Proč EU poroučí našemu národu? Polský kněz působí v ČR a říká: Vám Čechům to trvá, než se naštvete. U nás stačí slovo

Žijete v České republice skoro dvacet let. Co podle vás Čechy a Poláky spojuje a v čem se naopak neshodují?

Už dříve jsem s nadsázkou říkal, že kdyby Pán Bůh dal dohromady to nejlepší z Čecha a Poláka, bude to nejlepší člověk na světě. Na Češích si všímám toho, co mně jako člověku z Polska chybí a u čeho je mi líto, že to v povaze nemáme. Český člověk má podle mne mnohem větší nadhled, dokáže být víc nad věcí. Na Polácích i na mně samotném mi vždycky vadilo, že ze sebemenší věci dokážeme udělat spor, revoluci, válku, hned se poprat. Tím sami sobě škodíme. Jednou z prvních věcí, kterých si tady všimnete, je jakási pohoda, která asi vyplývá z té mé charakteristiky české duše. Je to zřejmě dáno i historicky, vy umíte hledět na věci s nadhledem. Trvá dlouho, než se mi podaří Čecha naštvat, v Polsku stačí slovo a už jste v nebezpečí.

Brát věci vážně ale přece není chyba…

Poláci o jednoduchých věcech básní a je v tom patos, Češi naopak o velkých věcech mluví s nadsázkou a humorem. Když jsem poprvé viděl film Pelíšky, cítil jsem v něm obrovský náboj, skoro jsem se rozbrečel, i když je to komedie. A vedle mne seděli Češi, chechtali se a já jim říkal, co se smějí, vždyť to je o velké tragédii, to ještě ve mně byla víc ta polská duše. Češi dokážou mluvit o velkých věcech tak, aby z toho nevznikla hned válka.
Ještě než jsem věděl, že tady budu jednou žít, četl jsem Osudy dobrého vojáka Švejka, ten je v Polsku obrovsky oblíbený a má tam dokonce několik pomníků. My v celém tom příběhu vnímáme lehkost umění žít, i když jsou problémy – ta je velkým darem. Tím ale neříkám, že tady problémy nejsou a že se lidé nehádají.

Co vám v Česku naopak připadá nepříjemné nebo divné?

Trochu mi tady schází to, v čem jsem byl vychován, tedy větší osobní vztah ke společným hodnotám a principům. Tady si ty hodnoty každý vymyslí sám a často jsou plytké a neexistuje nějaký společný jednotící princip. A to nemluvím o křesťanství, ale třeba o hodnotě, jakou je vlast. Mám už dva roky české občanství, a když jsem je získal, před domem tady v Drnovicích jsem vztyčil českou vlajku. Když se ráno probudím, vidím z okna kostel a českou vlajku a cítím se tady doma. Ve vesnici to ale lidem bylo nepochopitelné; a když jsem vlajku vyvěsil, ptali se, jestli je nějaká revoluce. Je to škoda, mám pocit, že se zde lidé necítí úplně jako doma, dokonce se mi zdá, že se tady cítím doma víc než oni. A je to vidět i na tom Švejkovi, když jsem z něj něco citoval, mí farníci říkali, že o tom už příště nemám mluvit, že se za Švejka stydí.
Pokud jde o negativa, musím zmínit také závist, která je tady někdy cítit. Já říkám, že závist je nejhorší hřích, protože z toho člověk opravdu vůbec nic nemá a ještě ho bolí hlava. Když něco ukradne, je to velký hřích, ale má aspoň tu věc, kterou vzal, ze závisti nemá naprosto nic – leda tak infarkt a nespavost. A navíc rozlišuji dva druhy závisti. Když závidím, můžu chtít získat totéž nebo něco ještě lepšího. Tady je ale často závist destruktivní – když má soused pěkný plot, nechci ho mít také, ale jdu a plot mu zničím.

Podle statistik jsou prý Češi nejateističtější národ v Evropě. Jak to jako katolický kněz pociťujete?

