Máme být zemí, která má na svém teritoriu americkou vojenskou základnu, jak by si to přála ODS, potažmo její europoslanec Saša Vondra? Nejde o rozhodnutí na pár let...
Rozhodně si nemyslím, že by na našem území měla vzniknout americká vojenská základna. Domnívám se, že tento okamžik byl promeškán už v květnu 1945, kdy se na pokyn generála Eisenhowera americké tanky zastavily v Rokycanech. Tehdy nás teoreticky Spojené státy americké mohly zaštítit před sovětskou hegemonií, případně nám pomoci dosáhnout alespoň neutrálního statusu, jak se to podařilo v případě Rakouska. Neučinily tak. V srpnu 1968 lhostejně přihlížely sovětské invazi do Československa, o níž byly pravděpodobně předem informovány.
Nejsme v tomto ohledu Spojeným státům americkým jakkoliv zavázáni. Americká vojenská základna se nachází na teritoriu Polska, které má k tomu specifické historické a vnitropolitické důvody. Prioritou a národním zájmem České republiky je však zajistit svrchovanost a bezpečnost na svém území vlastními silami a nespoléhat se nikdy na údajné zahraniční „spojence“. Události roku 1938 a 1968 jsou dostatečným varováním.
Úvaha o zřízení americké vojenské základny v České republice však postrádá i praktický význam. Žijeme v postamerickém světě, ve kterém Spojené státy americké přestávají být globálním hegemonem. Jejich obrovský vojenský rozpočet přepíná ekonomické možnosti země. Americké vojenské síly nejsou příliš efektivní. Dvacetileté angažmá na Blízkém východě a Afghánistánu, které stálo stovky miliard dolarů, skončilo morálním a politickým fiaskem, rozvráceným regionem, statisíci mrtvých a nenapravitelnou diskreditací Západu v očích místních obyvatel. Ve střetu civilizací prohráváme. Chceme se na této porážce přímo podílet?
Touha po americké vojenské základně je anachronická a nostalgická iluze připomínající rozhodnutí galské vesnice svěřit se pod ochranu římské legie v době, kdy germánské hordy pochodovaly na Řím.
Již po třetí se v našich hovorech věnuji starostovi Řeporyjí Novotnému, pro vás jistě nicotné postavě, nicméně dominantní figuře nejen na sjezdu ODS. To už tato strana nemá lidi nebo potřebuje tak výrazné osobnosti v přeneseném slova smyslu?
Pan Pavel Novotný rozhodně není nicotný, už kvůli svým fyzickým proporcím. Velký italský myslitel Giambattista Vico, který s šedesátiletým předstihem předpověděl vypuknutí francouzské revoluce, napsal, že povahy politiků se historicky mění v určitém cyklu. Nejprve se prosazují lidé nelidští a hrubí, poté velkodušní a hrdí, dále stateční a spravedliví, poté nastupují ti, kteří spojují zdání ctnosti s velkými neřestmi a oblibou u lidu, po nich přicházejí ponuře hloubaví jedinci, a nakonec ovládají politickou scénu nemravní a nestydatí zuřivci. Jsem přesvědčen, že pan Pavel Novotný se díky své proslulé bystrosti a sebereflexi dokáže sám vhodně zařadit.
Na druhé straně je třeba rozhodně ocenit nesporný herecký talent pana Pavla Novotného. Jeho parodie na Mussoliniho předvedená na sjezdu ODS jako by vypadla z nejlepších britských komických skečů. Charlie Chaplin by se za svoji imitaci Adolfa Hitlera ve filmu Diktátor při pohledu na výkon řeporyjského starosty určitě styděl. Komediálního potenciálu lze však nalézt v ODS mnohem více. Suchopárné věty pronášené předsedou ODS s kamenným výrazem ve tváři v sobě skrývají humor hodný Leslieho Nielsena.
Pavel Novotný, DiS.
