Právník natvrdo: Vědomé „promořování“? Podle mě trestný čin. A zneužívat chyb úředníků v době nouze hraničí s vlastizradou

24.04.2020 13:48

ROZHOVOR Vláda v posledních dnech čelí hned na několika frontách útokům, že svými opatřeními v časech nouzového stavu porušila ta či ona práva. Senátor David Smoljak sbírá podpisy pod ústavní stížnost, pražský soudce Štěpán Výborný zrušil několik opatření ministra zdravotnictví. Dost témat pro Pavla Hasenkopfa, právníka zaměřujícího se na ústavní i mezinárodní právo. O něm se také mluví docela často, zejména poté, co prezident Zeman podpořil uzavření hranic na dobu jednoho roku.

Právník natvrdo: Vědomé „promořování“? Podle mě trestný čin. A zneužívat chyb úředníků v době nouze hraničí s vlastizradou
Foto: Repro YouTube ČRo Plus
Popisek: Ústavní právník Pavel Hasenkopf

Máme za sebou více než měsíc karantény a stavu nouze. Začíná se mluvit o rozvolňování opatření a návratu k běžnému životu. Vy ale upozorňujete, že některá příliš radikální uvolňování mohou vést až ke spáchání trestného činu, konkrétně „šíření nakažlivé lidské nemoci“. Je zřejmé, že nějakým způsobem to uvolnění opatření bude muset být dříve či později provedeno. Jak to tedy mají odpovědní ústavní činitelé udělat, aby se nemuseli obávat, když výše zmíněný trestný čin je trestný už ve fázi přípravy?

Trestný čin podle mého právního názoru již spáchán byl, a to konkrétně trestný čin podněcování k trestnému činu. Je páchán stále znovu a znovu různými výzvami k promořování populace.

Za a) je to zcela nový virus, stále různě mutuje, a bez ohledu na to, zda se vyvinul sám nebo někdo nedopatřením převrhl zkumavku, nemáme vůbec jistotu, že lidé, které napadne, skutečně imunitu získají a na jak dlouho. Všichni vaří z vody, a v takové situaci je namístě maximální opatrnost, ne ruská ruleta.
 

Anketa

Přispěla parlamentní opozice pozitivně k řešení koronavirové krize v ČR?

3%
97%
hlasovalo: 30577 lidí

Za b) I pokud by k zisku imunity došlo, aby promořování fungovalo, musíte promořit všechny. Jenže všichni by to nepřežili… takže si můžete vybrat: buď pár desítek až set tisíc lidí prostě obětujete, nebo se je pokusíte vytipovat předem – budou sem spadat všichni starší lidé, kardiaci, diabetici, onkologičtí pacienti, obecně všichni nějak chronicky nemocní lidé, pro které covid může být posledním hřebíkem do rakve, a to doslova – tyto lidi byste pak musel doživotně izolovat od všech ostatních... a ani pak nepodchytíte zdaleka všechny, jednak tu nutně bude nějaká chyba v určení, kdo je ohrožen, jednak nikdy nepodchytíte lidi zcela zdravé, ale z nějakého důvodu přecitlivělé právě na covid …

Tudíž vědomé promořování populace samo o sobě, bez lege artis, by bylo pácháním trestného činu, který zmiňujete ve své otázce, velmi pravděpodobně s vysokým počtem mrtvých, možná by mohlo jít i o obecné ohrožení.

Ještě jinak: představte si, že jste v noci na vysokém mostě a nemůžete jít dál, ani zpět. Promořovači připomínají supermany, kteří se v takové situaci vrhnou po hlavě dolů v naději, že je velká šance, že dole teče řeka. Normálně bych je nechal, ať si skočí, je to jejich život, ale tady jsme v situaci, že když je necháme skočit, vezmou s sebou i ostatní, a dole nemusí být čistá řeka, ale existuje i dost velká pravděpodobnost, že tam je pevná betonová plocha.

Z nějakého důvodu se k promořování hlásí někteří lékaři. Jenže, jsou to zpravidla lékařské celebrity, zpravidla z úplně jiných medicínských oborů, zpravidla nějak spojení s politickou opozicí nebo sami se snažící o politickou kariéru. Ostatně, ve výzvě 11 lékařů se mluví hlavně o ekonomických škodách, a pokud toto napíše lékař, pak nemluví jako lékař, ale jako politik. A dost možná je jen někdo zneužívá jako pokusné balonky, protože kdyby to řekl třeba pan Kalousek nebo pan Fiala, abych jmenoval jen ty nejvýraznější představitele opozice, že bude lépe nějaké lidi obětovat, abychom si nesnížili životní standard, tak s nimi voliči vyběhnou, ale když v zemi, která má zbožnou úctu k bílým plášťům, poskytnou to alibi lékaři, navíc to řeknou hezky zaobaleně, tak je to hned něco zcela jiného, na to může dost lidí skočit.

