tím však rozdíl od řešení problémů bank v ČR zdaleka nekončí. Tyto banky Islandská centrální banka dále nesanovala, ale založila tři nové, do kterých převedla pouze aktiva těchto bank. Vznikly tak tři nové banky. Z banky Glitnir vznikla Islandsbanki (v ní má stát 100% podíl), z Kaupthingu Arion Banki (13% podíl) a z Landsbanki vznikla Landsbankinns (s podílem státu 98,2 %). Vše to bylo v součinnosti s islandským parlamentem, který ve velmi krátké době přijal řadu legislativních opatření (obrazně řečeno „přes noc“). Jedním z nejdůležitějších bylo to, že centrální banka získala pravomoc (pomocí řídicího výboru) měnit pořadí a prioritu věřitelů bank. Bylo to sice tvrdé řešení, ale ochránilo vklady drobných střadatelů a islandský rozpočet to nestálo tolik peněz. Je správné říci, že nic jiného jim moc nezbývalo vzhledem k velikosti islandského rozpočtu a objemu dluhů islandských bank. Drobní střadatelé – občané Islandu – tak prioritně získali své vklady zpět z aktiv bank, aniž do nich centrální banka musela pumpovat peníze jako u nás. A ti velcí investoři, převážně britské a nizozemské fondy, prostě měli smůlu a na ně se už nedostalo. Prostě špatně investovali, neuváženě půjčovali, a tak si nesli důsledky svého špatného podnikání. Islandská vláda prostě řekla, že soukromé investice velkých investorů zachraňovat nebude. Řídicí výbor pak původní islandské banky, ve kterých stát získal podíl, vedl a vede k řízené likvidaci. Islandský stát těmito operacemi tak ve velmi krátké době získal již 50 % z investovaných částek zpět. Nyní připravuje privatizaci těch tří nových zdravých bank a získá další vložené částky zpět. Současný stav tamní ekonomiky se zotavil již natolik, že opět na Islandu rostou ceny nemovitostí, dokonce velmi rychle. Přibývá další výstavba a Islanďané mají velké plány. Já to hodnotím tak (a nejsem sám), že opět mají finanční – investiční„roupy“, ale centrální banka a islandský úřad pro dohled nad finančním trhem FME tvrdí, že věci již mají pod kontrolou – nu doufejme.
V dubnu bleskově rezignoval islandský premiér Gunnlaugsson kvůli Panama Papers. Ničeho trestného se ovšem nedopustil. Svědčí to o tom, že více než tři sta tisíc Islanďanů je skutečně pánem svých politiků?
O této záležitosti jsme nehovořili. Rozhodně si však myslím, že jsou pány svých politiků určitě více než u nás. Na Islandu (a stejně tak v Norsku) by si určitě nikdo nedovolil říct, že referendum o případném vystoupení z EU je blbost, jak jsem byl tomu svědkem ve sněmovně u nás. Stejně tak o institutu referenda tam nikdo nepochybuje. A uvedu ještě další zajímavost. Islandský parlament je nejstarší na světě a poprvé zasedal už v roce 930. A jmenný seznam jeho tehdejších členů mají dodnes.
Ostrovní stát, který je samostatný od roku 1944, uvažoval o vstupu do EU. Mluvilo se tam i o přijetí eura. Navštívili jste i Centrální islandskou banku. Oslabují třeba Islanďané podobně jako my islandskou korunu vůči euru? Jak na tom je islandská koruna?
