Jak hodnotíte rok 2018 z politického a sociálního hlediska? Co nového nám přinesl?
Tento rok je v mnoha ohledech stejný, jako byl rok 2018 před naším letopočtem. Na planetě proběhly nějaké lokální války, umírali lidé po tisících, hladomor a infekční nemoci si vzaly svou daň.
No ale jako lidstvo jsme se přece jenom trochu posunuli, nebo ne?
Ano – dnes létáme na oběžné dráze Země a vysíláme sondy na planety naší soustavy. Vesmírné projekty jsou zřejmě jedinou oblastí, kde lidstvo dokáže efektivně spolupracovat. Ovšem „Atlantida“ – koalice technologicky vyspělých zemí – prochází prohlubující se systémovou krizí, sociální bouře v stále kratších periodách rezonují jejím celým organismem. Silová uskupení uvnitř supervelmoci mají tendenci se osamostatnit a vytvářet obří nadnárodní korporace. Zbrojní a ropný průmysl, armádní a státní byrokracie často jednají ve shodě; potřeba udržet si svá dominantní postavení a „optimalizovat“ své zdroje z nich činí spojence proti zájmům lidstva. Stejný stav před první světovou válkou popisuje velice přesně ve svém románu Muž bez vlastností rakouský spisovatel Robert Musil.
A z hlediska kulturního?
Česká kultura je v dobré kondici. Vznikají zajímavá díla ve všech oborech umělecké činnosti. A to přesto, že podpora uměleckých projektů má mnoho co dohánět za evropskými standardy. Ale celkový trend má správný směr, a zejména práce mladší střední generace v různých profesních organizacích umělců zakládá důvod k mírnému optimizmu.
Jsou zde ovšem dlouhodobé projekty, jejichž realizace bude potřebovat podporu od nastupující generace politiků, jedná se zejména o zákonodárnou iniciativu ve prospěch vzniku tzv. Fondu literatury (analogicky k již existujícímu Fondu kinematografie).
Fotogalerie: - "Kam kráčíš Česko?"
A v obecné rovině za uplynulý rok: dalo by se říct, že Češi v posledním roce zkulturněli, nebo podléháme konzumu stále více?
Odpovím na obě otázky zároveň. Ano, obavy jsou namístě. Zároveň zde naštěstí není přítomen fakt, který hrál rozhodující roli v tzv. normalizaci v sedmdesátých letech minulého století. Tehdejší stav společenské pasivity byl důsledkem emigrace celé jedné generace odborníků, byrokratizace všech státních i ekonomických struktur a byl vyvolaný vojenskou intervencí států tzv. Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Tento masivní atak (opakovaně probíhající v nedávných dějinách naší země, jehož důsledkem byla znovu a znovu přerušena kontinuita vývoje naší země) – doufám již nebude mít stejně drastické opakování.
Mohl byste tuto myšlenku trochu rozvést?
Nynější stav je důsledek dlouhodobých procesů, které jdou až někam do času převratů v zemích socialistického tábora koncem osmdesátých let (a tedy se ve svých příčinách dotýkají té původní normalizace). Tehdejší střední generace kádrů a mladí lidé vstupující do profesního života měli prakticky pouze jeden směr jak realizovat svou kariéru – vstup do komunistické strany, nebo do řad tzv. Socialistického svazu mládeže. Listopad 1989 je zastihl na stranických aktivech a konferencích žvýkající řezanku tupých frází tehdejších mocných gerontů (ti důvtipnější již cítili v povětří svěží vítr, který k nám kupodivu proudil z projevů sovětského lídra Gorbačova a tzv. „perestrojky“). To bla generace ambiciózních mladých úředníků, podnikových referentů a náměstků, středního a nižšího stranického managementu. Technokrati a bývalí ideologové, vedle nich veksláci, taxikáři a kriminální subkultura propojená se zkorumpovanou mocenskou vrstvou – to je podhoubí a příčina dnešního stavu. První generace divoké privatizace devadesátých let se již požrala navzájem a ti nejsilnější predátoři již legalizovali své majetky v nadnárodních investičních fondech. Potomci a „podržtaškové“ tehdejších mocných putují dnes nahoru v již klidnějším, konsolidovaném korporátním prostředí. Zde se již nepracuje „mokrými metodami“, pod firemní pseudokulturou a „štábním“ pořádkem a korektním vystupováním lze nerušeně budovat vzájemně výhodné klientské vazby a „penězovody“.