Tady nejde o to, kdo má, či nemá pravdu, to teď neví nikdo. Tady jde o to, že nikdo nemá právo hazardovat s životy druhých.

Prezident Miloš Zeman mluvil o uzavření hranic pro běžné cestování až na rok. Souhlasíte s tím, že situace je natolik mimořádná, že bychom měli akceptovat takové omezení svobod?

Tady je obrovský deficit vlády i prezidenta. Na jednu stranu platí, že když je jednou vyjímečný stav, tak se má poslouchat, a ne držkovat, ale také platí, že moudrý šéf se to poslouchání snaží ostatním co nejvíc usnadnit. To znamená vysvětlovat, co dělám a proč, aby lidé, kteří se mými pokyny mají řídit, se s nimi mohli ztotožnit nebo aspoň aby věděli, že mé příkazy mají nějakou logiku a jakou, aby si nemuseli připadat jako nesvéprávné ovce. Být v té pozici já, tak občanům řeknu zhruba toto: Podívejte se, jsou před námi dvě možné cesty. Ta první znamená nechat virus být, ono to nějak dopadne, ale nikdo vás ani trochu neomezí. Ta druhá znamená, že se uskromníte, izolujete, jak to jen jde, aby virus postupně vymizel. Ať se vám to líbí nebo ne, zvolil jsem tu druhou cestu, protože šéfem jsem tady já a ne vy. Mým prvotním cílem je dostat virus do rozumných čísel, a zatímco budete izolovaní a virus bude umírat hlady, připravit program chytré karantény – to znamená vyhledávat a izolovat jen potenciálně nakažené lidi, ideálně ještě předtím, než stihnou někoho nakazit. A mým konečným cílem je virus buď zcela vyhubit, nebo udržovat virus o hladu tak dlouho, než vznikne nějaký lék.

Vláda zhruba tímto směrem jde, ale obávám se, že tu chytrou karanténu připravuje málo intenzivně. Už koncem března dr. Prymula avizoval, že chytrá karanténa je připravena… a teď máme konec dubna, a chytrá karanténa je kde? Co se ke mně donáší od lidí, kteří se v té problematice na rozdíl ode mne technicky orientují, tak snad má vláda další a další požadavky… jenže my nepotřebujeme, aby to bylo úplně perfektní, ale aby to bylo rychle, dolaďovat se to dá i za pochodu. A vlastně by to ani úplně perfektní být nemělo, vzhledem k riziku zneužití pro zcela jiné účely… co mne dorazilo, byla včerejší zpráva, že se (konečně) začal dělat plošný průzkum promořenosti populace, a to nikoli na náhodně vybraném vzorku, ale na vzorku složeném z dobrovolníků… – ale takový průzkum přece nemá šanci být reprezentativní.

Zatím máme šanci, na rozdíl od Itálie, kde plošná karanténa zdravých lidí hned tak neskončí, přejít k izolaci nakažených… ale obávám se, že tuhle možnost rychle ztrácíme, a někdy mám pocit, jako by to vláda s chytrou karanténou ani nemyslela moc vážně, jako by to byla jen taková vějička …

Senátor David Smoljak začal sbírat podpisy pod ústavní stížnost na rozhodnutí vlády, které uzavíralo hranice jak pro vstup do republiky, tak pro vycestování. Kritizuje, že vláda upírá občanům možnost vycestovat ze země. Má, podle vás, tato stížnost u Ústavního soudu šanci na úspěch?

Myslím, že dost voličů z Prahy 9, což je volební obvod pana senátora, to panu senátorovi na podzim v senátních volbách spočítá, a to včetně těch, co ho volili posledně – nevím, jestli si to pan senátor uvědomuje, ale politické příkopy ohledně covidu jsou narýsovány trochu jinak, a zpochybňování vládních opatření a s tím spojené zvyšování rizika dost vadí i řadě voličů tzv. kavárny, kteří pro tentokrát polkli svou nenávist k Babišovi, podle hesla bližší košile než kabát.