Statistika taková je, ale myslím, že je to tím, že náboženství se statisticky měří hlavně tím nejjednodušším způsobem – účastí na bohoslužbách. Pokud ale náboženství vymezíme podle toho, kdo chodí anebo nechodí do kostela, je statistika velmi nebezpečná. Účast na církevních obřadech je jen jeden z projevů náboženského života, který ale probíhá uvnitř člověka, ne na ulici, ale ani jen v kostele. Myslím, že tady v České republice ani tak nejste ateisti, ale spíš se to bojíte projevit.
V tradičních zemích jsou tisíce lidí v kostele, ale mnozí to berou jako formální povinnost, tady se mi líbí i v náboženské oblasti určitá pravdivost – ti, kdo jsou v kostele, dobře vědí, proč. A vážím si i těch, kdo jsou komunisté, i oni vědí přesně proč. Všechno je tady v tomto smyslu čisté a to je pro mne velmi příjemné. Funguje tady respekt vůči jinému člověku, k tomu, že druhý třeba nesdílí mé hodnoty. Jsem tu sedmnáct let a ještě jsem se nesetkal s osobním útokem člověka vůči mému katolictví.

K tomu snad jen poznámku: podívejte se po zveřejnění tohoto rozhovoru do diskuse pod ním… Nicméně – mluvíte o klidu a nadhledu. V posledních několika letech ale ve společnosti roste nervozita. Jak ji pociťujete jako venkovský farář?

Tady na vesnici je život jiný než ve městě a žádný extrém tedy příliš nepozoruji. Určité obavy z migrace tady jsou, ale já vidím, že je to iracionální, i když se o tom mluví hodně, a hlavně negativně. Snažím se to proto uvést na správnou míru, snažím se to i zlehčit. Je to totiž přehnané, i když je mi jasné, že v hospodě se lidi o něčem bavit musí. Za tou nervozitou jsou hlavně média. Sám jsem studoval i žurnalistiku a vím, jak se to dělá – novináři musí hlavně umět říkat věci tak, aby jim lidé věřili. A tak dnes lidé žijí problémem uprchlíků. Teď už se situace ale dost zklidnila a já svůj úkol vidím v tom, že využívám toho, co mě naučili sami Češi – říkat jim, že to chce klid.

Setkáváte se v Česku s předsudky vůči Polsku? Z médií to vypadá, že se tam jen produkují nekvalitní potraviny a že Poláci mají problémy s demokracií…

Denně sleduji polské i české zpravodajství, a když už je v tom českém něco o Polsku, je to negativní. To není příjemné, ale snažím se to pochopit. Poláci vědí o Češích rozhodně víc než Češi o Polácích a nevědomost je příčinou nedorozumění. Funguje zde také mediální princip, který vychází z toho, že lidé raději slyší, že se někdo má hůř nebo je v něčem horší než oni. Občas vezmu partu českých lidí do Polska a pozoruji, jak se diví, že tam vůbec jsou silnice, je jim divné, že tam nejsou povozy tažené koňmi a že Poláci jezdí v autech. Na druhou stranu na Čechy návštěva působí překvapivě i v tom, že vidí, jak jsou Poláci víc otevření a veselejší než oni.

Pod článkem o Polsku se u nás v každé internetové diskusi hned objeví něco o „polských pánbíčkářích“, i když je článek třeba o fotbalu. To možná nesouvisí ani tak s vírou jako s pohledem na katolickou církev, která hrála v Polsku o dost jinou roli než v Čechách a na Moravě…

To má hluboké příčiny. V Polsku církev měla opravdu úplně jiné postavení než tady. V Polsku nebyla čtyři sta let jedna monarchie jako tady a církev tam nebyla tak podrobena vládcům, kněží byli s lidmi, a důvěra v církev v Polsku je tedy mnohem větší. Tady kněží drželi s vrchností, to mnohdy v Polsku ani nemohli, protože o ně ta vrchnost nestála. Proto dodnes polští lidé i církev drží spolu. Kněží u nás nebyli nositeli ruských, německých nebo rakouských hodnot, ale těch lidských.

V současnosti Čechy a Poláky rozděluje i přístup k posilování vojenské přítomnosti NATO, v Polsku veřejnost americké vojáky vítá, tady odmítla i radar. Jsou Poláci takoví militaristé, když si přejí na svém území americké vojáky?