Vždy je třeba mít na paměti – všichni jsou to lidé, kteří nic nevybudovali. Nic tvůrčího, nic prospěšného pro lidstvo. Neumějí žádné řemeslo, neovládají jiné dovednosti než hromadit vliv a s ním spojené funkce a peníze. Vše nahlížejí prizmatem svého sobeckého zájmu. Nevím, jak by je definoval a zařadil evoluční biolog, já (a to je můj hřích, z kterého se v tomto slunovratem posvěceném čase vyznávám) v nich vidím prvoky, nižší formu života.
Stále více slýcháme o dezinformacích, fake news a roli médií. Hovoří se o kontrole sociálních sítí a boji proti fake news právě tam. Jakou roli v roce 2018 hrála média?
Rozdělenost, diverzifikace společnosti na fragmenty, na celé shluky a bubliny navzájem neslučitelných zájmů je společná v celé naší civilizaci, nejvíce v tzv. nejvyspělejších státech. To je vedle datových sítí a technologických inovací zřejmě jediný opravdový globální projev nastávající planetární civilizace.
Média, naše i zahraniční, se snaží udržet svou prodejnost, hájí svůj díl na názorovém koláči. Jedni jsou prázdně pohodlně korektní (např. když je výročí atentátu na JFK, tak uvedou pouze oficiální zprávu a ani slovem nezmíní problematičnost některých důkazů), jiní zas, na opačném poli mediálního spektra, s vášní pro detail problematizují a dělají událost z každé názorové třenice (vulgarizující výkřiky politických loutek jsou ovšem někdy proloženy kvalitními analytickými pracemi kompetentních publicistů).
Emocionálně nejsme ochotni akceptovat skutečnosti, které jsou objektivně prokázané, pokud je nám tato informace podávána nám nesympatickou, s námi nekonvenující osobou. Krásným a dojemným příkladem je památníček na Národní třídě, kde si před lety lehl na zem mladý důstojník StB Ludvík Zifčák a zahrál roli mrtvého studenta. Lež (z kontextu geopolitických procesů vytržená jedna kapitola) o 17. listopadu je jedním ze základních kamenů, na které stojí budova našeho „Národního divadla“. Tabu čerpá svou sílu z našich emocí a z podvědomé potřeby delegovat „posvátnost“, vytvořit nedotknutelnou autoritu, zn. zbavit se zodpovědnosti za své osobní poklesky a selhání.
Fotogalerie: - Letadla v poušti
To zní velmi obsáhle. Zkusme konkrétněji. Co vás v poslední době v médiích zaujalo?
V této souvislosti mi dovolte malou vzpomínku na nedávnou diskuzi, která proběhla na Fakultě sociálních věd UK, na katedře žurnalistiky. Studenti a starší pamětníci v obecenstvu, moderátor diskuze, profesionální historik a hlavní host generál Alojz Lorenc (bývalý náčelník StB) – všichni se kultivovaně snažili definovat hlavní důvody a příčiny strukturální změny systému, která se odehrála v roce 1989. Jediný, kdo se choval agresivně, byl jeden televizní novinář, absolvent této fakulty. Dramaticky líčil své osudy z tehdejšího zásahu ozbrojených složek proti demonstrantům (ležel s dívkou zamčený kdesi v domovním dvoře a bál se). Ano, rozumím mu – na pískovišti se nic neodpouští. Vedoucí pedagožka – pomalu přežvykující a neustále pochybovačně pokyvující hlavou, dožadující se, aby si diskuze nebrala do úst Václava Havla – vzpomněla, jak v tehdejším hektickém čase převratu pomáhala na fakultě se studentskou stávkou, prý měli všichni strach ze zásahu tanků, tak neváhala a: „Zavolala jsem na ÚV (rozuměj – na Ústřední výbor komunistické strany). Ptala jsem se na možný zásah armády. Řekli mi: tanky nepřijedou.“
Ano, teprve teď mi to došlo, katedra žurnalistiky byla za minulého režimu pod nomenklaturním dohledem ÚV KSČ. Studovat zde, nebo dokonce zde učit znamenalo být s tehdejším režimem velice zadobře. Nestačilo „jít štěstíčku naproti“, musel jsi být ambiciózní krysa. Někteří tehdejší absolventi na to dnes rádi zapomínají. Ano – někdy je minulost čekající past.
