Pane profesore, 69 % Čechů si přeje rychlý konec války na Ukrajině i za cenu, že Ukrajina přijde o území. To je fundamentálně odlišný postoj od toho, co si přeje vláda, většina médií a neziskový sektor. Odvádějí jmenovaní špatnou práci?
Pokud bychom vzali v úvahu blaho a zájem českých občanů, tak všechny uvedené sféry odvádějí velmi nekvalitní práci. Vláda mimořádně špatně řídí tuto zemi a vystupuje čistě jako prostředník či protektorátní správce cizí mocnosti, mainstreamová média se změnila v šiřitele dezinformací, polopravd a verbální stigmatizace a perzekuce, což vyvolává ve společnosti bezprecedentní směs zmatení, ignorance, negativních emocí a úzkosti, a významná část neziskových organizací se podílí na ideologické indoktrinaci především mladé generace, čímž připravuje tuto zemi o budoucnost. Naproti tomu výše uvedené číslo svědčí o tom, že si velká část českého obyvatelstva zachovala zdravý rozum a že nepodlehla systematickému a iracionálnímu válečnickému štvaní a šíření předsudečné protiruské nenávisti.
Ta část veřejnosti, která prosazuje pomoc Ukrajině za jakoukoliv cenu, podle Václava Klause trpí mindrákem za rok 1968. Je tomu tak? Co všechno si český liberál projektuje do rusko-ukrajinského konfliktu? Opravdu se tak bojí útoku Rusů na země NATO, nebo jde o něco jiného?
Je to složitá otázka, při jejímž řešení by se měl spojit historik s psychologem a možná psychiatrem. Kolektivní paměť českého národa je bezpochyby traumatizována dvěma tragickými událostmi. Prvním je skutečnost, že jsme v letech 1938 a 1939 nevzdorovali se zbraní v ruce agresi nacistického Německa, a druhou je vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Nacistická okupace, jejímž dlouhodobým cílem byla rasová likvidace českého etnika, způsobila smrt přibližně tři sta šedesáti tisíc Čechoslováků. Před „konečným řešením“ nás zachránil příchod spojeneckých armád, jejichž podstatnou část tvořili Rusové. Srpen 1968 vyústil do údobí normalizace, které na jedné straně přineslo politické čistky a omezení svobody projevu či cestování a zejména v závěrečném desetiletí stagnaci životní úrovně ve srovnání se sousedními západními zeměmi, na straně druhé například masivní investice do výstavby bytů nebo energetiky, z nichž naše společnost v zásadě žije dodnes. Výsledkem je shovívavost a vstřícnost vůči příslušníkům německého národa a oficiálně šířená kolektivní nenávist vůči ruskému etniku, často přecházející do genocidních výlevů za hranicí zákona. Nepůsobí to poněkud absurdně? Pravděpodobně jde o přetrvávající neschopnost vyrovnat se s dějinami, která je v tomto případě dovedně využita pro imperiální zájmy Spojených států amerických a dalších zemí kolektivního Západu. To, že by se racionální jedinec při smyslech, znalý moderních dějin a historických souvislostí ve východní a střední Evropě, opravdu obával agrese ze strany Ruské federace, nevěřím. Jde o pouhou válečnickou propagandu paralyzující myšlení mnohých jedinců, kteří by měli procitnout.
Dvouleté výročí války se na Staroměstském náměstí neslo ve velmi ponurém duchu. Bojovnost nechyběla, ale byla cítit spíše sklíčenost. Je to trend, který ve vládním segmentu pozorujete, pokud jde o téma Ukrajiny?
Jeden můj přítel říká, že člověk nesmí žít dva životy: jeden v hlavě a druhý v puse. Děje se to nyní? Říkají lidé veřejně a nahlas něco jiného, než si myslí a co vám řeknou spiklenecky šeptem, když mají pocit, že je nikdo neslyší?
Jde o projev kognitivní disonance, který je v moderních dějinách na našem území spíše pravidlem než výjimkou. To, co si člověk myslí, neodpovídá tak úplně tomu, jak se chová, aby ve společnosti přežil. Minulý režim sliboval radikální zlepšení materiálních podmínek lidí a vybudování první skutečně sociálně spravedlivé společnosti v dějinách. Stále patrnější neúspěch této aspirace dlouho zakrýval ideologickou rétorikou, která se postupně stala všeobecně nedůvěryhodnou. Tím byl zranitelný a v zásadě dobrovolně abdikoval. Současný režim tají prostřednictvím své liberální agendy skutečnost, že se snaží zbavit široké vrstvy politického sebevědomí, kritického myšlení a ekonomické nezávislosti a podřídit je nadvládě globální finanční oligarchie. Způsob, jak pronikl do hlav především příslušníků středních vrstev a indoktrinoval mladou generaci, působí velmi sofistikovaně a znepokojivě. V okamžiku, kdy se dostane do potíží, a tato doba se blíží, se bude pravděpodobně bránit fyzickým násilím. Pro tento krajní způsob obrany zájmů finanční oligarchie se vžil termín fašismus.