V této zemi pravděpodobně neexistuje víc nepředvídatelná instituce, než je Ústavní soud, proto si netroufám sázet, zda tam ústavní stížnost uspěje. Mohu vám jen říct, že by uspět neměla.

Svobodu pohybu upravuje článek 14 Listiny základních práv a svobod, který jsem vám tady vytiskl a dal do rámečku:
 

Čl. 14

(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.

(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.

(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.

 

Ten první odstavec je obecné ustanovení, které vám zaručuje příslušné svobody.

Stát ale má jurisdikci jen na svém území, ne na území cizích států, a proto z prvního odstavce nevyčtete právo opustit zemi. Proto je zde odstavec dva, který je rozšířením, prodloužením odstavce 1 až za hranice státu a říká, že nikomu nebudeme bránit odejít (jiná věc je, zda má kam, ale to už není problém českého práva, ale třeba německého či rakouského).

Třetí odstavec určuje rozsah možných výjimek z prvních dvou odstavců, a to pro oba společně. Limituje je jednak formálně – možnost omezení musí vyplývat ze zákona – jednak věcně. Jak vidíte, ochrana zdraví tam je zahrnuta taky.

Poměrně specifický ve srovnání s jinými státy je odstavec 4, kterývám garantuje, že se můžete kdykoli vrátit domů, do České republiky, Česká republika vám v tom nebude bránit. Z toho neexistuje žádná výjimka. Absolutně žádná. Pro jistotu je tam ještě dovětek, že vás stát nesmí nutit k vycestování. Tento odstavec je přímou porevoluční reakcí na estébáckou akci Asanace (nucení disidentů k emigraci – pozn. redakce) a jeho filozofie je jasná – občan České republiky je doma v České republice a nikdo mu nemá co bránit se domů vrátit nebo ho z domova vyhodit. Ale opak z toho neplyne – předmětem ochrany v tomto odstavci není svoboda pohybu, ale právo být doma. A ještě jednou opakuji a třikrát podtrhávám, Ústava z toho nepřipouští absolutně žádnou výjimku. (prolomeno to bylo jen v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem, ale asi neexistuje soudce, který by to řekl natvrdo, že aplikace tohoto předpisu odporuje čl. 14 odst. 4 Listiny).

Trochu jiné je to s cizinci, na ty Listina hledí jako na někoho, kdo je tu na návštěvě, ne doma, zabránit jim ve vstupu nijak nebrání, a aby byli alespoň trochu chráněni, stanoví, že nuceni k opuštění země mohou být jen v souladu s pravidly danými zákonem. Osobně mi v tom článku trochu chybí právo cizince zemi opustit, vyjma výjimek, jako je například vazba či výkon trestu odnětí svobody.

ROZHOVOR: Majitelé chat vládě: Otevřete nás dřív, nejsme velcí ubytovatelé a počítáme zbytečné ztráty...

Že má pro omezení šíření pandemie smysl uzavření hranic na vstupu, o tom asi nikdo nepochybuje. Má podle vás ale smysl i uzavření hranic i pro vycestování?

Také mi to z počátku nebylo úplně jasné, já jsem poměrně hodně liberální, v podstatě s jediným limitem, že má svoboda nesmí poškodit druhé. A tady jsem si říkal, no a co, když chce někdo jet někam, kde má mnohem větší šanci se nakazit, než tady, ať si jede, je to jeho život… ale pak jsem si uvědomil, že specificky naším, českým problémem je ten čtvrtý odstavec: my takovému člověku nemůžeme nijak bránit se sem zase vrátit, jak jsem již uvedl, z toho neexistuje výjimka. Ten člověk se svého práva vrátit se nemůže ani nijak vzdát.

Ano, můžeme mu nařídit karanténu hned po návratu, to aktuálně funguje, dokonce si můžete říct o policejní doprovod, abyste cestu z letiště domů nemusel absolvovat vlakem nebo autobusem. Jenže kde na to má stát brát kapacity. Nemůžeme si dovolit, a ani ekonomika si to nemůže dovolit, mít velkou část populace takřka permanentně v karanténě… a to nemluvím o tom, že by se nám začali vracet nakažení a potřebovali místa v nemocnicích. Tento potenciální nedostatek kapacit je oním legitimním důvodem, který ospravedlňuje zákaz vycestování i českým občanům, alespoň z mého úhlu pohledu. Zda takto uvažuje i vláda, bohužel nevím.