Zavzpomínal jste na minulost?
Ano, v této souvislosti jsem vzpomněl, jak kdysi v mládí, za normalizace, chodili po školách šediví důchodci a vykládali mládeži svá osobní svědectví o druhé světové válce. Instinktivně jsme tehdy cítili, kdo lže a říká nám prázdné naučené fráze – a kdo tu hrůzu skutečně prožil. Ředitel odborného učiliště uměleckých řemesel v Podkovářské ulici nám tichým hlasem vyprávěl o kobercovém náletu Drážďan, který prožil jako totálně nasazený mladík – nejprve dopadly fosforové pumy které celé město rozparcelovaly na sektory, do nich pak stovky a stovky letadel shazovaly tisíce tun trhaviny. Celé město, lidi pohltil oheň a sutiny. Inferno – záměrně provedené na samém konci války – je dnes vykládáno jako nezáměrná, čirá náhoda a omyl navigátorů. Celá třída pubertálních uličníků a slečen jsme snad poprvé procítili význam slova válka.
Probral jsem se ze vzpomínek uprostřed vzrušené debaty přednášejících, mezi mladými studenty, a byl jsem rád, že žiji dnes, a ne uprostřed čtyřicátých let minulého století. (Kdo chce, může si přečíst k uvedenému tématu knihy Ladislava Mňačka.) Od moderátora debaty byl oznámen prostor k dotazům, studenti vznesli své otázky, přihlásil jsem se, a když jsem dostal slovo, vznesl jsem dotaz směrem ke generálovi: „Jako mladý člověk jste zajisté vstupoval do pracovních pozic s jistými ideály. Dnes po zkušenostech, které máte, ať už na odborné pozici vedoucího kryptologa, nebo ve vysokých funkcích jako náčelník Krajské zprávy SNB Bratislava, kde jste dokázal přetnout vazby mezi kriminálním podsvětím a mocenskými kádry, a nakonec v pozici prvního náměstka ministra vnitra, kdy jste byl zodpovědný za kontrarozvědné útvary, a v důsledku toho na vás padla hlavní tíha za klidnou změnu státního systému... Jaké je tedy dnes, po takřka třiceti letech od té velké „objektivní redukce“, vaše resumé? S tím, co dnes víte o lidech, můžete říct, jestli jako civilizace máme šanci? Zůstalo něco z těch původních ideálů?“ Generál se usmál a řekl, že by na odpověď na tyto otázky bylo potřeba uspořádat jinou, další diskuzi. Pak zvážněl a řekl, co dnes považuje za naprosto nejdůležitější: „Předpokladem k přežití je důvěra mezi státy a solidarita mezi lidmi navzájem.“ Poděkoval jsem.
Fotogalerie: - I Evropa má své dny
Zdá se, že na starém kontinentě probíhají určité změny. Jak je vidíte?
Slovenská kapela Živé kvety má v jedné písničce tento verš: „To, čo nás spája, je viacej ako to, co nás rozděluje.“
Pokud lidé najdou důvody ke kooperaci napříč celou planetou, kontinenty a zeměmi. Pokud budou mít všichni lidé rovný přístup k hmotnému a duševnímu vlastnictví, které bylo získáno předešlými generacemi za cenu nesmírných obětí. Pokud se vytvoří podmínky, které umožní vzájemnou důvěru mezi státy a solidaritu mezi lidmi, tehdy překročíme práh komplexity a vstoupíme do budoucnosti. Jedině v planetární společnosti, ve vzájemné důvěře a lidskosti mezi sebou a přírodou dokáže člověk plně realizovat svůj potenciál. Neexistují meze tohoto vývoje.
Důvodně se obávám, že okolnosti, příčiny, které naší civilizaci donutí k vzájemné spolupráci, budou drtivé. Pořád je tady možnost, že to lidstvo nezvládne a jako slepá větev vývoje pomalu uschne a přenechá planetu jinému živočišnému druhu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
