Žijete v České republice skoro dvacet let. Co podle vás Čechy a Poláky spojuje a v čem se naopak neshodují?

Už dříve jsem s nadsázkou říkal, že kdyby Pán Bůh dal dohromady to nejlepší z Čecha a Poláka, bude to nejlepší člověk na světě. Na Češích si všímám toho, co mně jako člověku z Polska chybí a u čeho je mi líto, že to v povaze nemáme. Český člověk má podle mne mnohem větší nadhled, dokáže být víc nad věcí. Na Polácích i na mně samotném mi vždycky vadilo, že ze sebemenší věci dokážeme udělat spor, revoluci, válku, hned se poprat. Tím sami sobě škodíme. Jednou z prvních věcí, kterých si tady všimnete, je jakási pohoda, která asi vyplývá z té mé charakteristiky české duše. Je to zřejmě dáno i historicky, vy umíte hledět na věci s nadhledem. Trvá dlouho, než se mi podaří Čecha naštvat, v Polsku stačí slovo a už jste v nebezpečí.

Brát věci vážně ale přece není chyba…

Poláci o jednoduchých věcech básní a je v tom patos, Češi naopak o velkých věcech mluví s nadsázkou a humorem. Když jsem poprvé viděl film Pelíšky, cítil jsem v něm obrovský náboj, skoro jsem se rozbrečel, i když je to komedie. A vedle mne seděli Češi, chechtali se a já jim říkal, co se smějí, vždyť to je o velké tragédii, to ještě ve mně byla víc ta polská duše. Češi dokážou mluvit o velkých věcech tak, aby z toho nevznikla hned válka.
Ještě než jsem věděl, že tady budu jednou žít, četl jsem Osudy dobrého vojáka Švejka, ten je v Polsku obrovsky oblíbený a má tam dokonce několik pomníků. My v celém tom příběhu vnímáme lehkost umění žít, i když jsou problémy – ta je velkým darem. Tím ale neříkám, že tady problémy nejsou a že se lidé nehádají.

Co vám v Česku naopak připadá nepříjemné nebo divné?