Nejsem si jist, zda je zcela v pořádku zakázat vycestování i cizincům, ale protiústavní to není – viz má poznámka, že mi ustanovení, které by cizincům garantovalo právo zemi opustit, v čl. 14 Listiny chybí. Myslím si, že cizincům by mělo být vycestování umožněno bez výjimek, a bylo by na jejich uvážení, zda se jim vyplatí nemít garantované právo se sem vrátit, např. s ohledem na to, že tu mohou mít rodinu.

Dál – a teď se vracím k vaší otázce na pana prezidenta – je otázka, jak dlouho máme zavřené hranice mít. Něco jiného je udržovat ten stav měsíc, něco jiného rok, něco jiného léta. Bohužel, jasnou vizi vám teď nikdo nedá, protože to nezávisí jen na nás. My na tom jsme relativně dobře, růst epidemie se podařilo včas zbrzdit, ale ne všechny státy postupovaly tak zodpovědně, jako česká vláda. Kdyby chytrá karanténa fungovala celosvětově nebo aspoň regionálně, budou se hranice otevírat snáz. Ale nefunguje-li, pak jsou právě uzavřené hranice naší jedinou obranou. Otevřeme-li je, pak tím všechny dosavadní úspěchy vygumujeme.

Jiná věc je, co to přesně znamená „zavřené hranice“. Už teď jsou dány výjimky. Jenže ty jsou dány pouze opatřením Ministerstva zdravotnictví, které ani není právním předpisem a nemůže proto být vyhlášeno ve Sbírce zákonů. A ještě víc mi vadí, že se mi zatím nepodařilo nikde dohledat, kdo vlastně má o konkrétní výjimce v konkrétním případě rozhodnout, kde se o ni žádá a jak? Má známá třeba potřebuje dojet do Švýcarska pro dceru, která tam studuje, a přivézt ji sem na prázdniny: má o výjimku požádat pana ministra Hamáčka, pod kterého spadají hranice, nebo pana ministra Vojtěcha, protože se jedná o výjimku z jeho předpisu, nebo si má koupit lístek na autobus a doufat, že na hranici zrovna nebude mít službu někdo, kdo se špatně vyspal, a nevrátí ji pěšky domů?

Chceme-li, aby lidé zavřené hranice ještě chvíli snesli, je potřeba udělat v těch výjimkách pořádek, nastavit tam jasná a jednoduchá pravidla. A hlavně, vysvětlit, proč je to potřeba a že to nikdo nedělá jen tak z plezíru, vysvětlit to srozumitelně, tak, aby to normální lidé mohli vnitřně přijmout.

„Vláda v některých věcech postupuje bez opory v zákoně. Chceme, aby byly i do budoucnosti byly jasně vymezeny mantinely. Nechceme, aby vláda mohla svými usneseními porušovat základní občanská práva,“ řekl k tomu senátor Smoljak. Jak to tedy je s tím usnesením vlády a občanskými právy v podmínkách epidemie a nouzového stavu?

A navíc, zatímco si tady povídáme, tak Městský soud právě zrušil některá opatření Ministerstva zdravotnictví, z formálních důvodů, z běžného přečtení tiskové zprávy jsem snad správně pochopil, že mu vadí hlavně to, že některá ta opatření měla vydávat vláda a ne pouhé ministerstvo… naštěstí byl soud k vládě hodný a zrušil ta opatření až od pondělka, do té doby má vláda čas přijmout totéž na vládní úrovni. Z čehož mimochodem plyne, že soud uznává potřebnost těchto opatření, protože jinak by je zrušil s okamžitou účinností.

Mně tyto formální žaloby lidsky hodně vadí, považuji je za neetické a nemorální. Když vám bude hořet barák, taky nepošlete hasiče pryč, protože mají prošlý techničák, většinu lidí asi ani nenapadne ten techničák po nich chtít…

VÍCE O SMOLJAKOVĚ STÍŽNOSTI ZDE 

Jedna věc je vidět chyby – a chyby se logicky dějí, protože i na ministerstvech sedí jenom lidé (a tak to ostatně chceme, nechceme tam mít žádné nadlidi) a ti lidé dnes pracují v obrovském stresu a tempu, na které nejsou zvyklí. Takže pokud na nějakou chybu narazím, zvednu telefon nebo napíšu mail, prostě jim to dám tiše vědět, aby si to mohli opravit.

Úplně jiná věc je těchto chyb zneužívat, vyhledávat je s cílem použít je jako klacek na vládu a dělat si na tom reklamu či kariéru. To je normální za běžného politického provozu, i když i tam si o tom myslím své, ale v době nouze to považuji za něco, co hraničí s vlastizradou.

