Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje, a citujme hlas lidu – je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nikoliv slavit, ale připomínat. Pojem slavení v sobě implicitně obsahuje kladný vztah, ztotožnění se a přitakání určitému symbolu. Každý z nás je ale svobodný jedinec a záleží čistě na něm, zda se s danou historickou událostí identifikuje. Ideál moderní společnosti spočívá právě v tom, že otevírá prostor pro mnohost názorů a životních postojů. Myslím ale, že připomínat 28. říjen 1918 je užitečné. Tehdy se skupina lidí rozhodla v dramatické historické chvíli prohrané války vzít na sebe historickou odpovědnost a položit základy nového státu. Můžeme je za to glorifikovat jako státotvorné hrdiny, kteří poprvé v dějinách spojili českou existenci s demokracií, nebo odsuzovat jako neodpovědné a ctižádostivé avanturisty, kteří přispěli k balkanizaci střední Evropy a umožnili tak vzestup nacismu a komunismu. Nezáleží příliš na tom, zda byl T. G. Masaryk padouch, nebo hrdina, a ani na tom, zda je dnešní Česká republika rozkradená a rozprodaná. Žijeme tady a teď, v prostoru vytvořeném, dobře, nebo mizerně, našimi předchůdci. Buď rezignujeme a uchýlíme se do ústraní permanentní zahořklosti a ublíženosti, nebo se pokusíme navzdory veškerým nepříznivým okolnostem dát našim životům a společnosti smysl a perspektivu. Třeba tragicky selžeme, ale bude to selhání důstojné. Pokud se nám nicméně podaří vybudovat Českou republiku jako prosperující, právní a sociálně spravedlivý stát, zpětně tím ospravedlníme 28. říjen 1918, a to bez ohledu na kvality a soudnost lidí, kteří jsou s ním historicky spojeni.