Německo spolu s EU nás donutí zbavit se jádra, tedy jaderné energie. Prý to tak je, protože Evropa je zelená. Co na to říkáte? Nezbavuje se tím Německo svého průmyslového potencionálu a nediktuje už zase nejen okolním státům, co mají a nemají dělat?
Německo nevyhrálo ani jednu ze světových válek, které v uplynulém století rozpoutalo, takže nemá právo vnucovat ostatním evropským zemím záchvěvy své občasné iracionality. Německo se nejenom zbavuje ekonomického potenciálu, který stále tvoří jádro hospodářství Evropské unie, ale ohrožuje svým příklonem k zelené ideologii na úkor ekonomické efektivity a racionality i ostatní země. Jeho politika z něj činí potenciálního energetického vazala Ruska. Je důležité nepřistoupit na žádnou „mnichovskou zelenou dohodu“, hájit národní zájmy a prosazovat vlastní ekonomickou cestu spočívající mimo jiné v rozvoji jaderné energie. Bude to stále obtížnější. Zelení získávají politický vliv v Rakousku a v blízké budoucnosti nelze vyloučit nástup „zeleného“ kancléře v Německu. Proto je důležité se v České republice bránit ideologické indoktrinaci prostupující školství a akademické a mediální kruhy, vzdorovat vlivu početné „páté kolony“ a zvolit pragmatickou, kompetentní a patriotickou vládu. To je obdoba našeho pohraničního opevnění z třicátých let minulého století. Tentokrát by mělo být účinnější.
Psali jsme:
... také prý máme brát uprchlíky a sirotky z Blízkého východu. A my je nebereme a nebereme...
Česká republika se podílí na mezinárodní humanitární pomoci a na našem území působí bez větších problémů a diskriminace stovky tisíc pracovníků z cizích států. Na rozdíl od některých sousedních zemí u nás nikdy nebyl u moci xenofobní a rasistický režim realizující etnické čistky. Sami jsme byli naopak vystaveni nacistické genocidě, které padlo za oběť přes tři sta tisíc našich spoluobčanů. V případě závažných zahraničních humanitárních krizí v minulosti byli Češi schopni vyjádřit nezanedbatelnou a nezištnou solidaritu.
Fotogalerie: - Kuberovy Teplice truchlí
Obviňovat český národ z provinční xenofobie a rasismu je proto podlé, a především lživé. Neúčastnili jsme se koloniální expanze a vykořisťování zámořských krajin. Bohatli jsme pouze z práce v naší vlastní zemi. Jak prohlásil maďarský předseda vlády Viktor Orbán, „naše země nekolonizovala Blízký východ, naopak Blízký východ kolonizoval nás“. Totéž lze do určité míry říci i o českých zemích. Ještě v sedmnáctém století vpadaly na území jižní Moravy osmanské oddíly, které odvlékaly tisíce místních obyvatel do otroctví. Čeští vojáci se účastnili krvavých bojů s Osmany, během kterých se aktivně podíleli na osvobození jihovýchodní Evropy z tureckého područí.
Nemáme proto žádnou odpovědnost za imperiální politiku Velké Británie a Francie na Blízkém východě a v severní Africe, která nese částečnou vinu za zhroucení místních společností a migrační krizi. Naše zdrženlivost vůči masové migraci z kulturně odlišných částí světa vyplývá z obavy, že se česká společnost rozpadne v nekontrolovatelný chaos kulturně nesourodých enkláv, což bude mít neblahý dopad na demokracii, prosperitu a národní identitu. Ideologie multikulturalismu ústí do apartheidu s „lidskou tváří“, který vede do občanských konfliktů, chudoby, stagnace nebo postupné islamizace.
Na druhé straně nepochybuji o tom, že až se v České republice v relativně blízké budoucnosti objeví uprchlíci z řad původního etnického obyvatelstva Německa, Francie nebo Švédska, budou přijati s pochopením a tolerancí tak, aby si mohli svou pracovitostí, nadáním, vzděláním a podnikavostí vytvořit v naší zemi podmínky k důstojnému životu.