Tak vstup Islandu do EU tedy vůbec nevidím jako aktuální otázku. Přímo naopak – myslím si, že je dost v nedohlednu a vůbec to není pro Islanďany aktuální téma. Island je členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), a to mu v tuto chvíli bohatě stačí. Jeho poloha vzdálenější ostrovní země mu zatím nečiní nijak zvláštní problémy ani se členstvím v shengenském prostoru. Islanďané sice opravdu uvažovali o možném přistoupení k EU, ale to bylo v době, kdy si mysleli, že euro by jim mohlo pomoci s řešením jejich problémů. Ty však přišly mnohem rychleji a Islanďané poznali, že si poradí a musejí poradit s problémem sami (a mohou žít i bez eura). Je pravda, že hodně v řešení problémů spolupracovali s MMF (Mezinárodní měnový fond). A tak v květnu 2013 Island tlumočil stanovisko vlády, že práce na přístupových rozhovorech budou pozastaveny. V únoru 2014 pak islandská vláda stáhla svou přihlášku ke členství v EU. A podle rozhovorů s poslanci parlamentu, pracovníky ministerstva financí a jiných institucí o tom Islanďané v tuto chvíli vůbec neuvažují. A já jsem si jist, že o tom ani nějakou dobu uvažovat ani nebudou – současná neschopnost Bruselu cokoliv řešit je dost odstrašující. A uvedu zde ještě jednu zajímavou poznámku – přímo perličku: čtyři měsíce před vypuknutím krize islandských bank MMF vydal zprávu a stanovisko, ve kterém říkal, že stav islandské ekonomiky a hospodářství je záviděníhodný! Prostě opravdoví odborníci v tom MMF. A jak je na tom islandská koruna? Já ji ani neviděl. 98 % všech plateb se provádí platebními kartami. Kartou se platí úplně všude a úplně všechno. I poplatek na toaletách! (Tak jsem si tam tak říkal, jestli nebylo jednodušší takto masivní používání elektronických plateb prosadit a preferovat i u nás, nemuseli jsme řešit EET a zaměstnávat tím tolik nových úředníků.) Ani EU, ani eurem se Islanďané v tuto chvíli nezabývají.
Měl jste možnost se seznámit s tím, jak jsou na Islandu provozovány hazardní hry, což je téma, kterému jste se věnoval v uplynulém období? A jak k tomuto druhu podnikání stát přistupuje...
Ne, neměl jsem tu možnost. Nikde jsem tam žádné herny ani kasina neviděl. (Omlouvám se, pokud jsem je přehlédl.) Ale nevěřím, že by se tam rozšířily tak jako u nás. Islanďané by je daňově nejspíš zadusili hned v zárodku. Mají tam totiž speciální daň – nazvali jsme ji „daní z neřesti“. Je na alkohol, pivo, tabák a cukr, resp. sladkosti! Na pivo je 60%! (Kromě DPH 24 % a spotřební daně – ty je nutné ještě ke dani na pivo připočítat.) Takže je to podobné jako v ostatních severských zemích. Alkohol, pivo i víno tam jsou velmi, velmi drahé. Třetinkové pivo v restauraci vyjde asi na 170 Kč. Dokážete si představit, že bychom takové daně na pivo odhlasovali u nás?
Mluvil jste také s představiteli Státního holdingu pro podíly státu ve finančních institucích na Islandu. O co v této instituci jde?
Na to jsem už částečně odpověděl u první otázky. Účelem holdingu je jednak dokončit řízenou likvidaci bývalých tří největších islandských bank, spravovat státní podíly v nově založených bankách a připravovat jejich postupnou privatizaci. Činností právě tohoto holdingu došlo k tomu, že malí střadatelé získali zpět téměř 100% výši svých vkladů, zatímco velcí věřitelé získali (v první fázi) zpět pouze 3–6 %. Po uplynutí krize dalším řešením situace (právě pod řízením tohoto holdingu) pak postupně získali až 39 % svých vkladů. Stojí za připomenutí, že Island byla třetí nejdražší země na sanování bankovní krize po Indonésii a Argentině. Tyto tři zbankrotované islandské banky se umístily v pomyslné TOP 10 největších světových bankovních bankrotů. Nyní – sedm let od jejich bankrotu – tento holding po dohodě s věřiteli provádí vynulování jejich závazků. Investoři tak přišli o více než 60 % svých původních vkladů. Co dodat – krachující banku lze řešit i jinak než „českou cestou“, že?
Navštívil jste rovněž Norsko. Zajímal jste se o fungování tzv. Norských fondů, které se podílejí na řadě akcí v České republice? Co si o nich myslíte? Vidíte v jejich působení nějaké riziko pro náš stát?