Pokud má někdo pocit, že vláda to dělá špatně, může ji na to přátelsky upozornit, pokud to nepočká, pokud to počká, má si to nechat na pak. Anebo, je-li schopen to vyargumentovat, má napadnout nouzový stav jako takový, tj. má tvrdit, že pro něj nejsou důvody a vůbec nic se neděje a počítat s tím, že za případné oběti pak ponese odpovědnost. Ale pokud k takovému kroku přistoupí, pak ho má udělat s cílem vyhrát a ne si jen něco akademicky otestovat. A určitě nemá takovou žalobu podávat v naději, že ji soud smete, on získá před volbami politické body u věčných nespokojenců a trochu na sebe upozorní a odpovědnost neponese vůbec za nic.

Na Facebooku jste také poznamenal, že zavřené hranice se budou dát obtížně držet po skončení nouzového stavu. Znamená to, že by tedy měl být nouzový stav vyhlášen na několik měsíců, nebo dokonce let? A co by to znamenalo? Existují nějaké možnosti „měkčího“ nouzového stavu, které by nechaly v platnosti třeba jen některá opatření a omezení, se kterými zákon pro nouzový stav počítá, nebo by celou dobu musela být v platnosti všechna?

Nouzový stav je nejmírnější ze tří druhů výjimečného stavu, které naše ústavní právo zná (vedle stavu ohrožení a válečného stavu). A kromě právních důsledků, které v podstatě spočívají ve zjednodušení různých procedur a odpadnutí jindy nezbytných, ale v 99 % případů zbytečných formalit, má i obrovský sociologický dopad: lidé vědí, že se děje něco vážného, vědí, že je čas se semknout a odložit spory, odpustí vládě leccos, co by jí za normální situace neodpustili – samozřejmě nemám na mysli podvody či „malou domů“, ale nechtěné chyby, že někde někdo něco nedomyslel, apod.

Jakmile nouzový stav zrušíte, vrátíte se k normálnímu režimu, se všemi jeho formalitami, politickým hašteřením a byrokracií.

Z právního úhlu pohledu, krizová opatření vlády můžete dělat jen za nouzového stavu. Zrušíte-li ho, zůstanou vám jen mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, ta mají formu tzv. opatření obecné povahy – tj. nejsou právními předpisy – a proto se nevyhlašují ve Sbírce zákonů. To není chyba ministerstva, že svá opatření ve Sbírce zákonů nevyhlašuje, na rozdíl od krizových opatření vlády, která tam vesměs jsou, to je chyba zákona o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv – neumožňuje to. Což se snese za nouzového stavu, kdy vše vyhlásíte na webu a v médiích a ke všem se to nějak dostane, nesnese se za normálního stavu, tam se na žádné nějak odvolávat nemůžete a mít zavřené hranice na základě pouhého rozhodnutí ministerstva zveřejněného pouze vyvěšením na jeho úřední desce, to už je i pro mne za hranou.

Jan Hamáček žádal o prodloužení nouzového stavu s vysvětlením, že bez toho nebude možné nakupovat zdravotnický materiál bez výběrového řízení a mimo režim zákona o veřejných zakázkách. Je podle vás toto dostatečné zdůvodnění pro prodlužování všech omezení, která nouzový stav zahrnuje? A skutečně nejsou žádné možnosti dosáhnout toho bez nouzového stavu?

Nejsem specialista na veřejné zakázky ani se tak nechci tvářit, takže budu Janu Hamáčkovi věřit a spolehnu se na to, že kdyby to pravda nebyla, někdo, kdo čeká na každou jeho chybu, by mu to už dávno omlátil o hlavu.

Důvod pro zachování nouzového stavu to je, je to konkrétní projev onoho dočasného vypnutí pojistek a formalit, o kterém jsem mluvil výše, ale nevnímám ho jako tak zásadní, jako zbylé dva, tj. psychologický efekt nouzového stavu a snadnou formální zpochybnitelnost opatření ministerstva zdravotnictví.

Abych se vrátil k vaší otázce, máte dvě možnosti, jak režim zákona o veřejných zakázkách legálně obejít: buď nouzovým stavem, nebo změnou zákona o veřejných zakázkách – to znamená definovat tam další výjimky vedle těch, které tam už jsou, definovat situace, kdy veřejná moc smí to či ono pořídit bez výběrového řízení. Klidně to můžete udělat v režimu legislativní nouze, ale budete riskovat, že na něco zapomenete a že tu změnu děláte na pořád, že bude platit nejen za nouzového stavu, ale vždy. Takže pokud si mám vybrat mezi prodloužením nouzového stavu nebo zrušením některých pojistek, které mají zajišťovat férovou soutěž a bránit malé domů v zákoně o veřejných zakázkách, tak mi přijde méně nebezpečné prodloužení nouzového stavu.

