O česko-německých vztazích se dnes často říká, že jsou nejlepší v historii. Co ale znamená to „nejlepší“? Znamená to, že jsou kvalitativně odlišné, tedy „lepší“, od minulosti? Nebo to znamená naopak to, že jsou stejné jako v celé historii, jen na nejvyšší úrovni spolupráce?

Chcete po mně příliš – nejsem historik. Naše vztahy s Německem umím posuzovat v horizontu sotva jeden a půl století. Název „Německo“ lze legitimně užívat až od roku 1871, kdy díky úpadku Svaté říše římské došlo k postupnému sjednocení drobných knížectví, následně protestantského severu a katolického jihu a vyhlášení Německého císařství pod vedením militaristického Pruska. Z velké míry se o to zasloužila rychlá modernizace hospodářských poměrů (ve srovnání se staromilským Rakouskem) a osobně pruský kancléř Bismarck.

Němci přišli na území Čech a Moravy „jako emigranti a kolonisté“ (T. G. Masaryk v Poselství o státoprávním uspořádání v prosinci 1918) na pozvání českých panovníků, aby kultivovali některé horské pohraniční oblasti. Do 19. století, kdy se začala formovat nacionalistická hnutí, bylo soužití příslušníků obou národů v zásadě bezproblémové. V rámci Rakouska-Uherska se postupně vyostřoval spor o „jazykový zákon“ (Badeniho jazyková nařízení), který byl výrazem mytologického pojetí národa G. Herdera, přerůstajícího později v nesnášenlivý rasismus (R. W. Daréé: Krev a půda).