Tak nejdříve si musíme ujasnit, že „Norské fondy“, jak je vnímáme u nás – tedy to, co máte asi na mysli (Norway Grants), je úplně něco jiného než Norges Oil Found (Norský ropný fond), správně a přesně NBIM – Norges Bank Investment Managment, kde jsme absolvovali závěrečné jednání, a právě o tom bych se rád zmínil. A přiznám se, že z jednání tam jsem byl docela rozhozený.
V jakém smyslu?
Norway Grants je vlastně finanční příspěvek hlavně Norska určený ke snížení ekonomických a sociálních nerovností zejména v severní, střední a jižní Evropě. Já budu psát o Norges Bank Investment Managment. A slibuji, že to opravdu stojí za přečtení. Norská vláda v roce 1990 založila vládní investiční fond, do kterého vkládá každý rok výnosy z těžby ropy. Účelem tohoto fondu je prostředky dále investovat, a vytvářet tak jednak finanční rezervu (ve skutečnosti finanční „polštář‘) pro státní rozpočet Norska, ale hlavně finanční fond k potřebám a zajištění budoucích generací. Těžba v norských mořích (některé težařské firmy jsou i přímo vlastněné státem) je zdaněna sazbou 78 % z výnosů. Tedy míra zdanění za těžbu přírodního bohatství je velmi vysoká. Tyto prostředky jsou odváděny do Norges Bank, která je dále investuje mimo Norsko po celém světě. Tento fond je vlastněný státem, a jak bylo řečeno panem Trondem Grandem, zástupcem předsedy správní rady NBIM, patří tedy všemu norskému lidu. Tento fond investuje asi 38 % svých prostředků v Evropě, 40 % v Severní Americe, 18 % v Austrálii a Oceánii a 4 % v ostatních částech světa. Nic v Norsku. 60 % je investováno do akcií, asi 35 % do dluhopisů a asi 5 % do nemovitostí. Investuje v 75 zemích a v 9 000 společnostech. Fond nyní vlastní z akcií na kotovaných burzách 1,3 % akcií ve světě a 2,5 % akcií v Evropě. Současná hodnota fondu je sedm tisíc miliard NOK (norských korun). Tedy asi 20 bilionů Kč, což je asi 17násobek ročního rozpočtu České republiky. Vlastníkem je ministerstvo financí. První finanční plusové částky začal fond tvořit v roce 1996. Z tohoto fondu (z jeho ročních výnosů) může norská vláda použít do státního rozpočtu max. 4 % ročně. Tedy nejvíce tolik, o kolik fond ročně asi roste (také 4 %). Letos norská vláda plánuje použít 2,8 %. Podmínky fungování jsou tedy nastaveny tak, že fond se nemůže zmenšovat. Pro mě je velmi zvláštní, že řada soukromých penzijních fondů má problém dosáhnout výnosu přes 1 % a tento státní fond v takových objemech dlouhodobě dosahuje ke 4 % ročního výnosu. Inu, ne vždycky státní forma vlastnictví musí být nutně tou špatnou formou. I jeden ekonomicky úspěšný státní pivovar znám – a je v České republice!
Napadá mě v této souvislosti diametrální odlišnost od poměrů v naší zemi…
Ano, to je fakt. Černé uhlí nám mizelo ze země, ale fond se pořádně neplnil, ani ten na sanaci. Plnily se účty někoho jiného. S hnědým uhlím to asi nebude moc jinak. Minerální a jiné vody vyvěrají ze země, ale penzijní fond pro občany aspoň trochu také neplní. Solární elektřinu z „našich polí“ draze vykupujeme a levně vyvážíme. A pomyslný důchodový účet je stále v deficitu. A nyní se nám do politiky znovu tlačí ti, za kterými se táhne zápach podivných privatizací, jež bych spíše nazval rozkrádáním. Tak si na ně už konečně dávejme pozor, ať nám to tu znovu nezasmrádne. Já získal tu zkušenost, že s přírodním bohatstvím a majetkem lidu lze nakládat i jinak. A jestli mají Norské fondy pro nás nějaká rizika? Já jsem přesvědčen, že žádná. Jedině snad pro ty, kteří nám budou chtít tvrdit, že jinak to u nás v minulosti nešlo, a chtěli by v tom s posledními zbytky toho, co zůstalo, ještě pokračovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Petrů