Nouzový stav funguje již více než měsíc, zažili jsme v něm schvalování legislativy, práci ústředního krizového štábu, i další věci. Začínají se ozývat názory, že některým zástupcům vlády (a rovněž třeba některým policistům, dohlížejícím na dodržování karantény v terénu) se nabytá mimořádná moc zjevně začíná líbit. Myslíte si, jako právník, že máme důvod se obávat o naše práva a svobody?

Budu-li maniakální diktátor, kterého moc vyloženě baví, mým snem bude ovládat vás tak, že si toho vůbec nevšimnete – kdybych vyhlásil nouzový stav a zavřel hranice, tak toho byste si, myslím, všimnul… Budu-li řadový politik, kterého stranické mechanismy postupně vynesly až na vrchol a pořádně ani nebudu vědět, jak jsem se tam octl a proč zrovna já, něco jako seriálový ministr Hacker, pak půjdu vždy cestou nejmenšího odporu a budu se jako čert kříže bát udělat jakékoli „odvážné rozhodnutí“.

A vyhlásit nouzový stav a zavřít hranice, to je, myslím, hodně odvážné rozhodnutí… takže si opravdu myslím, že ve vládě není nikdo, koho by nouzový stav vyloženě těšil, spíš naopak, vnímají to jako kouli na noze… tento druh moci, její ostentativní dávání druhým najevo, by mohl těšit pouze osobnost typu císaře Caliguly či Nera a já chci doufat, že naše společnost má dost pojistek, právních, politických i kulturních, které brání tomu, aby se někdo takový dostal příliš vysoko. Takže jediné, čeho bych se reálně bál, je možnost zneužití mobilních dat k jiným účelům, než pro účely chytré karantény. A tou už je úkol pro právníky a zákonodárce, aby vymysleli dostatek pojistek, právních, politických, ekonomických i jiných, pro které by se takové zneužití prostě nikomu nevyplatilo.

Na druhou stranu, ne vždy umíme zabránit tomu, aby se lidé s nějakým osobním mindrákem, který je nutí dávat druhým svou moc najevo, nedostali do nižších pater moci a aby tam nedocházelo k dílčím excesům. Jde o to umět je vyhmátnout a eliminovat alespoň následně.

Sám mám na tupé policejní vogony – ale nejen policejní – poměrně rozvinutou alergii, ze zkušenosti ale vím, že až tak moc jich zase není, z hlediska systému jsou mnohem horší ti lidé, kteří mají nějakou moc, ale nikdy neudělají nic víc, než musí, protože se bojí, že z toho budou mít „oplétačky“. Pokud se týče toho nešťastného městského policisty, který se nechal vyprovokovat a údajně dal jakési zelené aktivistce facku, v první chvíli mi ho bylo líto a dokonce jsem se ho chtěl veřejně zastat. Určitě na mne nepůsobil jako někdo, komu moc chutná a rád ji dává najevo, působil na mě spíš dojmem unaveného člověka, který chce, aby už měl po službě a nemusel s tou paní být v kontaktu ani o minutu déle, než musí. Ale chuť se ho zastat mne přešla v okamžiku, kdy veřejně prohlásil, že ničeho nelituje a udělal by to znovu. Líto je mi ho stále, ale on sám je jediný, kdo mu nyní může poskytnout první pomoc: tím, že si vnitřně připustí, že něco udělal špatně a co. Pak mu lze odpustit i únavu a bouchnutí sazí, protože ono prozření bude zárukou, že to neudělá zas.

Takže abych to shrnul, samotného mne to překvapuje, ale žádné tendence užívat si moc víc, než je žádoucí, necítím.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pod rouškou covidu se strašně krade. A kdo tohle umí vyšetřit? Zpovídali jsme šéfa pražské organizace Přísahy Červenku

20:08 Pod rouškou covidu se strašně krade. A kdo tohle umí vyšetřit? Zpovídali jsme šéfa pražské organizace Přísahy Červenku

Slyšel jsem, že jsme tým PPF, Víta Bárty či béčko hnutí ANO. Tak, dámy a pánové, jsou to fámy. Osobn…