Podle Milionu chvilek se Babišova vláda hroutí, a proto toto sdružení vyráží do regionů přesvědčovat nepřesvědčené, že je potřeba razantní a rychlé změny. Setká se protestující omladina s pochopením?
Nepřipadá mi, že by se Babišova vláda hroutila. Předvádí svůj standardní výkon, ke kterému mám sice řadu výhrad, ale jenž se těší stabilní podpoře třiceti procent voličů. Opozice se nejenom nedokázala sjednotit, ale není schopna ani předložit relevantní a přesvědčivý alternativní program. Částečně spoléhá na to, že ideologická indoktrinace, k níž dochází především prostřednictvím neziskových organizací ve školách, odvrátí budoucí prvovoliče od Andreje Babiše a přivede za pár let na Hrad „pravdoláskařského“ prezidenta. K podobnému vývoji může opravdu dojít. Nebudou z něj ale těžit strany „demobloku“, ale spíše Piráti, nové ztělesnění tradičního západního radikalismu. Se svými revolučními předchůdci mají společné i to, že jejich praktické výkony ve správě věcí veřejných tam, kde k tomu dostali příležitost, nepůsobí moc přesvědčivě.
Snaha Milionu chvilek vyrazit do regionů a volání po „razantní a rychlé změně“ vyhlíží proto spíše jako projev zoufalství. Příliš mnoho času, energie, mediálních kampaní a pouličních emocí bylo vynaloženo na uskutečnění pražské verze „majdanu“, přičemž očekávaný výsledek se nedostavil. Sponzoři a zájmové skupiny stojící v pozadí začínají být netrpěliví. Na druhé straně je zde však i druhý tábor, lidé, kteří až doposud trpělivě snášeli veřejné osočování z nevzdělanosti, hlouposti, zápecnictví, netolerance a xenofobie. Lidé, kteří se často zdráhají projevit otevřeně svůj politický názor z obavy z verbální a profesní perzekuce či ze strachu o své bližní. Mnozí z nich mají za sebou dlouhý a užitečný život, úctyhodný kus práce, zajímavou životní zkušenost a množství náročných zkoušek, v nichž obstáli. Nezaslouží si ponižování od osobnostně nezralých a zmanipulovaných radikálů.
V květnu 1968 stavěli v centru Paříže maoističtí a marxističtí studenti barikády a střetávali se s pořádkovými složkami. Zdálo se, že se Francie nachází na pokraji revolučního výbuchu. A pak, na sklonku léta, se ve středu města sešly statisíce lidí, kteří poklidně a bez násilí vyjádřili svoji podporu vládě a generálu Charlesi de Gaullovi. Tichá a pracující Francie se probudila a jednoznačně promluvila: Tuto zemi si nenecháme ukrást nezodpovědným radikálním avanturismem. Čeká stále Česká republika na podobnou katarzi?
Co se to děje v severských státech, hlavně ve Švédsku, kde zejména ve větších městech, jako je třeba Malmö, začínají válčit mezi sebou pouliční gangy, roste kriminalita a násilí? Mizí fenomén sociálně štědré a bezpečné severní Evropy?
V málokteré části Evropy je tragédie soudobé západní civilizace tak patrná jako právě ve Skandinávii. Je to nehostinná a tradičně nesmírně chudá oblast, kterou typicky evropská pracovitost a vynalézavost proměnila v jeden z nejrozvinutějších a nejpoklidnějších regionů, jehož blahobyt byl předmětem závisti a obdivu celého světa. Skandinávie dlouho vyhlížela jako jediná utopie, která skutečně fungovala. Skandinávci, kteří byli po staletí navyklí na konformismus v rámci svých společenství a na respekt k autoritě, tak jak to vyžadovaly drsné přírodní podmínky, se však vyznačovali malou odolností vůči agresivním progresivistickým ideologiím, které je zasáhly ve druhé polovině dvacátého století. Pro nás by mělo být varující, jak poměrně rychle, v průběhu několika let, lze nezodpovědnou politikou pravděpodobně nenapravitelně poškodit danou společnost a změnit utopii v distopii.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