Andrej Babiš se snaží balancovat, pokud jde o ukrajinské téma. Na jednu stranu odsuzuje Rusko, na druhou stranu souzní s většinou veřejnosti tím, že je pro okamžitý konec války za každou cenu. A vládní média ho za to napadají. Věříte Babišovi tento postoj? Není to jen rétorika? Opravdu by se něco změnilo, kdyby se vrátil k moci?
Andrej Babiš je bezpochyby úspěšným podnikatelem se všemi úskalími, s nimiž je tento status spojen, a pragmatickým politikem pravděpodobně bez širšího rozhledu a znalosti hlubších historických souvislostí. To neznamená, že by v kritickém okamžiku našich dějin, kdy půjde o opětovné získání státní svrchovanosti a prosazení národních zájmů v nové geopolitické konstelaci, musel nutně selhat. Často náš instinkt, morálka a logika činů dokážou převážit nad nedostatky ve vzdělání nebo intelektu. Mediální perzekuce, jíž je vystaven, jej pravděpodobně zbavila iluzí o povaze sil, jimž čelí. Na druhé straně má situaci usnadněnou tím, že nikdy v moderních dějinách zde nebyla tak neschopná a prodejná vládní garnitura. Za dané situace je snadné působit jako spasitel.
Otevřela se otázka administrativních odvodů do armády. 45 % veřejnosti je proti. Plukovník Otakar Foltýn, který nyní figuruje v Kanceláři prezidenta republiky, uvedl, že je mu z toho smutno. „Pro mě je nepředstavitelné, že někdo neakceptuje svoji povinnost bránit suverenitu a celistvost svého státu. To nedokážu pochopit a příčí se mi to jen byť akceptovat.“ Co panu plukovníkovi odpovědět?
Je morální a čestnou povinností bránit svoji vlast. Ale stejně tak je morální povinností poukázat na ty, kteří z důvodů své zkorumpovanosti nebo hlouposti riskují bezpečnost této země a životy svých spoluobčanů kvůli imperiálním zájmům cizí mocnosti. Již se v minulosti stalo, že různí plukovníci čelili před lidovými tribunály nebo soudními dvory podobným nepříjemným dotazům.
Jak reagovali na myšlenku odvodů do armády vaši studenti? Předpokládám, že patří spíše do skupiny, která chce Ukrajině pomáhat za každou cenu. Tak zde by měli příležitost...
Mám pravděpodobně štěstí na to, že část studentů, které znám, si zachovala soudnost. Jsou mezi nimi i Ukrajinci, z nichž většina zde pravděpodobně zůstane, a jak doufám, stane se pro Českou republiku přínosem. Jiní se třeba po kolapsu současného kyjevského režimu vrátí domů obnovovat nezávislou Ukrajinu a zachovají si vřelé vztahy k naší zemi. Mám pocit, že míra liberální indoktrinace nejmladší generace začíná konečně poněkud slábnout v souvislosti s poklesem životní úrovně a ztrátou životních a profesních perspektiv. Ale možná jsem přílišným optimistou.
Fotogalerie: - Pieta za Navalného
Specifický úhel pohledu nabídla profesorka Danuše Nerudová. Podle ní mladí lidé odmítají bránit tuto zemi, protože tato země na ně „kašle“ a odmítá jim vycházet vstříc ve věcech, jako je manželství pro všechny nebo důsledně zelená politika. Jak to vnímáte?
Fenomén paní profesorky Danuše Nerudové je nesmírně důležitý, protože nás konfrontuje s otázkou, jak jsme mohli dopustit, že se takto omezený a nevzdělaný jedinec mohl stát rektorem důležité veřejné vysoké školy, a dokonce se s nemalými šancemi ucházet o zvolení prezidentkou České republiky? Svědčí to o hluboké poruše nebo disfunkci uvnitř našeho meritokratického systému. V každém případě je třeba zde vytyčit linii: dál už ne! Nehrajeme v americkém prorockém filmu Absurdistán, ale snažíme se budovat moderní a ekonomicky a kulturně vyspělý stát. Hlouběji už klesnout nesmíme!
Na závěr, pane profesore, velmi jednoduše: bojíte se, že bude válka a že my do ní budeme zataženi?
Nezodpovědnost a iracionalita současné americké administrativy, v níž veškeré morální zásady a zdravý rozum nahradila fascinace penězi a mocí, nezná hranic. V tomto ohledu je situace nebezpečnější než v dobách studené války, kdy se i v nejvypjatějších okamžicích nacházeli na obou stranách pragmatičtí rutinéři se zpětnou vazbou. Na druhé straně obyvatelé kolektivního Západu, kteří zdaleka nejsou všichni posedlí válečnickou horečkou, představují necelých dvacet procent obyvatel planety. Miliardy lidí globálního Jihu sledují chování vlád západního světa se znepokojením a rostoucím morálním pohrdáním. Věřím, že v kritický okamžik by miliony lidí v Evropě, Asii, Africe, ale i v Americe vyšly do ulic, obklopily americké a možná i britské ambasády a prohlásily: dost! Stačilo! Máte poslední příležitost odejít z pozice světových mocností se ctí a třeba i s jistou shovívavou nostalgií. Jestliže to nedokážete, nedovolíme vám uvrhnout svět do zkázy a vaše památka bude navždy pošpiněna!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
beran 96