Musíme se pořád vracet k historickým zkušenostem. To, co jsme dnes, je výsledkem toho, co jsme byli včera. Postoje k NATO a militarizaci vyplývají z polské zkušenosti s Ruskem a později se Sovětským svazem. Také geopolitika hraje roli – vidíme, že jedna velmoc je vlevo, druhá vpravo, a když se poperou, víme, že to bude u nás. Česká republika nikdy neměla hranici se Sovětským svazem, to se pak mluví jinak. Kdyby náhodou mělo něco začít, nebude to ani v Berlíně nebo v Paříži, ale někde u Bialystoku nebo u Lublinu. Když nechceš válku, musíš zbrojit.

K politickým změnám v Polsku z poslední doby se staví kriticky Evropská unie, prezident Obama během summitu NATO v Polsku vyjádřil obavu o směřování tamějších institucí a zdůraznil potřebu jejich demokratičnosti. Jak se vás to jako Poláka dotýká?

Když přijedu k našim domů, první, co si řekneme, je, že se nebudeme bavit o politice. Všechno se nyní zradikalizovalo a je to jako v Americe, kde jsou vyhranění republikáni a demokraté, to se děje i dnes v Polsku, jsou tam také dvě vyhraněné skupiny. I já se cítím součástí jedné z nich, ale říkám: dejme šanci těm, kdo teď vládnou, a teprve za čtyři roky se jich ptejme, jaké mají výsledky. Ze všeho nejhorší je přístup, který nedává předem žádnou šanci. Klidně dejme šanci i komunistům a buďme pak přísní a odpovědní, když zjistíme, že někdo lže. To ale lze dělat až potom, co demokraticky zvolení politici ty chyby udělají. To se dnes neděje – Brusel na Poláky křičí, v českém tisku se mluví o polském novodobém fašismu. Ale já jsem nebyl spokojen s tím, co v Polsku bylo dosud, dejme tedy šanci těm, co přišli.

Evropou otřásla zpráva o Brexitu. Co to podle vás znamená a jak vidíte společnou evropskou budoucnost?

Vypadá to, že se Evropská unie sype, a cítím, že se musí změnit. Já nikdy nebudu mít českou duši, i když mám české občanství. Líbí se mi česká hudba, ale nikdy se u ní nerozbrečím, když ale zazní polská dechovka, začnu slzet. A stejně tak se mi zdá, že se Evropská unie snaží znásilnit jednotlivé kultury, chce něco jako „Spojené státy evropské“, vymýšlí si, jak mají vypadat brambory a podobně. Nařizují, jak to má vypadat v jednotlivých zemích, a dělají to příliš necitlivě. V Bruselu sedí nějaký pán z Holandska nebo paní z Itálie a nařizují Polákům, jak má vypadat jejich televize nebo kolik má mít soudců ústavní soud. Copak jim někdo z Polska říká, jak mají v Itálii dělat pizzu nebo jak mají ve Francii jíst žáby? Každý má své pojetí právního státu a suverénem každého státu není prezident, vláda nebo poslanci, ale lidé, vy i já. A když národ většinově zvolí, nemusím s tím souhlasit, ale nemůžu se vztekat, dupat nohama a protestovat. Češi ani Juncker nevolili polský parlament. Tak proč mají polskému národu říkat, co má dělat? To mě uráží. Když mají v Holandsku legální drogy, já jim to nebudu zakazovat, ale u nás to nechci. Když tam ale pojedu, budu to respektovat.

Může po Brexitu přijít smysluplná reforma EU?

Kéž by. Oni si uvědomují, že jsou tady země jako Polsko nebo Maďarsko, které si dokážou dupnout, a teď už s tím, doufám, budou počítat. Polská vláda už navrhla plán reforem EU, protože dosavadní cestou to evidentně nejde. Jde o to Unii zlepšit, abychom mohli společně žít, rozpadu EU se velmi obávám, to by byl náš konec. Na druhou stranu také hodně fandím Visegrádské čtyřce a Čechům říkám: nehleďte na Němce nebo Francouze, podívejte se na Poláky, Maďary a Slováky. Když budeme vystupovat jednotně, budeme mít větší sílu. Pro mě je v tomto smyslu V4 víc než EU. A rozdělování a rozeštvávání našich národů je dokonce možná cílená akce. Když se zeptáte klasickou otázkou cui bono – komu to prospívá…